Jasně, to není žádná novinka 🙂

Jenže fakt je, že mi to vlastně ani moc nevadí do chvíle, kdy mám nutkavou potřebu a touhu psát a nemám k tomu prostor. Můj běžný všední den vypadá teď, když mám zase doporučeno nejezdit k zákazníkům na osobní schůzky obvykle tak, že ráno vstanu a posadím se k počítači, kde vyvíjím nějakou pracovní aktivitu. Jednou rukou si přidržuju mobilní telefon a druhou svírám myš nebo ťukám do klávesnice, v tom horším případě pobíhám po bytě a hledám signál, protože zatímco ve velkých městech jsou signály různých poskytovatelů internetu tak silné, že se vzájemně přebíjí, u nás panuje pořád skoro pravěk a jsme rádi, když narazíme na nějaký dostatečně kvalitní odraz jakékoliv nadnárodní společnosti, která už naštěstí jede na jediné síti, ale to je vedlejší.

Od stroje ke stroji.

Celý den tedy čučím do monitoru, odskočím si jen uvařit, protože když jsem na tom homeoffice nebudu přece plýtvat penězi na jídlo v restauraci a od rána nemyslím na nic jiného než na tu malou ikonku wordu, která mě neustále vábí, volá a láká a já tak vynakládám nemalé úsilí k tomu, abych jí odolala. A většinou celkem úspěšně. Před třetí hodinou už jsme netrpělivá a v hlavě si sumarizuju, co napíšu jako první. Proč má moje postava zrovna skočit z mostu a jak to zasáhne celou její rodinu a v tom zazvoní telefon – prostě vždycky zazvoní. Asi telepatie, nevím a jen co volající pronese první větu, je mi jasný, že se psaním je pro dnešek konec. Proč?

Volá mi upír.

Ten energetický samozřejmě. Taky jste si všimli, že těsně před koncem pracovní doby se vždycky objeví někdo, kdo se z vás pokusí vysát veškerou energii a elán? A je úplně jedno, jestli je to protivnej zákazník, šéf nebo vaše nejlepší kamarádka, která vám sděluje, že jí umřela babička, opustil ji manžel nebo jí náklaďák přejel oblíbenou kočku a tak potřebuje utěšit. Vždycky vás to stojí nějakou energii, která se vám asi časem (přinejmenším v případě té kamarádky) vrátí zpátky v jiné formě, ale pro tenhle den je prostě fuč.

A pak je tady taky rodina.

Říkáte si, no problem, tak si dám po práci hodinu pauzu, abych se vrátil do té správné nálady a pak se do toho pustím naplno. Jenže člověk není samorost (naštěstí) a tak má rodinu, přítele, přítelkyni nebo psa a to se pak strašně špatně přesedá od firemního počítače k tomu domácímu, protože se prostě nedá přehlédnout ten významný vyčítavý pohled v jejich očích, který doslova křičí: „Ty už zase čumíš do monitoru? Copak mě nemáš ráda?“

Mám. Jasně, že mám.

Jenže psaní taky a když nebudu psát pravidelně, zakrním a o tu schopnost přijdu. A teď přichází chvíle velkého nepochopení, protože nepsavec jen těžko rozumí tomu, že má někdo jiný potřebu psát pravidelně a dlouhodobě souvislý text i když z toho nemá nic než jen vnitřní uspokojení. Zdá se mu to neužitečné. Je zvláštní, že malíř nebo muzikant obvykle na podobné názory nenaráží, ale autor ano, přitom v tom vlastně není rozdíl. Tedy kromě toho, že obrazy jsou vidět a hudba slyšet v podstatě okamžitě, bez dlouhého zkoumání, ale větší množství textu by si po vás někdo musel přečíst a to už zabere daleko víc času i participace.

Mrzí mě to.

Je mi potom hrozně líto, když vidím, že by moji blízcí mnohem víc ocenili, kdybych s nimi šla na procházku, upekla koláč nebo uvařila dobrou večeři, jenže není v mých silách stihnout všechno a všem se zavděčit, takže nakonec skončím někde v meziprostoru a nejsem schopná psát, protože cítím, že se ode mně čeká něco jiného a nejsem ani výrazně dobrá společnice nebo kuchařka, protože duchem jsem pořád u svých postav a právě v takových chvílích mě opravdu hrozně moc štve, že se nemůžu psaním živit, protože pak bych měla konečně čas stíhat všechny výše uvedené věci naráz a naplno.

Facebook
Twitter