Stačí uvěřit

A psát.

Knihu January a deset tisíc dveří od autorky Alix E. Harrow jsem si objednala už v předprodeji, ale podle anotace jsem čekala něco docela jiného. Naštěstí to dopadlo víc než dobře.

Jsem okouzlená.

Už dlouho se mi nestalo, abych se po přečtení knížka cítila lehce přiopilá. Alix se to však díky zvláštnímu květnatému jazyku, kterým je kniha psaná povedlo. Dočetla jsem včera a přesto mám při myšlence na příběh January pořád v žaludku takový ten zvláštní hřejivý pocit a přiblble se usmívám, trochu, jako kdybych se čerstvě zamilovala. Jestli jste „lepíkovači“ a vyhledávači citátů v knihách, rovnou říkám, vzdejte to. Tahle knížka je napsaná tak, že byste si ji musely polepit celou.

„Byla nebyla jedna odvážná a troufalá dívka, která našla Dveře. Byly to kouzelné Dveře, proto měly velké D. Otevřela ty Dveře.“

Není pro každého.

January je jiná. Je jiná takovým tím způsobem, jako Forrest Gump. Buď si ji zamilujete pro její zvláštní půvab nebo nebudete mít trpělivost ji číst, protože jazyk téhle knížky čtenáře nutí vychutnávat si každé jednotlivé slovo, každou větu, jako hodně dobrou pralinku, není to zkrátka žádná Snickerska, ale minimálně 80% hořká čokoláda, kterou musíte nechat pomalu rozplynout v puse, abyste ji dokonale pochopili.

„Byla nebyla jedna dívka jménem January, která neměla matku ani otce.“

January.

Líbí se mi, že tahle hlavní hrdinka si na nic nehraje. Nemá v plánu zachraňovat celý svět. Snaží se být naopak přesně taková, jakou ji okolí chce mít. Jenže, jak už to tak v pohádkách bývá, objeví se Zlosyn a ona – relativně zhýčkaná slečinka, kterou zaštiťuje bohatý mecenáš, se bude muset postavit na vlastní nohy. Jde jí to těžko, ale vlastně nijak zvlášť nefňuká, dělá, co musí, nechová se vyloženě nelogicky a snaží se neustále myslet víc na ostatní než na sebe.

„Pronásledují mě nestvůry, sledují moje kroky, dýchají mi za krk. A já jim tě nehodlám, nemůžu stavět do cesty.“

Kniha v knize.

Co je jasné už z anotace, je fakt, že sama hlavní hrdinka v průběhu knihy sama čte vlastní knihu. A její čtení je pro samotný příběh velmi důležité. Bála jsem se, že mě to bude rušit. Bylo to naopak. Těšila jsem se na každou další kapitolu, k níž se i přes to všechno, co se jí samotné dělo, dostala, a přestože zápletku jsem tušila už možná na šedesáté stránce, vůbec mi to nevadilo, vlastně mě to možná skoro těšilo. Tenhle příběh vás nebude šokovat nebo překvapovat nečekanými zvraty, bude vás hladit takovým tím důvěrně známým pocitem, že víte, co bude, že se v tom cítíte dobře, že jste doma, zabalení do teplé deky a vychutnáváte si krásnou pohádku, protože styl vyprávění je v mnohém podobný Malému princi, který kvůli své Růži stejně jako hlavní postava v Januařině knize, musel procestovat spoustu světů.

„Ať se toulá, ale vždy se vrátí domů, ať jsou všechna její slova pravdivá, ať se před ní všechny dveře otevřou.“

Pro mě je to jednička.

Po shlédnutí videa Proč (ne)číst January a Deset tisíc dveří jsem se upřímně bála, co mě v knížce čeká, protože fakt nejsem intelektuální čtenář.

Zbytečně.

Tahle knížka je pro mě totiž letošní jedničkou. Jsem z ní nadšená a v žádnym případě nemůžu říct, že by byla nudná. Sama jsem ji četla na jeden zátah, protože jsem nemohla přestat. Nešlo to. Miluju jí a kdybych jí mohla ohodnotit víc než pěti hvězdama, udělám to. Rozhodně ji doporučuju všem, kdo mají rádi Drahokamy nebo Šepotání. Komu se asi líbit nebude, jsou milovníci velkých akčních scén a složitého politikaření.