Asi každá z nás to zná. Bez ohledu na to, zda jste blond, zrzka nebo bruneta, všechny se ráno učešeme, abychom nevyděsily souseda sotva vyjdeme z bytu. Většina z nás přidá k dobru i trochu řasenky nebo rtěnky, popřípadě zakryje nedokonalosti pleti korektorem, navzdory faktu, že jsme v presu, máme už pět minut zpoždění a cestou do práce musíme ještě vysadit dítě ve škole nebo školce. Úzkostlivě dbáme na to, abychom byly hezky oblečené, a snažíme se schovat flíčky od snídaně, které nám na blůzce nebo sukni stačilo vytvořit naše dítko zrovna, když máme důležitou poradu. Ovšem jsou dny – a připusťme si dámy, není jich úplně málo – kdy  bez ohledu na to, zda jdeme pozdě nebo ne, z různých důvodů věnujeme svému zevnějšku trošku víc pozornosti než obvykle. A příčinou není skutečnost, že máme důležitou schůzku v práci nebo, že ten nový kluk z recepce je zatraceně sexy. Ne. Naše pohnutky jsou v tomto případě daleko přízemnější. A pro muže tolik nepochopitelné. My ženy, se daleko snáze smíříme s tím, že nejsme dokonalé, když potkáme svého bývalého přítele, než se skutečností, že jsme nedokonalé a potkáme bývalou spolužačku ze střední. Samozřejmě nejde o to úžasnou holku, která nám pravidelně šeptala anglická slovíčka, zatímco jsme se nervózně potily u tabule.  Tu totiž jako na potvoru nikdy nepotkáme, ačkoliv bychom rády. Zato ta protivná a namyšlená káča, která měla vždycky dokonalou manikúru, pravidelně navštěvovala solárko a její značkový outfit byl perfektně sladěný podle poslední módy, ta se vždycky umí zjevit odnikud, když se to nejmíň hodí. A navíc častěji, než bychom si přály.

Jen si to představte.

Míjíte ji na chodbě základní školy, kde se vaše stejně staré dcery nějakou osudovou náhodou sešly jedné třídě a usilovně zatahujete břicho, přičemž doufáte, že nemáte někde rozmazanou řasenku. Potřeba vypadat přitažlivě, spokojeně a úspěšně nikdy nebyla větší, než právě tady, mezi těmi stěnami pokrytými dětskými výkresy. Zářivě se usmějete, zdravíte ji, jako kdybyste ji viděla ze všech lidí na světě nejradši, a předstíráte absolutní štěstí. Doma jste si musely vyslechnout rýpavé poznámky typu – Jdeš na třídní schůzku nebo za jinym chlapem? – a stejně jste si oblékly nejlepší šaty a kromě obvyklé řasenky nanesly na tvář ještě vrstvu make-upu a oční linky. Proč? Protože tam přece bude ona! Ta dokonalá holka ze střední. Od školních dob, uběhly už celé roky a vy si stejně nemůžete pomoct a na facebooku šmírujete, jestli má hezčí auto, manžela, děti… Svým způsobem, to může být celkem dobrá motivace do života. Ne jedna z nás si určitě díky takovým slečnám vybudovala slibnou kariéru, vystudovala výběrovou vysokou školu, vymodelovala si dokonalou postavu, a co já vím, co všechno jsme schopny udělat, abychom byly úspěšnější, popřípadě hezčí, spokojenější než ona.

Ta oblíbená holka ze střední!

Až sem, je to vlastně v pořádku. Ano, závist je sice smrtelný hřích, ale v rozumné míře může být užitečná. Problém nastává, když nás ona touha svůj stín z minulosti předčít naprosto pohltí a my místo, abychom si plnily své vlastní sny, překonáváme ty její. V extrémním případě se nám stane, že místo oblíbené chemie, vystudujeme nenáviděnou literaturu a přesto, že je z nás úspěšná šéfredaktorka renomovaného časopisu, zatímco ona slečna dělá jen podřadnou práci copywritera v nepříliš úspěšné reklamce, cosi nám v životě schází. Nejsme spokojené. Na rozdíl od ní. Ale čím to je? Máme úspěch, manžela, děti… ale nenávidíme svou práci. Nebaví nás. A co z celé věci plyne? Někdy je lepší mít tričko upatlané od džemu. Je lepší mít na hlavě rozcuch, který po ranním chvatném a neplánovaném sexu z naší hlavy fén ne a ne vyhnat nebo jezdit ojetou fábií, která nás už tolikrát dovezla, až k rozpáleným pískům slunné Itálie i s celou rodinou, než se hnát za prázdnými sny. Protože ruku na srdce. Která z nás, se při vzpomínce na původce těch zdánlivých nedokonalostí, ať už je to partner, dítě nebo špatně placená práce, spokojeně neusměje?
Facebook
Twitter