Štítek Starlett

„Star, vstávej!“ slyším ještě napůl ve snu. „Rychle, už je skoro devět. Jestli nestihneme prezenčku, nepustí nás ke zkouškám,“ naléhá Madeleine a třese mi pravým ramenem. Zívnu a promnu si oči. „Nebudeš věřit, co se mi v noci zdálo, Mad.“  „Povíš mi to později, teď musíme jít…. Pokračovat ve čtení →

Jak se blížím k polorozpadlým chatrčím z plechu, nejsem najednou už tak přesvědčená o tom, že jít sem byl dobrý nápad. Tiše se protáhnu temnou uličkou mezi dvěma provizorními domky s dírami, které jsou přikryté těžkou látkou na místo oken, za nimiž plápolají… Pokračovat ve čtení →

O čtyři roky později  Roky na gymnáziu uběhly jako voda. Ambra si přesně podle mých očekávaní už během prvních měsíců stačila vytvořit slušnou základnu obdivovatelek jak z řad spolužaček, tak vychovatelek, které jí doslova zobaly z ruky. My s Madeleine jsme se prostě jen snažily být nenápadné a přežít… Pokračovat ve čtení →

Nejen, že nás s Madeleine poslaly společně na gymnázium, ale dokonce nám přidělili i stejný pokoj. Nám a dalším dvěma dívkám, což jak se brzy ukázalo zas taková výhra nebyla, protože těmi dívkami byly Ambra a Sofía. Vychovatelky zřejmě neměly… Pokračovat ve čtení →

O šest let později  Sotva si najdu kamarády, přijde další selekce a já zůstanu sama. Tedy skoro sama. Z nějakého nepochopitelného důvodu skončím vždycky v jedné skupině právě s ní. S dokonalou a vychovatelkami bezpodmínečně zbožňovanou Ambrou. Dlouze se zadívám na její lesklé černé… Pokračovat ve čtení →

„Když sluníčko vychází, Sedmikláska vstává,  Načeše si obočí, na motýlky mává.  Když sluníčko zapadá, sedmikláska chšadne,  Ke spánku se ukládá do postýlky chladné.“  Hladím květ bílé a žluté rostlinky špičkou prstu, jak zpívám, naklání se v rytmu písničky z jedné strany na druhou.  „Star, je čas,“ ozve se mi za zády hlas macešky, a já se neochotně… Pokračovat ve čtení →