Jak už asi víte, právě se prokousávám propagací knihy, kterou se chystám vydat v nakladatelství pointa formou crowdfundingové kampaně ( to slovo na C píšu jedním prstem, abych měla jistotu, že bude správně, a nahlas si přitom hláskuju jednotlivá písmenka :-D). A zjistila jsem, že jak se předprodej blíží, moje nálada a postoje k celé věci se zásadně, ale nenápadně mění.
Protože je to něco, co se psaním úzce souvisí, rozhodla jsem se to maličko rozpitvat. Takže tady jsou fáze, kterými jsem si zatím stihla projít:
Fáze první.
Odpor
Musím přiznat, že zpočátku jsem se proti jakékoliv větší osobní reklamě ostře stavěla na zadní a fakt jsem to dělat nechtěla.
Ne, odmítám vnucovat svoji práci někomu, kdo o ni vyloženě nestojí. Sama taky nemám ráda, když se někdo přehnaně vnucuje a cokoliv mi podsouvá. Což je docela paradox, když uvážím, že se živím jako obchodní zástupce a takový prodej je vlastně mým denním chlebem. Ano je, ale svoje psaní jsem takovým jednáním prostě „pošpinit“ nechtěla. Psaní je můj únik od jakéhokoliv prodeje. Cesta do jiného světa. Jenže logicky a z praxe vím, že věci s reklamou se prostě prodávají líp než ty bez ní. Po tomhle uvědomění, jsem se dostala do další fáze s názvem:
Smíření
Když jsem tedy svůj postoj k marketingové kampani na Královnu květin, paní jara přehodnotila a s vědomím, že si mojí reklamy stejně v tom balastu a množství dalších podobných příspěvků na sociálních sítích nikdo zřejmě nevšimne, jsem do toho šla a opřela jsem se do propagace naplno – komunisti a jejich propaganda hadr, jako fakt. Cestou jsem udělala spoustu chyb, občas jsem se „rafla“ s nějakým tím správcem knihomolské skupiny na FB, když jsem se neobtěžovala zkoumat její pravidla a z fáze STEJNĚ SI MĚ NIKDO NEVŠIMNE jsem se pomalu přehoupla do fáze, chci, aby si mě všimlo co nejvíc lidí. Tuhle fázi jsem nazvala:
Tunel
Proč zrovna tunel? No protože jsem začala trpět tzv. tunelovým viděním. V mém případě to doslova znamená, že tím tunelem jedu přímo, na plný plyn, neohlížím se doprava ani doleva a mým světlem na jeho konci je v tomhle případě množství sledujících na sociálních sítích, jejich interakce a co největší pozornost – tedy úspěšná propagace. Jenže ani tahle fáze není poslední, včera jsem si totiž uvědomila, že jak lidé začínají na mou reklamu reagovat, přepadá mě strach možná ještě větší než neúspěch předprodeje a sice úspěch a jejich zklamání. Tedy jsem se dostala do další fáze a té říkám:
Vsebenedůvěra
Nedůvěra sama v sebe. Ve svou práci. Na samém počátku jsem měla knížku, příběh, který se mi líbil, kterému jsem věřila a ti kteří jej četli mě ujistili, že je dobrý. Moje ego se tak zatetelilo a cítilo se spokojeně. Začala jsem tudíž tyhle svoje pocity vkládat do propagace. Vybírala jsem hesla a myšlenky z knížky, abych upoutala pozornost. Naslibovala jsem krásný příběh a najednou mě napadlo, že možná slibuju víc, než můžu dát. Že do světa možná posílám trailer s tím nejlepším a celek bude zklamání, takže mám chuť se schovat a víc na sebe už neupozorňovat. Mám chuť knihu vzít a celou ji přepsat, přepracovat, protože mi najednou nepřijde dost dobrá a říkám si, jestli někdy vlastně bude. Pevně doufám, že tahle fáze se brzy přehoupne do nějaké další a méně deprimující, protože mám před sebou ještě dlouhých několik týdnů tvrdé propagandistické činnosti, která bez zápalu prostě provozovat nejde.
Napsat komentář