Obsah následujícího příspěvku mi leží v hlavě už docela dlouho. Pořád tak nějak zrál, přeléval se mi v mozku a já si nebyla jistá, jak ho správně uchopit, protože nejsem a nikdy nebudu motivační kouč. Nesnáším tyhle lidi, co si myslí, že ví, jak bych měla žít svůj život, abych se cítila tak, jak bych se měla cítit, protože to ode mně žádá společnost.

Co žádá společnost?

Úspěch. To slovo je jako zaklínadlo. Opakují nám ho už od narození. Vlastně ještě dřív, protože už v děloze jsme museli úspěšně překonat prvních dvanáct týdnů, aby si naše maminka vysloužila těhotenskou průkazku a získala tak oficiální doklad o tom, že existujeme.

A tak se od samého počátku ženeme za tím, abychom byli v něčem úspěšní, přičemž nás v téhle životní filozofii naši blízcí naprosto bezostyšně podporují. Dostává se nám potlesku při prvních krůčcích a nadšených ovací za první jedničky ve škole. Nikdo už ovšem netleská, když v devítce dítě oznámí, že neplánuje být ředitelem zeměkoule, ale jen traktoristou, protože ho to prostě baví.

A to nechceš od života víc?

Vždyť s tvým prospěchem můžeš být ředitelem celého družstva! Jenže fakt je, že ne každý chce být ředitelem čehokoliv. Jsou lidé, co prostě chtějí mít ten svůj klid, protože možná objevili, že je únavné se za něčím neustále hnát. A co z toho?

Nervy na dranc.

Vážně. Zkusila jsem to. Můžete se hnát za tím, abyste v něčem byli nejlepší, podřídit tomu všechno, být z toho střídavě v depresi, a na vrcholu blaha, když za svou snahu konečně začnete sbírat ovace. Moje zkušenost je taková, že ty ovace nikdy netrvají dlouho. Vždycky vám totiž bude na záda dýchat někdo, kdo by je chtěl taky. Stačí chvilička nepozornosti a z výšin spadnete rovnou na čumák. A kde pak skončil včerejší úspěch? Kdo si na něj pamatuje?

Nikdo.

Hnát se za úspěchem pro ten úspěch samotný, je nesmysl. Člověka to jen vyčerpá, vycucne, a pak končí s prázdnýma rukama někde, kde ani nechce být, protože se to od něj čeká. Protože jen tak může být ještě úspěšnější, protože být úspěšný je přece smyslem života.

Hloupost!

Smyslem života je přece žít.

Pokud žijete svou prací a pracujete na dvě stě procent, je to asi ok. Sice si trochu koledujete o to, že skončíte jako pan Burnes ze seriálu Simpsonovi, ale pokud vás to naplňuje, je to správně. Stejně tak je správně, pokud pracujete v továrně, abyste poplatili účty, protože máte koníčka, který vás sice neživí, ale dává vám víc než jakákoli práce, kterou byste mohli někdy dělat. Co je trochu psychická vražda je, pokud děláte cokoli jen proto, abyste byli nejlepší.

Být cíleně nejlepší.

Znamená, že se nikdy nepřestanete ohlížet přes rameno. Taky to znamená, že nikdy nebudete se sebou úplně spokojeni, protože budete přirozeně posouvat svoje hranice. Současná společnost v nás vyvolává cílenou potřebu mezi sebou soutěžit a mířit pořád výš. Chtít víc a dělat proto všechno. Jenže kde je v tom všem spokojenost?

Zmizela.

A to vlastně účelně, protože spokojený člověk stagnuje, nikam dál už cíleně nemíří. Nezvyšuje uměle svou výkonnost, nehledá nové cesty, protože už si svůj směr vybral. Spokojený člověk si prostě vybírá, co bude dělat bez ohledu na to, co si o tom myslí okolí. Rozmýšlí si, čemu chce věnovat svůj čas. Utrácí svoje peníze za to, co skutečně chce a nekupuje hlouposti, proto, že se to od něj čeká. Tudíž je vlastně takový spokojenec docela nepohodlný pro dnešní konzumní styl života.

Já chci být spokojenec.

Neříkám, že mi to jde úplně tak, jak bych chtěla. Dost často šlápnu vedle. Hlavně v práci s tím hodně zápasím, ale jsem v tom čím dál lepší. Byly doby, kdy jsem na ten výkon jela i doma. Chtěla jsem mít všechno dokonalé, napečeno, uvařeno, uklizeno, děti jako ze žurnálu, a ještě psát ty nejlepší romány na světě. Dneska už to tak není. Přestala jsem věci dělat pro výsledek a naučila jsem se užívat si proces.

To cesta je totiž ten cíl.

Bez ohledu na to, kam nakonec povede a jak dlouhá vlastně bude.

Facebook
LinkedIn