Proč teď už čtu (i) české autory

Protože překlad je někdy doslova otřesný.

A tím nemyslím, že by některá slova byla přeložená co do významu špatně. Právě naopak. Někdy je překlad tak doslovný, že musím kroutit hlavou a ptát se, jak tam tohle mohl redaktor nechat. Naposledy se mi to stalo u „těhotných pomlk“ v knize Ztraceni. Opravdu by ty pomlky nemohly být spíše obtěžkány?

Rozhodně mohly!

A znělo by to o tolik líp nejen proto, že ty pomlky za sebou nechala postava, která je toho času ve druhém trimestru skutečného těhotenství.

V české knize by to redaktor nepustil a Čech by to dost možná ani v této souvislosti nepoužil.

Dnes jsem dočetla druhou knihu od Mony Kasten. Věřím, že autorka určitě umí skvěle psát, bohužel český překlad na její talent doslova kydá hnůj. Proč si myslím, že je to překladem? Protože kniha od jiné autorky ve stejné edici měla naprosto totožné „mouchy“.

Jaké?

Maminko! Tatínku!

Ruku na srdce. Kdy jste tak naposledy rodičům řekli? Když Vám bylo deset? Nebo jste byli dokonce mladší? Já si upřímně nejsem jistá, jestli jsem tak tátovi vůbec někdy řekla. Ovšem postavy v knize Zachraň se, Zachraň mě nebo Truly tak svým rodičům říkají neustále. Kolik jim je? No, táhne jim na dvacet.

Mluvím jako učebnice, k***a!

Ano, chápete správně, většina těch náctiletých navíc používá slovní obraty hodné učitelky češtiny ze základní školy. Když pak do toho občas k dobru přidají nějakou peprnou nadávku, zní jejich dialogy a myšlenkové pochody ohromně uvěřitelně. Asi jako lední medvěd uprostřed Káhiry. To se mi u české knížky stalo všehovšudy jednou a byla to prvotina.

Autor mě slyší.

Neříkám, že mě vyslyší, ale každý český autor občas zabloudí na databazeknih.cz, aby si přečetl, jak se jeho kniha líbí nebo nelíbí (hm, jo já taky).

Takže pokud ho pochválím, znamená to pro něj v drtivé většině rozhodně víc, než pro cizince, který má z každého prodaného výtisku dost možná větší provizi než ten malý, snaživý český pisálek s hlavou v oblacích. Radost z dobré knihy se tedy násobí hned dvakrát (a co teprve, když se sejdou tři sobi?).

A to zdaleka není všechno…

Chápu, proč se nám českým autorům někteří čtenáři vyhýbají.

Sama jsem to mívala stejně. Ještě do nedávna totiž na naší literární scéně figurovala stále ta stejná jména, stejný styl a doslova uondané příběhy plné těžkých témat, komplikovaných a často překombinovaných a ne příliš uvěřitelných lidských vztahů. Jenže ten trend se v poslední době hodně změnil a člověk už dneska nemá problém najít svěží komedie, u kterých se může od srdce zasmát, romance nad nimiž bude vzdychat nebo thriller u něhož bude mít nervy napjaté k prasknutí. O fantasy se světy a logikou z níž si sednete na zadek ani nemluvím.

A proto mám teď radši české autory.

Snad se jednou dočkám dne, kdy bude poměr knih na našem trhu v jejich prospěch. Nebo aspoň dne, kdy budou nakladatelé ochotni zaplatit za překlad cizojazyčných titulů víc než dnes 🙁