tady upíři, víly i andělé existují

Štítek román Přání

Přání – Kapitola 10.

Myslím, že se mi vztah k Liborovi trochu vymkl z ruky, protože moje prvotní nedůvěra v jeho osobu se kamsi vytratila a nahradila ji bezmezná touha být mu pořád na blízku. Jenže každou chvílí, kterou strávím s ním, se okrádám o vzácné okamžiky s maminkou. Cítím se jako ptáček lapený v kleci. Moje původní… Pokračovat ve čtení →

Přání – Kapitola 7.

„Honzo!“ oslovím ho, sotva opustí ředitelnu. Čekám na něj na chodbě už dobrou hodinu. Chtěla jsem se omluvit. Vysvětlit mu to a nějak celou situaci zase spravit. I když nemám nejmenší ponětí jak.   Když si mě všimne, vyrazí opačným směrem.   „Honzo!“   Ohlédne se, ale ani nezpomalí. Rozběhnu… Pokračovat ve čtení →

Přání – Kapitola 6

„Jenom to sklíčko chytíš do pinzety a upevníš ho do tý konstrukce,“ navádí mě o dva dny později trpělivě Honza při práci. Zadržuju soustředěním dech a ruka s pinzetou se mi třese, ale povede se mi to na první pokus. Úlevou… Pokračovat ve čtení →

Přání – Kapitola 5

Počkal na mě v šatně, protože ne všechny předměty máme společné. Je to jedna z mála výhod téhle školy. Každý student má určitý individuální plán uzpůsobený svým zájmům, talentu a potřebám. Proto je tak těžké se sem vůbec dostat. A proto mi… Pokračovat ve čtení →

Přání – Kapitola 4

„Karin!“ zavolá na mě mamka z kuchyně, sotva zavěsím na smrkovou větvičku obalenou jehličím poslední ozdobu. Lesklé růžové prasátko se ke mně otočí zadečkem. Zamračím se a snažím se zohýbat drátek, na kterém visí tak, aby zůstalo rypáčkem vpřed. Jenže baňatá ozdoba se… Pokračovat ve čtení →

Přání – Kapitola 2 

„Karin, vstávej,“ šeptá opatrně Linda a třese mi přitom jemně ramenem. Zavrtím se a neochotně pootevřu oči. Tváří se ustaraně. „Kolik je hodin?“ zamručím rozespale a promnu si unavené oči. Hlava mě bolí jako střep. To asi ta mimóza. Bylo jí moc, pomyslím si. … Pokračovat ve čtení →

Přání – Kapitola 1

Zadívám se na vrcholky zasněžených hor a zhluboka se nadechnu mrznoucího vzduchu. Je tady nádherně. Tak moc jsem se sem těšila, až skoro nevěřím tomu, že tady opravdu jsem. Moc jsem nevěřila, že mě rodiče samotnou pustí. Je to už… Pokračovat ve čtení →

Přání – Prolog

Když byla Karin ještě úplně malá, stával Khlod u její dětské postýlky a otáčel v prstech zvonkohrou z úlomků ledu a sněhových vloček. Hračka v jeho rukou se třpytila a vydávala zvuk tak tenký, že jej mohly zaslechnout jen víly z… Pokračovat ve čtení →

© 2022 Leandra Sold – pohádky pro velký holky — Běží na WordPress

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