Přání – Navždy

Týna spolykala matčiny prášky na bolest hlavy. Chtěla umřít. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Tolik se trápila a já to přehlížela. Myslela jsem si, že to přejde. Že tentokrát to zvládnu. Že to spolu překonáme. Tolik jsem se mýlila, když jsem si myslela, že jí můžu nahradit maminku. Byla jsem sobec. Ale možná…Možná to ještě dokážu napravit. Musí přece existovat způsob, jak dát pánovi mrazu, co chtěl a získat zpět, co jsem ztratila. Běžím zasněženou plání a plíce mě pálí. „Pane mrazu!“ křičím a po zimou zarudlých tvářích se mi valí proudy slz. Před očima vidím pořád to drobné bezvládné tělíčko. Přežije to, ale unikla jen o vlásek. Je to moje vina. „Pane mrazu!“ ječím jako smyslů zbavená a otočím se na místě. Ticho. nikdo neodpovídá. Zoufale klesnu na kolena. „Prosím, udělám cokoliv…“ vzlyknu a plácnu s sebou na záda do bílých závějí.

„Jdeš pozdě,“ oznámí hromovým hlasem.

Zprudka se posadím. Nikoho nevidím, jen sníh se ve větrných vírech prohání kolem mě.

„Mrzí mě to. Napravím to!“ vyhrknu dychtivě.

Víry postupně získávají na síle, sníh houstne až se spojí do jediného a z něj potom vystoupí mladý vysoký bělovlasý muž v dlouhém stříbrem vyšívaném kabátě a mrazivýma světle modrýma očima. Zatajím dech.

„Překvapená?“ zeptá se a podává mi ruku, aby mi pomohl ze země.

„Myslela jsem…“ co, jsem si vlastně myslela? Že bude vypadat stejně jako naposledy. Že pán mrazu je škodolibý stařík s dlouhými vousy.

„Že jsem stařec, a proto jsi nedodržela svoje slovo.“

„Tak to není,“ protestuju horlivě.

„A proč jsi tedy nepřišla ve smluvený čas na smluvené místo?“ zeptá se přísně.

Naprázdno otevřu ústa. Najednou nejsem schopná slova. Je těžké připustit nahlas, že jsem se zachovala jako sobec. „Byla to chyba.“ Připustím pak, namísto přímé odpovědi.

Pán mrazu pokývá hlavou. „Možná jsem byl příliš velký optimista, když jsem věřil, že se zachováš jinak. Je to i moje pochybení. Byl jsem lehkomyslný, když jsem si zahrával s životem tvých blízkých. Zvlášť tvojí sestry. To jsem nechtěl.“

Překvapeně se na něj podívám a uvědomím si, že se na mě nezlobí. „Takže mi odpouštíte?“

Smutně se usměje. „Nikdy jsem ti to nezazlíval, Elisabet.“

„Pomůžete mi tedy?“ zašeptám s nadějí v hlase.

Pán mrazu zavrtí hlavou. „Není v mojí moci zrušit naši smlouvu.“

Svěsím ramena. „Takže jsem tady zbytečně.“  Všechno jsem zkazila. Kolem pána mrazu se v tu chvíli začnou tvořit malé víry, na vlas stejné, jako ty, které jsem viděla toho osudného listopadového večera. „Může přece mezi nás, pane,“ začnou zpívat vysokými dětskými hlasy. „Rády ji uvítáme.“

„Ne!“

„Pane, pane, pane. Přijmeme ji s otevřenou náručí.“

„Řekl jsem ne!“ zahřmí rozčileně, až mi přejede mráz po zádech.

„Co to bylo?“ chci vědět.

„Ledové bludičky,“ odpoví úsečně a zjevně potlačuje vztek, že se tady objevily.

