Sedím shrbená nad učebnicí Dějin moderního umění a snažím se věnovat veškerou svou pozornost nahuštěnému textu, který je sem tam proložen fotografií nějakého uměleckého díla. Jenže myšlenkami se pořád vracím k vernisáži a tomu, co mi řekl Dažborský. Proč by někdo chtěl ubližovat lidem, které mám ráda? Zadívám se z okna. Natalie si na zahradě hraje s míčem. Vyhazuje ho do vzduchu a tleská. Uvědomím si, že stejně jako já, taky nemá právě přehršle kamarádů. Její osmé narozeniny jsme v létě slavily jen ve dvou. Asi to bude tím, co se stalo rodičům, protože přestala po jejich autonehodě chodit do školy a vrátila se tam až v září. Pamatuju si to jako včera, když jsem ji vedla za ruku do učebny a ona se těsně před dveřmi zarazila a upřela na mě vyděšené hnědé oči, protože jsem jí nějak zapomněla říct, že půjde znovu do první třídy. Nechápu, jak se mi to mohlo stát. Dneska už bych podobnou chybu neudělala. Tolik jsme toho za ten jediný rok spolu překonaly. A především já jsem byla nucená prakticky ze dne na den dospět, abych se o ni vůbec dokázala postarat. A myslím, že mi to v rámci možností docela šlo. Ani tak si ale nemyslím, že bych jí dokázala nahradit matku. Vždyť jsem sama byla ještě nedávno dítě.
Odhodlaně přikývnu a pevně stisknu rty k sobě. Odejdu s ním. Musím!
„Karin!“ zavolá máma z přízemí. Leknutím sebou trhnu a vyběhnu z pokoje na schodiště.
„Ano, mami,“ houknu, zatímco sbíhám dolů.
„Pojď sem. Rychle!“ slyším z obývacího pokoje. Tón jejího hlasu mě zneklidní. Zamračím se a přidám do kroku. Teprve, když uvidím její záda před velkou televizní obrazovkou a přesvědčím se, že je v pořádku, dovolím si zvolnit krok.
„Co se děje?“ zeptám se nechápavě.
Máma se po mě ohlédne a mávne dlaní k televizi. „Není to ten chlapec, co ho vyloučili?“
Zadívám se tím směrem a naprázdno polknu. Z obrazovky se na mě usmívá Honza a text běžící pod jeho fotografií mi vhání do očí slzy.
Syn japonského diplomata Yan Ogato, byl nalezen mrtvý minulý týden v koupelně. Původně policie předpokládala, že šlo o sebevraždu, protože Yan byl pro opakované výtržnosti vyloučen ze školy, nicméně podle posledních informací se jedná spíše o nešťastnou náhodu. Policie ovšem zatím s jistotou nevyloučila ani cizí zavinění.
Za to, co ten chlapec udělal, už dostal, co si zasloužil. Duní mi v hlavě mužský hlas. Buďte opatrná na to, s kým se sbližujete, ano? Mohlo by to mít pro onu osobu… Hm. Nemilé následky. Stejně jako pro pana Ogatu.
Já jsem ho zabila!
„Takovej mladej kluk. Je ho škoda,“ pronese máma smutně a otočí se ke mně čelem. Tiše na ni zírám a nejsem schopná jediného slova.
„Byli jste kamarádi?“ zeptá se, když si všimne mých uslzených očí. Mlčky přikývnu, ačkoliv si nejsem jistá, jestli tomu tak opravdu někdy bylo. V každém případě jsem ho měla ráda. Záleželo mi na něm. Teď je navždycky pryč a jeho poslední vzpomínkou na mě bylo to, že jsem si přivlastnila jeho práci. Ještě pořád jsem se vnitřně nedokázala srovnat s tím, co jsem mu tehdy v ateliéru před ředitelem a Dažborským řekla, protože taková já přece nejsem.
Nebo jsem aspoň nebyla. Dřív.
„Ach, holčičko, to mě mrzí,“ řekne matka lítostivě a pevně mě sevře v měkké náruči. Zavřu oči a pokouším se zklidnit rozbouřené nitro. Najít nějaké vodítko k tomu, proč by právě kvůli mně měl někdo vraždit. A nic mě nenapadá. Nic.
***
Když jsem se konečně trochu uklidnila, zavřela jsem se znovu do pokoje a zadala do vyhledávače Honzovo oficiální japonské jméno. Musím zjistit, co se mu stalo. Nevěřím, že by se zabil sám, ale po tom, co mi řekl Dažborský si nemyslím ani to, že by jeho smrt byla nešťastná náhoda.
Vyběhne mi tolik odkazů na články, kde bylo zmíněno jeho jméno, že si nejsem jistá, od kterého z nich mám začít. Který mi o jeho smrti prozradí co možná nejvíc, a tak rozkliknu hned první link, přestože článek je publikován na jednom z nejznámějších internetových bulvárních magazínů.
