Přání – Kapitola 9.

Jen o dva dny později mě svou přítomností poctí další nečeká návštěva. Jenže tentokrát už to tak příjemné překvapení není.

„Pane Dažborský?“ vydechnu s povytaženým obočím, když po matčině oznámení, že mám v obývacím pokoji návštěvu, seběhnu dolů a spatřím jeho. Upřímně jsem tajně doufala, že na jeho místě uvidím zase Lindu.

Vstane a já se bezděčně zadívám na jeho nohy. Bosé a špinavé. Budu tady muset po jeho odchodu vytřít.

„Slečno Karin. Pro vás Libor. A mohli bychom si tykat, co vy na to?“

Přimhouřím oči a prkenně kývnu hlavou. „Libore,“ přednesu chladně a tázavě si ho prohlížím.

„Doneslo se ke mně, že jsi nedávno úspěšně složila maturitní zkoušku,“ oznámí a mrkne směrem ke dveřím do kuchyně, kde mamka cosi klohní.

Nespokojeně nakrčím čelo. Proč s ním o mně každý, koho znám má potřebu mluvit? Právě s ním?

„Ale nic jí nevyčítej, prosím. Já tak na lidi prostě působím. Nemůže za to,“ dodá hned, chytí mě za ramena a vede ke gauči, kde mě usadí. Sám vezme místo vedle mě. Ruce si přitom složí na svalnatá stehna, která budou zřejmě stejně zářivě do bronzova opálená jako zbytek jeho kůže. Co je to za chlapa, sakra?

„Jak na lidi působíte?“ zeptám se nechápavě, když mi konečně dojde smysl jeho slov.

Pokrčí rameny a rozhodí rukama. „Prostě tak?“

Zavrtím hlavou.

Přimhouří jedno oko. „Dobře, na tebe asi zrovna ne, ale většina lidí mě považuje za někoho velmi příjemného. Někoho, komu mohou věřit. S kým se cítí dobře.“

Zkousnu si dolní ret. Má pravdu, působí celkem… vřele. Na mě možná až moc.

„Proč jste za mnou přišel?“ zajímá mě a složím si ruce na prsou. Libor zamrká. Zdá se, že čekal asi trochu jiné přijetí.

„Tykej mi, prosím. A jsem tady, abych se zeptal, jak ses rozhodla. Přijmeš mou nabídku?“

Zadržím dech. Tohle nemůže být jen tak. Proč se tak urputně snaží? Co když má v Honzově smrti sám prsty?

„A co za to chceš?“ zeptám se rovnou, protože nejsem hloupá a dobře vím, že za takové věci se vždycky platí. A já jsem chudá hezká mladá holka, co bych mu tak asi mohla dát?

Zavrtí hlavou. „Nic.“

Ušklíbnu se. „Tak proč to děláš?“

Libor se široce usměje. Vypadá jako z reklamy na ústní vodu, pomyslím si. „Protože můžu. Protože tvoje práce je úžasná a měl by o ní vědět celý svět. Protože už jsem prostě takový.“

Ach, on myslel TUHLE nabídku! A já hloupá měla za to, že mluví o tom druhém. O tom, že mi pomůže zjistit, kdo, že to usiluje mým blízkým o život paradoxně proto, že mu na mě podle jeho slov tolik záleží.

Přivřu oči a rty stáhnu do tenké čárky. Podezřívavě si ho měřím. Je to podivín, má peníze, moc, udělal skvělý dojem na mámu, když ho se mnou nechala o samotě. Možná bych na tu výstavu mohla přistoupit a… Možná, když s ním strávím nějaký čas… Zapomene se a prozradí mi něco víc o tom neznámém, který ohrožuje nejen mou rodinu, ale teď i Lindu. Nebo taky může nechtíc usvědčit sám sebe, šeptá jakýsi tichý hlásek v mé hlavě.

„A s mámou jsi o tom mluvil?“ zeptám se a schválně ignoruju pud sebezáchovy.

Přikývne.

„A?“

„Souhlasila samozřejmě, jinak bych s tím vůbec nezačínal.“

Ztěžka vzdychnu. Je to dobrý plán? Tím si nejsem ani trochu jistá, ale je jediný, který mám. „Tak dobře, beru to.“

***

Je srpen a letní slunce dnes doslova pálí. Na obloze není ani mráček, když se u našeho domu objeví černé BMW a z něj vystoupí Libor. Mlčky sleduju, jak naskládá moje zavazadla do kufru od auta a slibuje matce, že se o mě vzorně postará. Potom se obejmu nejdřív s ní a hned na to s Natálkou. Už je jí devět. Tváře má teď červené a kůži dozlatova zbarvenou. Vypadá tak spokojeně až to skoro bolí, když uvážím, co ji čeká.

Sednu si na místo spolujezdce, a ještě naposledy jim zamávám, než se vydám na dlouhou cestu ve společnosti silně nedůvěryhodného chlapa, co nenosí boty.

