Přání – Léto

„Mámí!“ volám do nitra domu, sotva otevřu dveře. Skopnu z nohou růžové žabky a zamířím do kuchyně.

„Mami, ty zkoušky mám v kapse!“ oznámím, když ji najdu stát u okna zády ke mně. Něco ji tam venku evidentně zaujalo, protože vůbec nereaguje.

„Mami?“ dojdu až k ní a položím jí ruku na rameno. Trhne s sebou a otočí se ke mně čelem. Nechápavě na mě zírá. Ne, tohle ne! Ten pohled znám! Je úplně prázdný. Hrudník se mi sevře strachem. Ale jak je to možné? Je ještě brzy. Mám ještě celých pět měsíců. Ale možná mě pán mrazu podvedl. Možná…

Maminka zamrká a její oči se vyjasní. „Odpusť, trochu jsem se zamyslela. Co jsi to říkala?“

„Mami,“ splyne mi ze rtů a pevně ji obejmu. „Ty zkoušky jsem udělala. Postupuju do dalšího ročníku,“ dodám a polykám při tom slzy.

Mamka se odtáhne, usměje se a vezme mou uplakanou tvář do dlaní. „Ani na chvilku jsem o tobě nepochybovala, holčičko.“ Otočí se, odváže si zástěru a odhodí ji na kuchyňskou linku.

„Týna bude ještě dvě hodiny ve škole, takže máme dost času na to, abychom si vyrazily do města na zmrzlinu a oslavily to.“

Nadšeně přikývnu a snažím se vytěsnit z hlavy vzpomínku na její prázdný výraz.

O dvě hodiny, dvě kávy a jeden obrovský čokoládový dort později jsme už s mamkou čekaly na Týnku před školou. Hlasité zvonění bylo slyšet až ven a jen pár minut na to vybíhá moje mladší sestra z budovy, oblečená do růžových šatiček a hnědé copánky se jí třepotají kolem hlavy. „Mámíííí!“ křičí už zdálky, když nás obě vidí a skočí matce přímo do náruče. Ta klopýtne, ale sestru pevně zachytí. „Dostala jsem jedničku!“

Mamka na ni překvapeně vykulí modré oči. „Vy se ještě učíte?“

Týna zavrtí hlavou. „Paní učitelka zkouší jenom mě, abych si vytáhla ty trojky ze začátku pololetí a mohla mi dát na vysvědčení lepší známky.“

„To je od ní moc hezké,“ poznamená máma a já musím souhlasit. Zatímco sestřin prospěch se po nehodě rodičů zhoršil v podstatě ze dne na den, jeho zlepšení trvalo o dost déle. Týna během uplynulého roku zameškala spoustu učiva. Nejprve tomu tak bylo proto, že do školy nechodila vůbec. Později tam sice chodila, ale výklad jako by šel mimo ni. Dokonce ani psycholog si s ní nevěděl rady a jen pořád dokola opakoval, že to chce čas. Čas, který neměla. Doufám, že tentokrát zvládneme situaci o něco líp, pomyslím si, když si uvědomím, že ji to samé čeká koncem roku znova. Zadívám se na ten její nevinný úsměv, na to, jak pevně svírá matčinu dlaň, když ruku v ruce kráčí společně k autu a uvědomím si, že znovu už se jí to stát nesmí.

O dva dny později mě svou přítomností poctí ne úplně očekávaná návštěva. Tajemný kupec mojí vitráže osobně. Přesněji řečeno, zazvonil u našich dveří a mamka ho uvítala, uvařila mu čaj a posadila ho do obýváku. Mezitím ho podrobila důkladnému výslechu a teprve potom zavolala mě.

„Pane Dažborský?“ řeknu překvapeně, když po matčině oznámení, že mám v obývacím pokoji návštěvu seběhnu dolů. Čekala jsem nějakého spolužáka ze školy nebo kamarádku, ačkoliv po smrti tatínka jsem se s žádnou z nich moc nevídala, ale tohle tedy úplně ne.

Vstane a já se bezděčně zadívám na jeho nohy. Podle toho, jak je má špinavé, asi chodí bos pořád. Budu tady muset po jeho odchodu vytřít.

„Slečno Elisabet. Pro vás Libor. A mohli bychom si tykat, co vy na to?“

Povytáhnu obočí a prkenně kývnu hlavou. „A-ahoj Libore. Jsem Eliz.“

„Já vím, tvoje maminka už mi to stačila prozradit,“ oznámí a mrkne směrem ke dveřím do kuchyně, kde mamka cosi klohní. Nespokojeně nakrčím čelo. Co ji vůbec napadlo s ním o mně mluvit?

„Ale nic jí nevyčítej, prosím. Já tak na lidi prostě působím. Nemůže za to,“ dodá hned, chytí mě za ramena a vede ke gauči, kde mě usadí. Sám vezme místo vedle mě. Ruce si přitom složí na svalnatá stehna, která budou zřejmě stejně zářivě do bronzova opálená jako zbytek jeho kůže. Co je to za chlapa, sakra?

„Jak na lidi působíte?“ zeptám se nechápavě, když mi konečně dojde smysl jeho slov.

Pokrčí rameny a rozhodí rukama. „Prostě tak?“

Zavrtím hlavou.

Přimhouří jedno oko. „Dobře, na tebe asi zrovna ne, ale většina lidí mě považuje za někoho velmi příjemného. Někoho, komu mohou věřit. S kým se cítí dobře.“

Zkousnu si dolní ret. Má pravdu, působí celkem… vřele. Na mě možná až moc.

„Proč jste za mnou přišel?“ zajímá mě a složím si ruce na prsou. Libor zamrká. Zdá se, že čekal asi trochu jiné přijetí.

„Jsem tady, abych tě pozval na otevření své galerie v Berlíně. Nakonec tam bude vystavená tvoje vitráž, takže se to docela hodí, ale hlavně jsem tě chtěl uvést do uměleckého světa.“

Zadržím dech. Tohle nemůže být jen tak.

„A co za to chceš?“ zeptám se rovnou, protože nejsem hloupá a dobře vím, že za takové věci se vždycky platí. A já jsem chudá hezká mladá holka, co bych mu tak asi mohla dát?

Zavrtí hlavou. „Nic.“

Ušklíbnu se. „Proč bys to dělal?“

Libor se široce usměje a odhalí tak svoje nezvykle bílé rovné zuby. Vypadá jako z reklamy na ústní vodu, pomyslím si. „Protože můžu. Protože tvoje práce je úžasná a měl by o ní vědět celý svět. Protože už jsem prostě takový.“

Přivřu oči a rty stáhnu do tenké čárky. Podezřívavě si ho měřím. Je to podivín, má peníze, udělal skvělý dojem na mámu, když ho se mnou nechala o samotě. Možná opravdu nemá žádné zlé úmysly.

„A s mámou jsi o tom mluvil?“

Přikývne.

„A?“

„Souhlasila samozřejmě, jinak bych s tím vůbec nezačínal.“

Ztěžka vzdychnu a rozhodím rukama, potom si schovám tvář v dlaních. „Tak dobře.“ Pokývám hlavou a sepnu ruce před sebou. „Souhlasím. Pojedu s tebou do Berlína.“