Pro rejpaly – ano, vím, že je to červená knihovna, ale z technické stránky věci je jakýkoliv odstín růžové vlastně jen něčím dalším naředěná červená 😀
O čem je řeč?
O knize Prokletý rok od Kim Lidggett.
Odkládala jsem ji měsíce.
Měla jsem totiž strach z všudypřítomných superlativ, které jsou s knihou spojeny. Moje očekávání se tak vyšplhala až někam nad zemskou atmosféru kamsi do nitra vesmíru a já jsem nechtěla být zklamaná, jako tomu bylo v případě knihy Rytmus, já a Malychin.
Zbytečně.
Ta knížka mě prostě bavila. Četla jsem ji jedním dechem. Tierney je skvělá. Nebojí se práce, nerozpakuje se mít jiný názor, přestože má strach, není to ovce, která jde za každou cenu tam, kam stádo a navzdory tomu, že jí může sežrat vlk, se radši vydá do divočiny, než by strpěla příkoří jiných (teda ono to s tou divočinou nebylo tak úplně dobrovolný, ale na vybranou měla, to zase jo). A co je nejlepší, používá MOZEK a to už od začátku. Nečeká s tím až na konec knihy jako tomu u YA/NA často bývá. Nicméně i Tierney je příliš mladá a nezkušená, aby dokázala některé věci pochopit dřív než bude příliš pozdě.
„Oči máš otevřené dokořán, ale nevidíš nic.“
Její boj je až nebezpečně podobný tomu, který dnešní mladé dívky svádí s okolním světem den co den. Možná se tak neděje v lese, možná je nikdo od okolního světa na rok neseparuje do střeženého tábora, ale přesto dochází k tomu, že si dívky budují ve školách jakousi vlastní hierarchii s včelí královnou, která rozhoduje o tom, kdo je a není oblíbený a ty které se odmítají takového rojení účastnit, jsou automaticky považovány za vadný kus. Pozitivní je, že ty „vadné kusy“ jsou obvykle velmi houževnaté a v životě se dopracují mnohem dál, než rozmazlená „včelí královna“ se svou suitou.
A co kluci?
„Nebe je kluk v domku na stromě, co má studené ruce, ale hřejivé srdce.“
Na rovinu, s královnou, jakkoliv je krásná, přitažlivá a cool, málokdy chodí chytrej kluk s vlastním názorem. A ona o něj ani nestojí, protože by s ním nemohla manipulovat. Dlouho by to nefungovalo. Takže i kdyby tahle krutá krásná potvora chodila s ním nejvíc sexy Adonisem v okolí, nechte jí ho, pokud nechcete ochočenýho pejska na vodítku a poohlédněte se radši po někom, kdo vám bude rovnocenným partnerem. Jak to souvisí s knihou? To pochopíte, když si ji přečtete.
Romantická linka
v knize je milá, patří tam. Symbolizuje naději, klid a bezpečí, přesně tak, jak by tomu ve vztahu mělo být. Bohužel taky ukazuje, že každý boj s sebou nese oběti a to často i ty největší.
Prokletý rok
je plný metafor. A to je myslím to, co nás na něm tak přitahuje. Ta podobnost s tím, jak muži zacházejí i dnes s dívkami. Jak spolu komunikují i samotné dívky, ta rivalita, kterou vůči sobě vzájemně cítíme pro úplné nesmysly a přitom nám unikají jiné, daleko důležitější věci. Chodíme po světě, díváme se na ostatní a soudíme je. Předjímáme a ve skutečnosti nevidíme vůbec nic, protože se neptáme. Nestaráme se. A platí to i naopak. Máme strach, že se o nás někdo začne starat, aby o nás nezjistil příliš a tak vedle sebe žijeme, závidíme si, pomlouváme se a pak jsme v šoku, když se ukáže, že soused umlátil manželku k smrti, přestože hádky a pláč jsme slýchali každý den.
A o tom je Prokletý rok. O tom, že každá z nás má v sobě nejméně jednu z těch dívek, které odešly na dvanáct měsíců do lesa, aby se tam zbavily své magie.
Napsat komentář