„Ty asi netrávíš moc času mimo domov, co?“ zeptá se Libor, sotva opustíme malou vesnici, v níž jsem strávila posledních několik měsíců.

„Netrávím,“ odpovím prostě.

„To je na dívku v tvém věku docela zvláštní. Kolik, že ti přesně je?“ vyzvídá dál. Bude to asi dlouhá cesta, pomyslím si a zapadnu hlouběji do pohodlného sedadla, smířená s tím, že budu muset aspoň trochu ukojit jeho zvědavost. Mám totiž vtíravý pocit, že právě on by mi jinak nedal pokoj.

„Za měsíc mi bude dvacet a já jsem asi trochu zvláštní holka, to je pravda.“

„Proč?“

„Proč, co?“ doptám se, abych získala čas. Moc dobře totiž vím, na co se ptá. Zajímá ho, proč jsem zvláštní. Proč netrávím víc času se stejně starými lidmi. Proč jsem pořád zavřená doma.

„Proč děláš, že se ti nic nestalo?“

Úkosem se na něj zadívám. Tuhle otázku jsem tak úplně nečekala. Nechápu, proč má potřebu se v tom pitvat.

„To nedělám,“ odtuším chladně a složím si ruce na prsou.

„Asi máš pravdu. A o čem by ses chtěla bavit?“

Oči má přišpendlené k silnici a já mám tak možnost si ho lépe prohlédnout, aniž by si toho všiml. Je hezký. Až nápadně. Trochu moc opálený, jako vždycky, ale nemyslím, že by kvůli tomu chodil do solárka, spíš tráví hodně času venku. Má hezky tvarovaný obličej s pravidelnými rysy, na tváři mu raší několikadenní strniště a zjevně se nebrání návštěvě fitka, protože pod bavlněným žlutým trikem se mu rýsují pevné svaly. Na malou chvilku skoro zalituju toho, že jeho nabídka na návštěvu Berlína byla opravdu nezištná, čímž šokuju sama sebe. Nicméně o tom, na co se ho chci zeptat, nemusím nijak dlouho přemýšlet.

„Kdo zabil Honzu?“

Všimnu si, že krátce zatíná zuby, protože se mu lehce, skoro neznatelně pohnula čelist.

„Někdo opravdu mocný. A krutý,“ pronese tiše.

Netrpělivě vzdychnu. To není právě odpověď, v jakou jsem doufala.

„Bojíš se ho?“ zeptám se po chvíli, protože jiný důvod pro takové tajnosti z jeho strany mě upřímně opravdu nenapadá. O to víc jsem zmatená, když se krátce zasměje a prohlásí: „Nebuď směšná. Jeho? Já?“

Zavrtím hlavou a složím si ruce na prsou. „Potom nechápu, proč mi to prostě nemůžeš říct.“

Neodpoví.

„Udělal jsi to ty?“ plácnu provokativně.

Zavrtí hlavou a krátce se po mě ohlédne. „To myslíš vážně?“

Pokrčím rameny a upřu pohled k silnici před námi. „Stejně bys mi to neřekl.“

„To asi ne,“ odtuší klidně.

Napřímím se a žaludek se mi sevře. Proč to nepopřel? Možná jsem se s tímhle malým výletem přece jenom unáhlila. Nedá se říct, že bych zrovna domyslela všechny možné okolnosti. Asi bych nebyla dobrý detektiv.

O to víc jsem v šoku, když se najednou hlasitě a od srdce rozchechtá.

„Sakra, Karin. Měla ses vidět? Fakt ti připadám jako sériový vrah?“

„No vlastně, když o tom mluvíš…Tak jo. Připadáš,“ přiznám se zaťatými zuby, neschopná se smířit s tím, že si ze mě právě parádně vystřelil a já kráva mu na to skočila.

***

Berlín se v mnohém podobá Praze, ale je mnohem větší, méně historický a o poznání více metropolitní. Libor mě odvezl do hotelu, kde mi pomohl s ubytováním a pak odjel do svého bytu. „Vyzvednu tě přesně v sedm. Dáme si spolu večeři a probereme průběh zítřejšího dne,“ oznámí, než se za ním zavřou dveře výtahu. Hotelový pokoj je čistý a útulný s výhledem na město. Ještě nikdy jsem nebyla sama dál než v Praze nebo onehdy se spolužáky v Krkonoších, a i tam jsem pokoj sdílela s Lindou. Vybalím z kufru svoje dlouhé večerní šaty ze třpytivého materiálu s hluboce vykrojenými zády, abych se ujistila, že se cestou moc nepomuchlaly a s povzdechem se zadívám z okna. Zbývají tři měsíce.

Čas je neúprosný.

***

„Takže tahle krásná mladá dáma je zodpovědná za ten skleněný skvost, který ti všichni závidíme?“ zeptá se anglicky starší muž Libora, který je od samého počátku slavnostního zahájení výstavy po mém boku, a právě teď mi jemně tiskne plochou dlaň na odhalená záda. Je to paradox, ale uklidňuje mě to. Znamená to, že tady nejsem úplně sama.

