Vzhledem k mojí současné slabosti pro vše slovanské a pohádky zvlášť, jsem před pár dny sáhla po knize Kosti Mraza, kterou napsala česká autorka Alžběta Bílková a bohužel jsem trošku zklamaná. I tak si ovšem troufám říct:

Není to vůbec špatné.

Nicméně nějakou tu mouchu to fakt má.

Autorka si dala ohromně záležet na tom, aby dokonale vykreslila mrazivou atmosféru světa, ponurost a tajemno na čtenáře z knihy dýchne už z obálky a dokonale atmosféru dokresluje krátký text v úvodu každé kapitoly, který přibližuje neveselou historii světa a vždycky trochu naznačuje a odkrývá, co se asi mohlo v minulosti pokazit. Tyhle věci já miluju, takže tím si mě autorka v podstatě získala a byl to jeden z důvodů, proč jsem vydržela číst až do konce i přesto, že to byla tak strašlivá nuda.

„Je válka tvořena monstry, nebo jsou monstra stvořena válkou?“

Když vydržíš, budou i zuby.

Asi tak bych vystihla prostřední cca dvě stovky stránek příběhu. První tři-čtyři kapitoly byly fajn, děj běžel, autorka to krásně rozehrála a pak se Bogobor vydal se Sivou na cestu a nastala doba temna, čas nesmyslných vnitřních dohadů, těžkopádného objasňování toho, kdo je on, kdo je ona a proč jsou na cestě spolu, přičemž dialogy občas působily, jako kdyby Sivě bylo pět a Bogobor byl její osmdesátiletý nabručený dědeček – není divu, že ze z toho autorce nepodařilo vytvořit obstojnou romantickou linku, kterou zjevně zamýšlela.

Jedwiga potřásla hlavou. „Tak budeme tedy hrát? Otázku za otázku? Má první zní – kdo jsi, Sivo Pelenovno?“

Kdo je Jedwiga?

Hlavní záporačka, to jediné mi je jasné. I když… možná vlastně ne. Přesně takový pocit budete mít po dočtení knihy. Není jasné, kdo je zlý a proč a jestli opravdu byl zachráněn svět, bez spojlerů nedokážu vysvětlit proč a tak nechám tuhle svou úvahu nedokončenou, otevřenou, stejně jako autorka, která si mohla s vysvětlením původu Jedwigy pohrát trochu víc a dát jí na konci trochu větší motivaci k tomu, aby chtěla zničit celý svět.

Víte, možná na to nejsem dost chytrá, nemám dost velkou fantazii, ale mě  právě tohle na tom celém nějak nehraje.

„Měla by se mě přece bát. Měla by se přede mnou mít na pozoru a přesto se ke mně chovala laskavě a přátelsky, jako k sobě rovnému, jako… jako k člověku, aniž by za to cokoliv požadovala.“

Kdo by neměl rád Bogobora?

Všichni budou mít rádi Bogobora! Protože na rozdíl od Sivy uvažuje logicky a pořád nefňuká. Navíc je většinu příběhu pro čtenáře jedním velkým tajemstvím a i když někdy v polovině už znalý fanoušek fantasy tuší, kdo se za netvorem skrývá, stejně je jeho dějová linka poutavá a pro mě osobně byla jediným důvodem, proč číst dál. Ten krvelačnej medvěd mě prostě bavil, ale kdyby na konci umřel, mrzelo by mě to, nicméně slzy bych pro něj neronila – na to se prostě dost neznáme, no.

„Samodivě vládl král s královnou, oba dva mocní vznešení a moudří. Lidé je milovali a uctívali, neboť vládli tvrdě, avšak spravedlivě…“

Pohádky.

Hlavně ty, které známe z dětských knížek, žádný disney. Jestli je máte rádi, pointa vás nadchne jako mě, protože jsou tady všude a právě z nich celý příběh vychází. Nápad je to skvělý, ale objevily se tam pasáže, kdy jsem si i já říkala, že už je to trochu moc.

„Kvůli tobě Samodiva padla. Kvůli tobě Rujeva krvácela. Její rány se nikdy docela nezahojily, naopak mokvaly a hnily, a z toho hnisu pak vylézaly strašné nestvůry…“

Romantika.

Ta drhla asi nejvíc. Myslím, že kdyby se jí autorka vzdala úplně, udělala by líp. Působila hodně účelově a ne příliš uvěřitelně. Mezi protagonisty nebylo nic, co by připomínalo romantický vztah, byli to v nejlepším případě přátelé. Nic víc. Ovšem i to jejich přátelství místy připomínalo spíš vztah otce s dcerou nebo dědečka s vnučkou.

„Král s královnou měli dva syny. První syn měl být vládcem, druhý byl určen bogy jako zprostředkovatel jejich vůle. Ale co osud nechtěl, tento mladík se zamiloval… zatímco jeho starší bratr tíhnul k posvátnému učení.“

A závěr?

Jsem trochu v rozpacích, nemůžu totiž vysloveně říct, že by to bylo špatné, jen to tak nějak všechno někde drhlo. Na všem bylo něco, co se mi strašně líbilo, ale taky se hned vždycky objevilo něco, u čeho jsem udiveně krčila čelo. Navíc styl psaní byl takový zvláštní, jako kdyby se autorka nemohla rozhodnout, jestli píše čistokrevné fantasy nebo YA fantasy. Byla trochu jako její hrdina Bogobor – v obou světech a ani do jednoho nepatřila. I tak musím ovšem uznat, že ve mě příběh něco zanechal a posledních osmdesát stran mě navíc opravdu bavilo číst (ty bych klidně natáhla na dvojnásobek).

Přihlédnu -li ovšem k faktu, že nejde o úplnou prvotinu a autorka měla k ruce zkušené redaktory, nemůžu knihu ohodnotit víc než 3,5 hvězdami z 5.

Upřímně, radši bych narazila na pár chyb než dvě stovky stránek dlouhou nudu. 🙁

Facebook
Twitter