Řeč není o mně 😀 Já tam nebyla. Bohužel 🙁 Ale přestěhovala se tam z Aljašky Nicole, hlavní hrdinka knihy Příliv. A že je to kniha s námětem ve skrze žhavým nejen kvůli lokaci, je čtenáři jasné už na patnácté straně, autorka Lucie Schánělová se s tím totiž nijak zvlášť nepáře a jde, co se sexu týče, rovnou na věc.

„Vlna tě zabalí do sebe a stáhne tě hluboko na dno. Zamotá s tebou tak, že jsi úplně dezorientovaná. Když už si uvědomíš, kde je dno a kde je hladina, a chceš vyplavat, přijde další vlna…“

Surfing

nebo chcete-li raději česky surfování je základním stavebním kamenem tohohle příběhu a hned tím dalším, je nezdravý milostný vztah Nicole a charizmatického Daniela, který, přestože v mnohém může připomínat oblíbené After nebo Fifty shades, je ovšem pojat originálním a trochu jiným způsobem. Daniel totiž Nicole netahá za nos jako Hardin Tessu, ani ji nepotřebuje mít stoprocentně pod kontrolou jako pan Grey Anastázii. Daniel je svůj. Je divoký, má rád adrenalin ve všech formách a neustále se snaží posouvat hranice a to nejen ve sportu, který je pro něj vším, ale taky v posteli.

„Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Myslím, že už nemluvil jen o surfování. Jenže svět takhle funguje.“

Tak trochu zoufalá

byla Nicole vlastně od samého začátku až do konce. Nejdřív z toho, že přišla o otce a musela se přestěhovat z chladné Aljašky do horké Kalifornie. Později z toho, že jí Daniel zlomí srdce. A nakonec z toho, že mu nedokáže nic odepřít i přesto, že ji to fyzicky i psychicky ničí. Vzhledem k tomu, jak se konci příběhu choval sám Daniel, je dost dobře možné, že ten podivný vztah ničí oba hlavní hrdiny, ale vzhledem k tomu, že je vyprávěn v první osobě z pohledu Nicole, nemůže si tím být čtenář tak úplně jistý, což je dobře. Vytváří to potřebné napětí a kniha by se nejen kvůli tomu bezvadně četla, kdyby měla

„Příliv však nevynáší na světlo jen ty krásné věci, jako jsou mušle a velké vlny. Vynáší všem na oči i to hnusné.“

Větší písmenka.

Musím říct, že takový blešky, jsem asi ještě neviděla. Ten, kdo připravoval sazbu asi papal v dětství hodně mrkvičky a teď vidí lépe než rys, jinak si to nedovedu vysvětlit. A dalším spíše kosmetickým, ale při čtení relativně zásadním průšvihem je styl. Některé věty působí hlavně kvůli nevhodně zvoleným nebo často se opakujícím výrazům kostrbatě až nepřirozeně. Nejvíc a skoro do vrtule mě asi vytáčela slova: pouze, vše, jen a však, která byla v některých větách vysloveně navíc a kazila celkový dojem. Jsem přesvědčená, že kdyby je redaktor vyškrtal, měla by knížka možná o dvacet nebo i padesát stran míň, což je strašlivá škoda, protože jinak bych knihu hodnotila výrazně lépe.

„Zatím se držel zpátky. Bylo však nad slunce jasné, že jednou mi ukáže svou pravou tvář. Jednou jeho ruce sevřou můj krk mnohem silněji.“

Příběh není všechno.

Nikdy bych si nepomyslela, že to napíšu. Vždycky jsem byla zastáncem toho, že pokud je dobrý a poutavý děj, je zpracování až na druhém místě. Jenže v tomhle případě to zpracování ubralo ději na dynamice. Mnohem snáz bych se asi srovnala s pravopisnými chybami, ty sice ruší, ale pokud nejsou v každé druhé větě, dají se bez potíží ignorovat s trochu povytaženým obočím. Na druhou stranu byly v textu i opravdu povedené pasáže a erotické scény autorka popsala na debutantku víc než barvitě. Takže zas tak špatné to určitě nebylo a knihu ke čtení spíše doporučuji. Pokud navíc nejste taková jazyková citlivka jako já, možná si stylistických chyb ani nevšimnete. Za sebe dávám tři hvězdy z pěti a věřím, že až vyjde pokračování, autorka si styl ohlídá a já budu knihu hodnotit plným počtem. 🙂        
Facebook
Twitter