Když byla Karin ještě úplně malá, stával Khlod u její dětské postýlky a otáčel v prstech zvonkohrou z úlomků ledu a sněhových vloček. Hračka v jeho rukou se třpytila a vydávala zvuk tak tenký, že jej mohly zaslechnout jen víly z Ledozemí odkud pocházel, ale tohle drobné stvoření na něj přesto reagovalo upřeným zaujatým pohledem. Holčička se mu zalíbila, a proto se rozhodl, že se stane jejím ochráncem.

Uběhl rok a jen co napadl první sníh, znovu děvčátko navštívil. Už nebyla miminko a jejich hry se změnily. Jen zvonkohra už nestačila, o to víc si malý Khlod užíval její upřímné radosti ze hry na honěnou mezi sněhovými víry, které pro ni vytvářel.

Karin měla zimu ze všech ročních období nejraději a svého přítele každý rok nedočkavě vyhlížela sotva se stromy na jejich zahradě začaly zbavovat prvních barevných listů. Nikdo jí nebyl blíž než Khlod.

„Naučím tě kreslit na vodní hladinu,“ řekl jednoho mrazivého rána.

Dívka potřásla hlavou a rozesmála se. „Na vodu se přece nedá kreslit,“

Khlod se ušklíbl a v jasně modrých očích se mu zablýsklo. „Ale já to umím. Ukážu ti to,“ řekl a vzal ji za ruku. Karin neprotestovala, bezpodmínečně svému bělovlasému příteli věřila a byla zvědavá, jaké kouzlo si pro ni vymyslel tentokrát. Vedl ji borovým hájem, který dobře znala, protože si tady spolu už tolikrát hrály na schovávanou. Ruku v ruce skákali do sněhových závějí a vytvářeli sněhové anděly, aby je pak Khlod zasypal další vrstvou čerstvého sněhu. Když se v první třídě pochlubila kamarádkám, že zná chlapce, který umí vykouzlit sníh, vysmály se jí. To už jsou víc než čtyři roky. Od té doby o něm s nikým nemluvila. Byl jenom její. A ona byla jeho. Patřili si, tak jako patří k noci den.

„Vidíš to jezero?“ chlapec ukázal na třpytící se vodní plochu za řadou smrků.

„Ano, tam jdeme?“

Khlod přikýl. Na břehu jezera se zastavil a zhluboka se nadechl. Karin ho zvědavě sledovala. Zvedl obě ruce do výšky a prudce s nimi máchl. Z konečků prstů mu vytryskly drobné třpytivé částečky ledu a pokryly celou hladinu. Ohlédl se po dívce a nabídl jí svou ruku. Přijala ji a jako omámená s ním došla až do středu vodní plochy. „Lekce začíná,“ pousmál se namodralými rty, vytáhl z hnědého kabátu dvě pera s křišťálovou násadkou a jedno Karin podal. Ta nakrčila čelo. Nástroj sice vypadal jako pero, ale jeho hrot byl skleněný. „To je ledoruška,“ vysvětlil, když si všiml jejího zkoumavého pohledu.

„Ledoruška?“ splynulo jí ze rtů, pohled stále upřený k nástroji v ruce.

„S její pomocí kreslí ledové víly ty nejkrásnější obrazce, jaké si dovedeš představit, některé z nich jsou dokonce kouzelné.“

„Kouzelné?“

Khlod přikývl. „Říká se tomu ledografie. Víly ji studují celé roky. S pomocí těch obrazců vytvářejí portály, které jim umožňují cestovat po celém světě. Díky tomu, napadne první sníh vždycky v tu pravou chvíli.“

Karin nakrabatila čelo schované pod teplou vlněnou čepicí. „Ty jsi víla, Khlode?“

Chlapec pomalu zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Ale umíš kouzlit,“ namítla dívka

Otočil se zády, aby před ní skryl svoje znepokojení. Byl příliš neopatrný a nechal se unést. Uvědomil si, že Karin už není malá holčička a zabolelo ho to, protože věděl, že se jejich cesty budou muset rozdělit, ale dnes ještě ne. Dnes se svou přítelkyní stráví poslední odpoledne plné kouzel. A zítra se probudí a zapomene, že existoval, stejně jako zapomněly stovky jiných před ní.

„Umím,“ odpověděl nakonec prostě.

