Požár způsobila utěrka v mikrovlnné troubě. Jediný, kdo ji tam mohl dát, byla maminka. Nemyslím, že by to udělala schválně, ale následný šok u ní vyvolal náhlou mozkovou příhodu, která podle vyjádření lékařů znovu rozpoutala nezvratnou involuci jejích duševních funkcí. Pán mrazu mě podvedl. Už týdny se dívám, jak se matčin stav den za dnem zhoršuje, přitom jsme měly mít ještě celých dvacet dní do vypršení mojí lhůty. Týnka čím dál víc připomíná tu smutnou holčičku, kterou si pamatuju z loňského roku a Libor nechápe, proč se s ním už nechci vidět. Život není fér.
„Petře,“ zamumlá máma a pohladí si tvář. Sedíme spolu všechny tři v návštěvní místnosti sanatoria, jehož práh jsem už nikdy nechtěla překročit. Do očí se mi nahrnou slzy. Je to každý den stejné. Dívá se do prázdna a mluví s otcem. Mě a Týnku už skoro ani nevnímá. Navíc se začínají horšit i její kognitivní funkce, a tak se skoro neudrží na nohou. Pravý koutek má po mozkové příhodě trochu svěšený dolů. Je strašné ji znovu ztrácet. Zase se s ní loučit.
„Mami, táta tady není.“ Špitnu a snažím se ovládnout třesoucí se hlas. „Jsme tu jen my s Týnkou. Přinesla ti krásný obrázek, podívej.“
Týna mi podá list papíru na kterém je malá postava v růžových šatech a drží se za ruce se dvěma většími. Polknu slzy. Ten den si pamatuju, jako by byl včera. Mamka se na mě podmračeně podívá. „Kdo je Týnka?“
Prudce se nadechnu. Týna se hlasitě rozvzlyká a zvedne se z plastové židle. „Už chci jít pryč, Eliz. Prosím,“ zakňourá a potáhne nosem. Mlčky přikývnu.
„Co tady děláš?“ vyhrknu překvapeně, když jako každé ráno odvezu Týnu do školy a po návratu domů, najdu na prahu stát napůl zmrzlého Libora. A obutého.
„A co mi zbývá, když mě už měsíc úplně ignoruješ?“
Rezignovaně vzdychnu. Projdu kolem něj a otevřu dveře. Je zima. Listopad je letos sice skoupý na sníh, zato mrzne až praští. Byly doby, kdy bych obdivovala ojíněné květiny, které ještě nestačily odkvést, ale právě teď je mi tahle mrazivá krása nesmírně protivná.
„Půjdeš dál?“ zeptám se a on místo odpovědi doslova vběhne do teplé předsíně.
„Nesnášim zimu.“
„Nápodobně,“ odtuším líně, zatímco si svlékám péřovou bundu a kozačky. „Dáš si něco? Čaj, kávu?“
„Čaj by byl super, děkuju.“ Odpoví, zatímco mě následuje do opravené kuchyně, kde se posadí k jídelnímu stolu. „Hezké.“ Řekne, když si dosyta prohlédne ručně dělané vitrážové skříňky a broušená okna. „Ale ta okna na můj vkus až moc připomínají mráz a led.“
Pokrčím rameny. „Lidem se to líbí.“
Je to pravda. Původně šlo o z nouze ctnost, když jsem začouzená skla v oknech, která nešla umýt, ve školní dílně vyměnila za skleněné tabulky, které jsem dřív použila k jednomu projektu ve škole. Nakonec se to sousedům zalíbilo tolik, že mi za broušená zdobená okna platili. Navíc se díky sociálním sítím tenhle trend šířil doslova kosmickou rychlostí, takže o zakázky jsem neměla nouzi.
„Povíš mi, co se stalo? Provedl jsem ti něco? Měl jsem za to, že jsme na dobré cestě.“
Podám mu hrnek s čajem a posadím se naproti němu. Dívá se na mě těma svýma blankytnýma očima a já si najednou uvědomím, že nemám sílu už dál lhát. Že to MUSÍM někomu říct.
„Udělala jsem strašnou věc.“
Libor se ušklíbne. „Ty? Tomu nevěřím.“
Zavrtím hlavou. „Vážně. Za dva dny to bude rok, co se to stalo. Pracovala jsem v obchodě s obuví a takový zvláštní děda mi tam místo dýška nechal starý zašlý rubl. Schovala jsem si ho na památku a cestou domů jsem si pak neuváženě přála, aby byla maminka zase aspoň na chvilku taková, jako před tou autonehodou. Potom se objevil ten děda. Ukázalo se, že je to pán mrazu a podmínil splnění mého přání tím, že bude trvat buď jen jediný rok nebo se stanu jeho paní a máma zůstane zdravá už navždycky.“
Libor snad poprvé za dobu co ho znám opravdu zvážněl. „Ty za ním chceš jít?“
Zavrtím hlavou. „Nevím, co chci. Ještě před rokem bych měla jasno, ale teď…“
„Přece si toho poslední dobou tolik dokázala. Chceš to všechno zahodit? A co my?“
„My?“ zamrkám, abych rozehnala slzy.
Libor přikývne. „Proč myslíš, že jsem přijel až sem? A bez ohlášení. Čekal jsem venku na mrazu, a to ho nenávidim. Mám tě rád Eliz. Záleží mi na tobě.“
Píchne mě u srdce, když si uvědomím, jak strašně moc mi v posledních týdnech chyběl.
„Vždyť mě na tobě taky.“ Špitnu.
Zadívá se na mě takovým tím štěněcím způsobem, kterému se jen těžko odolává. „Takže mě tu nenecháš samotnýho?“
Zavrtím hlavou.
Mám nesnesitelný pocit, že jsem právě upsala duši ďáblu, pokud nějaký je.
Napsat komentář