Protože slovanské náboženství není tak silně vázáno na mužský element jako jiná.

Původně jsem – okouzlena seriálem Vikingové a Zpřítomnělí, chtěla čerpat ze severské mytologie. Začala jsem se jí tedy trochu více zabývat a odradila mě skutečnost, že ženy, ač bojovnice, které jsou rovny mužům, nedisponují nijak zajímavými schopnostmi, jsou to v uvozovkách většinou jen válečnice a družky. Kdežto Slované mají Mokuš.

Matku zemi.

A s ní hned tři velmi mocné bohyně, coby symbol jara, léta a zimy. I podzim by měl vlastní bohyni, kdyby se byla dcera bohyně měsíce Chors, Jesen narodila za jiných okolností. Mimochodem pověst o tom, jak Stribog ukradl Radegastovi plášť a svedl v něm mladičkou Chors, která za jeho lest zaplatila smrtí dcery, jež se narodila po noci strávené právě s Radegastem, jsem hned po přečtení musela nějak zpracovat. A opravdu ji tak v knize Královna květin, paní jara najdete. Trochu zkreslenou, zromantizovanou a převedenou na jiné mýtické božské postavy, ale najdete.

Není okoukaná.

Byť je například slovo víla slovanského původu, jen málokdo si to uvědomuje. Stejně tak slovanské kořeny nehledáme u vodníků, upírů nebo vlkodlaků, přitom to byly právě Slované, kteří podle dostupných informací jako první v tyto bytosti věřili, uctívali je nebo se jich báli. Bohužel křesťanské náboženství a jeho stoupenci tento strach využilo ve vlastní prospěch, a tak z těchto kouzelných a pravda člověku opravdu nebezpečných mýtických stvoření udělalo démony, posli pekelné a svým způsobem se tak církev postarala o jejich popularizaci. Nicméně ten původ, ty kořeny jsou tady u nás ve středu a na východě Evropy. A tím se dostávám k dalšímu podstatnému důvodu své volby.

Je naše.

Jakkoliv se tomu v posledních pár desítkách let z určitých politických důvodů bráníme. Máme toho s Ruskem společného pořád dost. Stačí prolistovat nejpopulárnější sbírku ruských pohádek

Krása nesmírná.

A v mnohých příbězích poznáme lidové pohádky Boženy Němcové nebo K. J. Erbena, jen Honza se v nich jmenuje Ivan a krále nahradil car. Možná, kdyby před stovkami let kníže Václav nebyl vychován pobožnou babičkou Ludmilou, ale matkou Drahomírou, která se klonila spíše k původním slovanským bohům než k nové církvi, jež k nám tehdy přišla ze západu a tvářila se mírumilovněji, než ve skutečnosti byla, odvíjela by se celá historie naší země jiným směrem. Bez křesťanství jistě ne, ale snad by se nám podařilo zachovat si trochu více z odkazu našich předků. Jenže to bych pak nemohla využít další argument, který hrál důležitou roli v mém výběru.

Informace o slovanských bozích nejsou vždy úplně jasné.

Navzdory internetu, googlu a wikipedii je o slovanských bozích a tradicích zoufale málo informací a když už jsou, jde obvykle o dohady. Občas je za bohyni jara označována Vesna, jindy je to Lada. Někde se píše, že nejvyšším bohem byl Svarog, jinde zas Perun a už jsem narazila taky na to, že všemu vládla Mokoš (někde psáno jako Mokuš) – matka země nebo možná spíš matka příroda, tady není překlad úplně jasný. Takže zbývá spousta prostoru jen pro mou vlastní fantazii za předpokladu, že budu respektovat základní myšlenky a vlastnosti jednotlivých bytostí a jejich světa. Mimochodem, víte, kde žijí slovanští bohové?

V Bujanu.

Jestli ovšem čekáte konkrétní popis toho místa, jak by mělo vypadat podle pověstí, budete zklamaní, jasné je totiž jen to, že jde o ostrov a jeho protipólem je Nav – podsvětí. Čekáte od podsvětí tmu a tajemno? Chyba. Nav je totiž široký travnatý palouk, kde se pasou krávy – přiznávám, tohle jsem si musela pro potřeby knihy trochu vylepšit a tak jsem ten palouk aspoň obehnala skalním labyrintem, v jehož stínech se prohánějí podsvětníci a v čele s pánem podsvětí bohem Velesem (někde zmiňován jako Volos) vymýšlejí jak se z Navu dostat pryč a ovládnout nejen náš svět, ale především Bujan.

Takže proto.

A tím bych svoje zamyšlení nad tím, proč právě slovanská mytologie asi ukončila, myslím, že je toho víc než dost.

Děkuji za pozornost, pokud jste dočetli až sem 🙂 a mějte krásný den.

Facebook
Twitter