„Kdo tedy jsi?“ nedala se odbít.

Khlod se k ní otočil zase čelem a usmál se, jak nejvřeleji dokázal. „Jsem tvůj přítel. To nestačí?“

Karin sklonila hlavu ke straně, našpulila drobné rtíky a na ukazováček pravé ruky schovaný v pletené rukavici si namotala pramínek světle hnědých dlouhých vlasů. Dělala to vždycky, když nad něčím usilovně přemýšlela. Nakonec pokrčila rameny, uvědomila si totiž, že na tom, kdo její přítel je, jí vlastně ani nezáleží. Má ho ráda ať je kýmkoliv.

„Stačí,“ usmála se na něj. „A teď mě naučíš používat ledotužku?“

Uvědomil si, že zadržoval dech teprve, když do plic zprudka nasál čerstvou dávku mrznoucího vzduchu. Tolik mu záleželo na její odpovědi.

„Ledorušku,“ opravil ji a podržel jí před očima vlastní nástroj. „Tahle část,“ začal vysvětlovat, „se jmenuje násadka a je vyrobena z horského křišťálu. Ten jediný dokáže udržet ledovou náplň uvnitř pera, aniž by se poškodil.“

„Poškodil ledem?“ podivila se Karin.

Přikývl. „Led není jen zmrzlá voda, jak ji znáš ty. Je to kouzlo samotného pána mrazu.“

„A to kouzlo je uvnitř toho pera?“ vydechla užasle dívka a fascinovaně svým nástrojem otáčela v prstech.

Khlod se neubránil pousmání, když viděl její výraz. Třpyt v jejích šedých očích byl stejně uhrančivý, jako když jí poprvé hrál na ledovou zvonkohru. Žádná dívka před ní nebyla jeho kouzly tak přitahována jako ona. A přesto se dnes viděli naposledy.

„Ano,“ odpověděl jí „A proto musíš být při práci s ním opravdu opatrná. Nikdy se nesmíš dotknout hrotu ledorušky. Rozumíš?“

„Rozumím,“ zašeptala a z úst jí unikl obláček mrznoucí páry. Ochladilo se. Byla jí zima, ale nedbala na to, protože toužila umět kreslit stejně krásně jako ledové víly. Khlod vedl její ruku, ukazoval jí, jak uvolnit zápěstí, aby její tahy byly jisté. Učil ji, kdy na ledorušku víc zatlačit a kdy stačí jen letmý dotek, aby vrstva ledu na zmrzlé hladině nebyla mléčně zbarvená, ale průhledná, jak vytvořit třpytky na povrchu nebo jej vyleštit do hladka. A do jejího srdce se přitom vkrádal chlad. Karin na něj však nedbala. Kreslila další a další obrazce a Khlod se nemohl vynadívat na to, jaké dělá pokroky. Její květiny byly dokonalé, jen k nim přičichnout, kapičky rosy na jejich okvětních plátcích se třpytily v odrazu měsíčního svitu a ona přitom nepřestávala kreslit další a další, ještě úchvatnější. Nikdy podobné kresby neviděl. Khlod byl na svou přítelkyni tolik pyšný. Právě, když se konečně odhodlal k tomu, aby jí prozradil, kým skutečně je, když se k ní od jedné z jejích kreseb otáčel čelem a otevíral modrofialová ústa, uslyšel ten zvuk. V tu chvíli se mu zastavilo srdce.

Karinina ledoruška cinkla o hladinu jezera tak tiše, že by to obyčejný smrtelník nezaslechl, ale on nebyl obyčejný smrtelník, takže ještě, než se jeho promrzlá přítelkyně skácela na chladný led, zachytil ji do náruče. Bylo příliš pozdě. Umírala, uvědomil si a srdce mu zaplavilo zoufalství. Tolik toužil zahřát její zkřehlé tělo, ale jak by mohl, když byl ztělesněný chlad. Po tváři mu skanula jediná slza. Překvapeně zamrkal a prsty ji setřel. Ještě nikdy neplakal. Ve svitu měsíce se zadíval na Karininu klidnou tvář. Polkl a opatrně ji položil na zamrzlou vodní hladinu.

Ještě se nechtěl loučit. A taky nebude! Alespoň ne navždy.

Facebook
Twitter