Přání – Mámení

Nechce se mi pryč. Nebudu s mamkou pouhé tři dny, ale já mám pocit, jako kdybych se loučila navždycky. Je to tím, že vím, jak málo společného času nám zbývá. Vlastně ani nevím, proč jsem na tuhle hloupou cestu přistoupila, když jsem se už pevně rozhodla, že v listopadu odejdu s pánem mrazu do jeho říše. Aspoň myslím, že nějakou má. Kvůli Týnce. Maminku potřebuje daleko víc než starší sestru, která se o ni sotva dokázala postarat. Možná chci sama sobě dokázal, že na to mám. Že kdyby nebylo toho mého hloupého přání nebo té strašné nehody, mohla by ze mě být slavná umělkyně.

Je srpen a letní slunce dnes doslova pálí. Na obloze není ani mráček, když se u našeho domu objeví černé BMW a z něj vystoupí Libor jako obvykle s ústy od ucha k uchu. Mlčky sleduju, jak naskládá moje zavazadla do kufru od auta a slibuje matce, že se o mě vzorně postará. Potom se obejmu nejdřív s ní a hned na to s Týnkou. Už je jí devět. Tváře má teď červené a kůži dozlatova zbarvenou. Je šťastná. Sednu si na místo spolujezdce, a ještě naposledy jim zamávám, než se vydám na dlouhou cestu ve společnosti chlapa, co nenosí boty.

„Ty asi netrávíš moc času mimo domov, co?“ zeptá se Libor, když opustíme malou vesnici, v níž jsem strávila dětství.

„Netrávím,“ odpovím prostě.

„To je na dívku v tvém věku docela zvláštní. Kolik, že ti přesně je?“ vyzvídá dál. Bude to asi dlouhá cesta, pomyslím si a zapadnu hlouběji do pohodlného sedadla, smířená s tím, že budu muset aspoň trochu ukojit jeho zvědavost. Mám totiž vtíravý pocit, že právě on by mi jinak nedal pokoj.

„Za měsíc mi bude dvacet a já jsem asi trochu zvláštní holka, to je pravda.“

„Proč?“

„Proč, co?“ doptám se, abych získala trochu času. Moc dobře totiž vím, na co se ptá. Zajímá ho, proč jsem zvláštní. Proč netrávím víc času se stejně starými lidmi. Proč jsem pořád zavřená doma.

„Proč děláš, že se ti nic nestalo?“

Úkosem se na něj zadívám. Překvapil mě. „Ty o tom víš?“

„Snad sis nemyslela, že bych se vydal na několikahodinovou cestu s někým, koho bych si ani trochu neprověřil.“ Mrkne na mě. Zamračím se. „Takže už všechno víš a můžeme změnit téma. To je prima,“ odtuším chladně a složím si ruce na prsou.

„Asi máš pravdu. A o čem by ses chtěla bavit?“ Oči má přišpendlené k silnici a já mám možnost si ho tak nesledována lépe prohlédnout. Je hezký. Až nápadně. Trochu moc opálený, jako vždycky, ale nemyslím, že by kvůli tomu chodil do solárka, spíš tráví hodně času venku. Má hezky tvarovaný obličej s pravidelnými rysy, na tváři mu raší několikadenní strniště a zjevně se nebrání návštěvě fitka, protože pod bavlněným žlutým trikem se mu rýsují pevné svaly. Na malou chvilku skoro zalituju toho, že jeho nabídka na návštěvu Berlína byla opravdu nezištná. Zatím jsem se s žádnou osobou opačného pohlaví neměla možnost sblížit dost na to, aby došlo k něčemu víc než k několika polibkům, což je docela znepokojující skutečnost, když si uvědomím, že za pár měsíců mám v úmyslu stát se družkou jakéhosi ledového starého muže. Jistě mohla bych být jeho služebnicí, ale takhle bude moje šance na to vidět ještě někdy svou rodinu daleko větší. Alespoň teoreticky. Potřesu hlavou a horečně se snažím vymyslet nějaké neutrální téma, aby nám oběma cesta rychleji utekla.

„Slyšela jsem, že jsi byl před nějakým časem v Sotheby´s, jaké to tam je?“

Berlín se v mnohém podobá Praze, ale je mnohem větší, méně historický a o poznání více metropolitní. Libor mě odvezl do hotelu, kde mi pomohl s ubytováním a pak odjel do svého bytu. „Vyzvednu tě přesně v sedm. Dáme si spolu večeři a probereme průběh zítřejšího dne.“ Oznámí, než se za ním zavřou dveře výtahu. Hotelový pokoj je čistý s výhledem na město. Ještě nikdy jsem nebyla sama dál než na lyžařském kurzu, a i tam jsem pokoj sdílela s dalšími dvěma spolužačkami. S povzdechem se zadívám z okna. Zbývají tři měsíce. Čas je neúprosný.

„Takže tahle krásná mladá dáma je zodpovědná za ten skleněný skvost, který ti všichni závidíme?“ zeptá se anglicky starší muž Libora, který je od samého počátku zahájení slavnostního otevření jeho galerie po mém boku, a právě teď mi jemně tiskne plochou dlaň na záda. Uklidňuje mě to. Znamená to, že tady nejsem úplně sama. „Ano. Slečna Elisabet Smutná osobně.“ Bylo zvláštní slyšet z jeho úst svoje celé jméno. Až teď jsem si uvědomila, že moje příjmení nikdy nepoužil.

„Máte u vás v Čechách víc podobných talentů, jako jste vy?“ zeptá se cizí muž, kterého se mi nikdo nenamáhal představit.

„To nevím, pane,“ odpovím po pravdě a snažím se přitom vytěsnit z hlavy slova učitelů ze školy.

„Ta technika je pozoruhodná. Dlouho jsem nic podobného neviděl. Rád bych viděl nějaké vaše další kousky.“

Brada mi spadne až k zemi. „Já- já,“ koktám.

„Elisabet chce říct, že bys jí měl dát navštívenku, Bene,“ vloží se do věci Libor a zlehka mi přitom tře páteř prsty. To gesto je možná až příliš důvěrné vzhledem k povaze našeho vztahu, ale mě nevadí, naopak.

Usměju se. „Ano, přesně to jsem chtěla říct,“ dodám a cítím, jak rudnu.

Muž jménem Ben se usměje, sáhne do kapsy a podá mi bílou vizitku. „Zavolejte. Určitě se nějak domluvíme.“

Skloním hlavu k papírovému obdélníčku v rukou. Ben Jenkins, kurátor, výstavní síň Sotheby´s.

Vzhlédnu. Je pryč. Užasle se podívám na Libora, ten se jen spokojeně culí. „To- to byl. Ty… Proč jsi mi to neřekl?“

Pokrčí rameny. „Protože jsem se nechtěl nechat okrást o tenhle tvůj kouzelný výraz.“