„Proč to říkaly?“

„Protože existuje možnost, jak bys mohla svojí matce pomoci, ale já se toho odmítám účastnit.“ řekne netrpělivě a otáčí se ke mně zády, asi se chystá k odchodu, když najednou přestane sněžit a skrze mraky se proderou sluneční paprsky. Sníh se v jejich odraze třpytí, jako diamantová poušť a v místě, kde je koncentrace světla největší, se zjevuje postava muže. Ten muž je bosý, má dlouhé blond vlasy a blankytně modré oči. „Libore!“ vykřiknu nechápavě a pán mrazu se ke mně v tu chvíli znovu obrací čelem. „Ty ho znáš?“

„A proč myslíš, že nepřišla, bratříčku?“

Pán mrazu zatne ruce v pěst. „Takže za to všechno neseš vinu ty.“

Libor se zasměje a já mám zatím pocit, že jsem se už úplně zbláznila. „Co jsi zač?“ chci vědět.

Na to si z ramen odhodí bohaté zlaté lokny a dvorně se ukloní, oblečený jen do krátkých černých kalhot po kolena a bílé volné košile s dlouhými rukávy. „Dažbog. Bůh slunce osobně.“

Nevěřícně zavrtím hlavou. To proto ho vůbec nepřekvapila moje historka o pánovi mrazu. Proto mi tolik pomáhal. ON chtěl, abych byla úspěšná. Abych měla s odchodem k jeho ledovému bratrovi co ztratit. „Já jsem se do tebe zamilovala,“ špitnu vyčítavě a srdce mi přitom puká na dvě části.

Dažbog našpulí rty. „To se mi stává často, drahoušku. Časem to přejde.“

„Ty!“ zavrčím a chci mu nejmíň vyškrábat oči, ale sotva se na něj zadívám zpříma, oslní mě jeho prudká záře. Zacloním si oči. Pán mrazu mě zastoupí a já se tak ocitám v bezpečném stínu jeho těla.

„Je zbabělé, používat na ni božskou moc, když se nemůže bránit,“ zastane se mě

„Hele nechci žádné potíže. Vlastně mám tu žabku docela rád, jinak bych tady vůbec nebyl.“

Zvědavě vystrčím hlavu ze svého bezpečného úkrytu.

„No ano, o tobě mluvím, Eliz. Tak nějak jsem si zvykl na tu tvou krásnou naivitu. Původně jsem chtěl jenom brášku trochu pozlobit, ale dostala ses mi pod kůži. To se často nestává. Takže dovol, abych dokončil, co bludičky začaly.“

Moje zvědavost roste, a tak se odvážím úplně opustit bezpečný stín a vystoupím na světlo.

„Ne,“ zavrtí pán mrazu hlavou.

Dažbog se ušklíbne. „Můžeš tady s bráškou uzavřít ještě jednu smlouvu.“

„Jakou?“ zajímá mě.

Bůh slunce našpulí rty a spojí prsty na obou dlaních k sobě. „Tvoje matka a tím pádem i sestra dožijí svůj život ve zdraví, zatímco ty budeš navěky bloudit v podobě sněžného víru po zasněžených pláních tady pana bratra.“

Nezaváhám ani na vteřinu. „Souhlasím.“

Dažbog se bláznivě rozesměje a pán mrazu nešťastně svěsí ramena. Potom beze slova vytáhne zpod dlouhého kabátu berlu na jejímž vrcholu je silná krusta z ledu. „Úmluva je zpečetěna,“ pronese bezbarvým hlasem a já ucítím, jak mě do tváří přestává štípat všudypřítomný chlad. Kůže po celém těle mě svědí a pálí. Svět kolem mě se točí a točí a točí a … Pak je všechno pryč. Zůstává jen touha prohánět se s větrem jako o závod. Kvílet a naříkat. Zpívat a plakat. Hnát se s křikem do dálky a zase zpátky dokud neztratím svůj čerstvě nabitý vysoký dětský hlas plný bolesti a nesplněných přání.

Konec