Četla jsem dneska synovi pohádku O pyšné lokomotivě a narazila jsem na výrok pana Blahoše z výtopny, že samochválu nikdo nemá rád. To je samozřejmě pravda. Už moje babička říkala, že samochvála smrdí, na druhou stranu, pokud si člověk nebude vážit sám sebe a nebude znát své dobré vlastnosti, jak potom odpoví při pracovním pohovoru na otázku, jaké máte dobré stránky? Co se vám povedlo? Nijak.

Samochvála sice smrdí, ale…

může vás v životě posunout dál než falešná skromnost. Jenže jak rozlišit tu tenkou hranici mezi nadutostí a přehnanou skromností? Těžko. Do jisté míry to má asi hodně společného s přirozenou sebedůvěrou, ale pokud člověk začíná s něčím úplně novým a jediné, co na samém počátku má, je nápad, v případě spisovatele námět, pouhé torzo příběhu, jak má sám v sebe věřit?

Nikdo jiný ve mně věřit nebude.

Odpověď je nasnadě. Je třeba občas zapomenout na fakt, že samochvála nevoní, jsou totiž chvíle, kdy jediný komu můžete věřit a především v koho byste vždycky měli věřit, jste vy sami. Bez ohledu na okolnosti, bez ohledu na to, v jak obrovském průšvihu třeba právě jste, jak moc se bojíte odezvy a reakce okolí, vždycky to musíte být právě vy sami, na koho se můžete spolehnout. Ostatní vám mohou umetat cestu, mohou vás vést za ruce a ukazovat směr, ale konečná zodpovědnost za to, jak bude vypadat váš život, vaše kniha, vaše konto je do určité míry vždy jenom na vás samotných.

Už se netrápím.

Dlouho jsem se právě touhle životní filozofií trápila a dodnes, když se mě někdo zeptá, co je na mně výjimečného, mám tendence říct nic. Není to pravda. Každý máme něco, co druhý nemá, jenže ne každý se k tomu dokáže postavit čelem. Dnes už vím, že se nemusím stydět za to, že jdu s kůží na trh a dostanu „na čumák“. Vždycky je totiž lepší:  „Vést marný boj, než prohrát dřív než začal.“  To nejsou moje slova, drze jsem si je vypůjčila z pohádky Ať přiletí čáp, Královno! , ale jsou tak pravdivá, že je i svým dětem opakuji v různých obměnách skoro každý den. Tak vzhůru do boje!
Facebook
Twitter