Přání – V kleci

Mohla bych říct, že jsem zamilovaná a byla by to pravda. Když jsem Libora poznala blíž, moje prvotní nedůvěra v jeho osobu se kamsi vytratila a nahradila ji bezmezná touha být mu pořád na blízku. Jenže každou chvílí, kterou strávím s ním, se okrádám o vzácné okamžiky s maminkou. Cítím se jako ptáček lapený v kleci. Moje původní rozhodnutí odejít s pánem mrazu se navíc den za dnem zdá být nemožnější. V srdci cítím vztek a obrovský smutek z představy, že bych se měla vzdát života, který konečně začíná dostávat smysl, abych sestru nepřipravila o dětství. Vím, že Týnka si nezaslouží znovu ztratit maminku, ale já si taky nezasloužím strávit zbytek života s nějakým stoletým starcem. Copak jsem se celý ten rok, který matka strávila v sanatoriu neobětovala dost?

Sedím na houpačce s koleny u brady a pažemi si objímám lýtka. Listy na stromech září nepřebernou a pestrou paletou krásných barev. Obvykle mívám podzim ráda, žádné roční období není tak inspirující, ale letos nejsem schopná cokoliv tvořit. Svádím totiž osudový vnitřní boj, který mě trhá na kousky a nejhorší je, že o tom nemůžu nikomu říct. Měli by mě za blázna.

„Díváš se, jak opadávají?“ vytrhne mě ze zamyšlení mamka, která sem přišla z domu.

„Hm.“ Přitakám. Ve skutečnosti jsem stromům věnovala jen málo pozornosti.

„Tvůj otec měl taky rád podzim. Všechny ty barvy a bahno. Já dávala vždycky přednost létu, ale na něj bylo tou dobou moc horko.“ řekne a posadí se na houpačku vedle mě. Přisunu se blíž a položím jí hlavu na rameno. „Chybí mi.“ Oznámím tiše a ona mě políbí do vlasů.

„I mně, holčičko.“

„Pamatuješ, jak každý rok shrabali s Týnkou všechno listí na hromadu a ona do něj pak skákala tak dlouho, až mohli začít od začátku?“ pousměju se. Skoro v uších slyším jejich společný smích.

Mamka přikývne a potáhne nosem. „Nikdy jsem ti nepoděkovala, jak statečně jsi se o sestru starala, když jsem byla nemocná.“

„Ale mami, to přece -“

„Ne, nech mě to dopovědět, Eliz. Týna je pořád ještě dost malá a naivní, spoustu z toho hezkého, co s tvým otcem zažila si možná ani nebude pamatovat a já jsem moc ráda, že když nemá otce, pořád jí zůstáváme my dvě. Je pro ni hrozně důležité, aby věděla, kde má domov a že ji tam mají rádi, ale chápu, že ty musíš žít svůj vlastní život. Vyrazit do světa a poznávat nové lidi, získávat další zkušenosti. Chci říct, že… My to tady bez tebe zvládnem, Eliz.“

Do očí se mi nahrnou slzy. „Mami,“ hlesnu, vlastně ani nevím, co přesně chci říct. V tom se z domu ozve hlasité pípání. Požární alarm. Obě vyskočíme z houpačky a běžíme za zvukem. Kuchyň je v plamenech. Zatímco matka zůstane v šoku zírat na spoušť před sebou, já vyrazím do kumbálu, kde máme schovaný hasicí přístroj. Když doběhnu zpátky, matka pořád stojí ve dveřích kuchyně a plameny jí málem olizují krásnou tvář. Odstrčím ji. Odjistím minimax a z přístroje vystříkne bílá pěna připomínající sníh. Z venku slyším houkat přijíždějící hasiče. Pěna v přístroji došla, ale oheň se mi ještě úplně uhasit nepodařilo. V domě se odkudsi objevují dva muži oblečení ve žlutočerných kombinézách. Jeden z nich odvádí matku ven z domu. Druhý bere za paži mě. „Dobrý práce. Kolega už se o zbytek postará,“ oznámí hasič a kývne bradou směrem k jinému, který už stříká na stále ještě doutnající kuchyňskou linku další pěnu. „Máte tady někde plyn?“

Nechápavě se zamračím. „Propan butanovou nádobu s plynem,“ doplní.

Zavrtím hlavou. „Všechno je na elektřinu.“

Hasič přikývne a vede mě ven k houpačce, na níž sedí matka. Ta se najednou napřímí, oči doširoka otevřené a začne zděšeně křičet: „Manžel. Pořád tam je. On uhoří. Bouchne to. Pomozte mu.“

Krve by se ve mně nedořezal.

Všechno je najednou jako ve zpomaleném filmu. Mlčky sleduju maminku, jak se vrhá směrem k domu, dva z hasičů jí vstoupí do cesty a jeden ji pevně drží za obě ruce. Ona zatím hystericky ječí, že její mrtvý manžel určitě uhoří, když mu hned nepomůžou.

„Je v tom domě někdo další?“ slyším jako zdálky jednoho z hasičů. Zavrtím hlavou. Z domu vyjdou dva další. „Požár je zneškodněn. V domě je bezpečno. Ale kuchyň je nepoužitelná.“

Maminka se trochu uklidní a nechá se usadit zpátky na houpačku.

„Kde je váš otec, slečno? Potřebovali bychom si promluvit s někým plnoletým a vaše matka je zjevně v šoku,“ osloví mě velitel.

Zaváhám. Ještě nikdy jsem to nevyslovila nahlas. Už mockrát jsem řekla slova jako, tatínek odešel, měl nehodu, je pryč, ale nikdy jsem neřekla nahlas tu drtivou pravdu. Že je mrtvý.

„Je mi dvacet.“ oznámím nakonec, abych se tomu zase vyhnula.

„Přesto bych raději -“ začne velitel, ale já ho přeruším s nemalou dávkou hysterie v hlase. „Nemůžete mluvit s mým otcem. Nemůžete, rozumíte, protože on je už skoro dva roky po smrti.“