Tak mám konečně první ohlasy i první kritiku a k mému nulovému překvapení, mi moje beta vytkla přesně to, o čem jsem sama pochybovala.

Jako mustang

Jsem takový ten typ spisovatele, co se strašně těší, až prozradí pointu příběhu. Prvních sto stran se drží na uzdě, hlídá si detaily, přepisuje, pročítá a opravuje, aby byl text co nejlepší a pak se to nějak zvrhne, psaní nabere tempo závodního auta a všechno se děje příliš rychle. Příliš intenzivně, ale přitom ploše. Logicky, ale bez emocí. Pointa je sice venku, ale příběh nemá ani zdaleka takovou sílu, jakou by měl mít. Je to podobné, jako když vyprávíte vtip a teprve na konci, když se nikdo nesměje, si uvědomíte, že jste uprostřed něco moc důležitého zapomněli sdělit.

Naštěstí s tím umím pracovat a ještě dneska se pustím do oprav.

Jsem lenoch

A ještě k něčemu se přiznám.

Jsem tak trochu lenoch a lajdák, takže když jsem knihu posílala Janičce ke čtení, doufala jsem, že mi to projde. Už skoro týden totiž pracuju ještě na jiném textu a příběhu, který mi rozepsaný leží na one drive už od roku 2016 a dost mě začal bavit.

Ale byla i pochvala 🙂

Na druhou stranu, a to jsem možná měla vypíchnout hned na začátku, se mi dostala taky spousta slov chvály a superlativ, tak pevně doufám, že to nebyla jen chvála útěšná a některé části knihy jsou vážně tak skvělé, jak Janička psala.

Facebook
Twitter