Na samém počátku věků, byla jen ona. Matka.

Zrodila se do temnoty a byla jediným světlem, jedinou hvězdou, jediným zdrojem vody a živin na zemi.

Nejprve stvořila slunce, aby zahřálo její zkřehlé tělo.

Potom květiny, ty ji těšily nesmírnou krásou a vůní.

Později stvořila moře a řeky, aby ji jejich zpěv kolébal k spánku, když potřebovala nabrat nových sil.

A úplně nakonec si vyrvala z těla polovinu srdce. Rozdrtila ji na kaši a smíchala s rozžhavenou magmou, jež prýštila z nitra země. Z té směsi, pak uhnětla další tři bohy, aby jí s udržováním rovnováhy světa pomohli.

Prvním byl Svarog, bůh slunce a života.

Druhým byl Veles, bůh země a smrti.

Třetím byl Kostěj, vládce vod a všeho živého.

Netrvalo to dlouho a všichni tři se začali přetahovat o její přízeň. Jenže její srdce patřilo jedinému. Svarogovi.

I vyňala si z hrudi jeho další část. Polovinu z poloviny, jež jí zbyla a vědoma si nicotné velikosti toho zbytku, rozmačkala jej tentokrát do vroucí oceli. Z té udělala kovadlinu – Alatyr, a na ní potom nařídila Svarogovi ukout z čisté oceli další nižší bohy a bohyně. Z jisker, jež mu při tom odlétaly od kovadliny se po dopadu na zem zrodil člověk. Z těch, které dopadly na kámen se zrodili trpaslíci. Jiskry, které skončily ve vodě, daly život vodníkům, rusalkám a bludičkám. Ty, jež stačily zhasnout už ve vzduchu, byly za zrozením dobrých víl, rožanic a čarodějů. A pokud některá z jisker po svém dopadu vzplála, dala život šotkům, čertům a ohnivým skřítkům.

Sama Mokoš si tedy ponechala jen čtvrtinu své původní moci, a i tou později spravedlivě podělila své čtyři dcery.

Moranu, vládkyni zimy.

Vesnu, paní jara.

Živu, královnu léta.

A Jesen, ztracenou princeznu podzimních sychravých dní.

Zatímco Veles se s tímto řešením spokojil a pojal za manželku bohyni měsíce Chors, aby s ní později počal tři syny, Kostěj stvořil s pomocí své moci tvory tak nebezpečné a krvežíznivé, že z nich měla strach i sama Mokoš. S jejich pomocí ji unesl.

Svarog a Veles spojili své síly a Mokoš osvobodili. Kostějovi bylo za trest odňato jeho božské srdce a byl na věky odsouzen k životu v Navu. Pohltil jej zmar. Veles coby vládce smrti se tehdy stal jeho žalářníkem. To ještě netušil, jak osamělý a nevděčný osud si vybral. Byl katem bohů a strážcem podsvětí. Stal se z něj vyvrhel.

 

Chors jej i se syny opustila.

Jeho jedinými společníky se tak staly jeho vězni. Podsvětníci.

Facebook
Twitter