„Eliz!“ zavolá na mě mamka z kuchyně, sotva zavěsím na smrkovou větvičku obalenou jehličím poslední ozdobu. Lesklé růžové prasátko se ke mě otočí zadečkem. Zamračím se a snažím se zohýbat drátek, na kterém visí tak, aby zůstalo rypáčkem vpřed. Jenže baňatá ozdoba se znovu otočí, rozmrzele sáhnu po háčku, abych ji zkusila zavěsit jinam a už ho držím v ruce, když v lesklém růžovém povrchu spatřím tvář pána mrazu. „Nezapomeň na naši úmluvu!“ zní mi v uších jeho hluboký varovný hlas a leknutím upustím ozdobu na zem. Ta se rozlétne po šedavé plovoucí podlaze na všechny strany. Ostré růžové a stříbrné střepy jsou po celém obývacím pokoji.
„Eliz, máma potřebuje pomoct s-“
„Pozor!“ křiknu na sestru, jejíž drobné bosé chodidlo se zastavuje těsně nad ostrým kouskem rozbité ozdoby. Týnka ucouvne. „Rozbila jsi čuníka,“ konstatuje smutně a bere do prstů jeden větší střep s kusem prasečí hlavy.
„Mrzí mě, to.“
Byla to její oblíbená. „Přinesla bys mi, prosím vysavač?“
Týnka přikývne a odběhne pryč. Já se rozhlédnu po pokoji a sklíčeně vzdychnu. Uběhl už měsíc, od mého setkání s pánem mrazu na mostě. Když jsem si přála, aby maminka byla zase aspoň na chvilku zdravá, nenapadlo mě, že bych mohla dostat opravdu jen omezený čas, který s ní strávím, než jí nervové synopse v mozku zase začnou vypovídat službu. Vlastně jsem byla přesvědčená, že přání vyslovené do mrazivé noci se nemůže vyplnit. A teď zdobím vánoční stromek, zatímco mamka, která ještě před pár týdny měla potíže poznat, kdo s Týnkou vlastně jsme, pro nás v kuchyni obaluje řízky k večeři.
Je to jako malý zázrak.
Oprava, bylo by to jako malý zázrak, kdyby nebylo té podmínky. Vím, že bych měla mamce říct, co se stalo. Že by měla vědět o tom, že má jen pár měsíců, ale ona i Týnka jsou tak šťastné. Možná bych přece jenom měla zvážit nabídku toho starce a zkusit být jeho služebnicí. Nebo paní. Třeba se mi časem podaří ho přemluvit k tomu, aby mě pustil zpátky. Nemůže být přece tak zlý, když mamku uzdravil.
„Eliz, potřebovala bych pomoci se salátem. Volala jsem, ale… Něco si rozbila?“ zastaví se ve dveřích mamka s utěrkou v ruce a hned za ní se objevuje hlava mojí mladší sestry, která táhne vysavač. Týna je podobná tátovi, ten míval hnědé oči i vlasy, kdežto my s mámou máme vlasy temně černé a oči jasně modré.
„Čuníka,“ hlásí Týnka a strká šňůru od vysavače do zásuvky vedle dveří. „Ale neudělala to schválně, mami, takže na ni nemusíš křičet.“
Dojatě se pousměju, když slyším, jak se mě zastává. Před nehodou rodičů jsme byly věčně v sobě a moje sestra využila každé možnosti k tomu, aby na mě žalovala. Potom na mě rodičům za zády vyplazovala jazyk a strouhala mrkvičku, když jsem od nich dostala vynadáno nebo jsem dokonce byla potrestaná. Poslední rok, který jsme strávily jen spolu a během něhož jsme se mohly spolehnout jen jedna na druhou, nás hodně sblížil.
„To jsem ani neměla v úmyslu, Týno, ale je hezké, že máš o sestru starost,“ pochválí ji máma a pohladí ji po zvlněných vlasech ostříhaných na delší mikádo.
„Jen, co to tady uklidím, přijdu za tebou,“ mrknu na mámu jen vteřinu předtím, než se ozve hlasité vrčení vysavače.
„Mamí, já už si chci rozbalit dárky,“ vzdychne dramaticky Týna, když si máma bere už třetí řízek. Marně přemýšlím, kam jídlo schovává, protože obvykle jídává tak poloviční porci. K večeři možná ani to ne. Vždycky si hlídala postavu. Záleželo jí na tom, jak vypadá, ale ne příliš.
„Když mně to dneska moc chutná. Eliz se ten salát opravdu povedl,“ poznamená a vloží si do úst kousek řízku s přílohou. Přikryju si ústa dlaní, aby si sestra nevšimla, jak se usmívám. Tohle mi dělával táta celé dětství. Zdržoval, každé sousto u štědrovečerní večeře žvýkal nekonečně dlouho a strašně se přejídal, aby mě co nejvíc napínal. A teď, když tu není, se o totéž snaží máma. Dnešní den je o tolik hezčí než ten, který jsme s Týnou zažily před rokem jen ve dvou. Úsměv na rtech mi pohasne, když si uvědomím, že za rok tady mamka už zase nebude. A nebo… Tady budu chybět já.
Napsat komentář