„Ano. Slečna Karin Ledecká osobně.“

Je zvláštní slyšet z jeho úst svoje celé jméno. Až teď jsem si uvědomila, že moje příjmení nikdy nepoužil. Vždycky mi říkal jen Karin.

„Máte u vás v Čechách víc podobných talentů, jako jste vy?“ zeptá se cizí muž, kterého se mi nikdo nenamáhal představit. Před očima se mi mihne Honzova tvář, zamrkám, abych vzpomínku na něj zahnala pryč. Souhlasila jsem sice s cestou sem kvůli tomu, abych zjistila, kdo stojí za jeho smrtí, ale tohle je přece můj večer.

„O žádném nevím,“ odtuším neskromně a hruď mi zalije zase ten zvláštní hřejivý pocit. Stejný, jaký jsem cítila tehdy v ateliéru ve škole, když jsem Libora poznala. Znepokojí mě to.

„Ta technika je pozoruhodná. Dlouho jsem nic podobného neviděl. Rád bych viděl nějaké vaše další kousky.“

Brada mi spadne až k zemi. „Já… Já,“ koktám, neschopná vydolovat z hlavy jediné anglické slovíčko.

„Karin chce říct, že bys jí měl dát navštívenku, Bene,“ vloží se do věci Libor a zlehka mi přitom tře páteř prsty. To gesto je možná až příliš důvěrné, vzhledem k povaze našeho vztahu, ale mě nevadí, naopak.

Usměju se. „Ano, přesně to jsem chtěla říct,“ dodám anglicky, když se konečně trochu seberu a cítím, jak rudnu.

Muž jménem Ben se usměje, sáhne do kapsy a podá mi bílou vizitku. „Zavolejte. Určitě se nějak domluvíme.“

Skloním hlavu k papírovému obdélníčku v rukou. Ben Jenkins, kurátor, výstavní síň Christie´s.

Vzhlédnu.

Je pryč. Užasle se podívám na Libora, ten se jen spokojeně culí. „To…“ polknu „To byl. Ty… Proč jsi mi to neřekl?“

Pokrčí rameny. „Protože jsem se nechtěl nechat okrást o tenhle tvůj kouzelný výraz.“

Když mě o několik hodin později veze Libor do hotelu, pořád nemůžu uvěřit tomu, že se kurátorovi z Christie´s líbila moje práce. Je to jako splněný sen. Každý umělec na světě po tom touží a mě se to stalo skoro samo od sebe. Ačkoliv, tak úplně samo ne, pomyslím si a zase si vzpomenu na Honzu, na obří titulky pod jeho fotkou v televizi a trochu se mi z toho zhoupne žaludek.

„Tvoje vitráž měla obří úspěch,“ pronese spokojeně Libor s očima přišpendlenýma k lampami osvětlené silnici před námi. „Galerie po celém světě se od teď budou prát o to, aby směly vystavit tvoji práci.“

„Hm,“ zamručím, myšlenkami pořád u Honzi.

„Co je s tebou, Karin? Myslel jsem, že budeš ráda. Že to je to, co sis vždycky přála. Co si přeje každý umělec.“

Zavrtím hlavou. „Kdysi snad,“ hlesnu tiše.

Libor zajede ke krajnici, kde zastaví vůz. Otočí se čelem ke mně a obejme mi pravou dlaní tvář.

„A teď už ne?“ zeptá se tónem plným něhy a upírá na mě jantarově zbarvené oči. Pocítím k němu náhlou a nečekanou náklonnost, přesto, že vím, že bych mu neměla věřit. Že mi něco tají.

„Bojím se,“ špitnu.

„Čeho?“

Několik dlouhých vteřin upřeně zírám přímo do jeho zlatavých zorniček. Najednou zatoužím svěřit se mu se vším, co mě tíží. S neuváženým přáním, s podmínkou, kterou mi dal pán mrazu, se strachem o Lindu, o sestru i maminku. Úplně stejně, jako jsem se tehdy přiznala k tomu, že Čtvero ročních období nebylo jen mou prací. Nakonec však jen zavrtím hlavou. Měl by mě za blázna. Kromě toho, uvědomím si, to on je z nás dvou ten, který jediný ví, z čeho bych měla mít strach.

„To mi řekni ty? Kdo další z mých blízkých je na seznamu? O koho přijdu tentokrát?“ zeptám se vyčítavě.

Zamrká a olízne si rty, na to se ke mně skloní a zároveň si mou tvář přitáhne k sobě tak těsně, až na ní cítím jeho horký dech.

„Dokud budeš se mnou, tak o nikoho. To ti slibuju.“

Cítím, jak se cosi v mém nitru skoro bolestivě láme. Možná moje vůle nebo zdravý rozum. Už to není podstatné, protože jediné, po čem toužím, je přitisknout svoje rty k těm jeho. A proto to udělám. Protože na MĚ a na tom co chci JÁ, záleží především. A právě teď, chci jeho.