„Suchý led,“ unikne mi ze rtů, sotva článek dočtu. „Proč bys měl, k čertu, v koupelně takovou horu suchýho ledu, aby tě to zabilo, Honzí?“
Rozkliknu další.
… dle vyjádření chlapcovy matky, pracoval Yan na novém projektu a suchý led potřeboval k práci na něm…
Zavrtím hlavou. Tohle by pro něj bylo typické. Pro práci na svých uměleckých projektech vždycky používal zvláštní metody. Vymýšlel nové technologické postupy a tentokrát se mu to vymstilo, udusil se oxidem uhličitým. Nebo ne?
Vstanu a začnu rázovat po pokoji. Možná jsem jenom paranoidní. Možná je to opravdu jenom příšerně pitomá náhoda. Ale co když ne? Pohledem zabloudím zase k oknu a zadívám se na sestru, která teď vesele skáče na trampolíně.
Buďte opatrná na to, s kým se sbližujete, ano? Mohlo by to mít pro onu osobu… Hm. Nemilé následky.
Kruci! Musím to zjistit. Chytím do ruky školní batoh a začnu se zběsile prohrabovat sešity a učebnicemi. Kde jenom může být? Prohrábnu každou jedinou kapsičku. Vím, jistě, že jsem si ji sem dávala, vzlyknu zoufale v duchu. Nakonec ztratím trpělivost a obrátím batoh dnem vzhůru, takže se celý jeho obsah vysype na plovoucí podlahu mezi postelí a stolem. Kleknu si a odhazuju jednotlivé věci, už to málem vzdávám, když si všimnu, že z učebnice češtiny vykukuje malý bílý roh orámovaný zlatou barvou. Chytím ho mezi prsty a vytáhnu vizitku ven.
Natáhnu se na psací stůl pro mobil a chvatně vytáčím číslo.
„Libor Dažborský, Blain/Southern,“ ozve se sotva po druhém zazvonění. Zatajím dech. Možná to nebyl zas až tak dobrý nápad.
„Hallo? Hören wir?“
Trhaně vydechnu.
„Karin? Jste to vy?“
Vykulím oči. Jak mě mohl poznat? „A…ano,“ vykoktám.
„Rozhodla jste se přijmout mou nabídku? To mě moc těší, ale dávala jste si načas, už mám místo jenom pro jediný obraz,“ spustí vesele.
Nakrčím čelo. „Vlastně volám z trochu jiného důvodu,“ začnu nejistě a obtáčím si přitom pramen dlouhých bílých vlasů kolem prstů na levé ruce. „Honza je mrtvý,“ dokončím a na druhé straně je pár vteřin úplné ticho.
„Jistě, že je. Přece jsem vám už na vernisáži říkal, že –
„Za to zaplatil,“ přeruším ho. „Já vím, ale myslela jsem, že mluvíte o tom, že ho vyhodili ze školy!“ zaječím hystericky do telefonu.
„Karin, uklidněte se,“ požádá mě.
Nevěřícně zalapám po dechu. „Jak se mám uklidnit, když někdo zabíjí lidi, který mám ráda a vy mi nechcete říct kdo?“
„To není tak úplně pravda. Chci vám to říct, ale nemůžu, dokud na to nepřijdete vy sama. Ale mohl bych vám aspoň pomoci.“
Začínám být nepříčetná. Zaprodala jsem se pánovi mrazu, abych vrátila sestře matku, aby je nakonec ohrožoval někdo další. „Jak to myslíte, že mi to nemůžete říct? Nechápu to,“ vzlyknu do telefonu.
„Ani to vám nedokážu vysvětlit. Musíte mi věřit.“
„Věřit VÁM?“ Tenhle chlap je ten poslední na celém světě, kterému bych snad někdy věřit vůbec chtěla!
„Ano. Vím, že je to těžké, Karin. Jenže nikdo jiný vám a vaší rodině bezpečí zajistit nedokáže.“
Pevně stisknu víčka k sobě a promnu si kořen nosu. Co je ten chlap zač a proč si vybral právě mě? Copak už toho za sebou nemám dost?
„Ne!“
„Jste si tím jistá?“ slyším ho přes hukot v uších říkat. Otevřu oči a přestože vím, že to nemůže vidět, odhodlaně přikývnu. „Jsem. Sbohem.“
***
„Mámí!“ volám do nitra domu, sotva otevřu dveře. Skopnu z nohou růžové žabky a zamířím chvatnými kroky do kuchyně. V poslední době, kdykoliv se vracím domů a ona mi hned neodpoví, vzpomenu si na Honzu a zmocní se mě doslova panická hrůza. Dnešek není výjimkou.
„Mami, maturu mám v kapse!“ oznámím, když ji najdu stát u okna zády ke mně a moje srdce se začne postupně vracet zpátky do normálního klidného rytmu.
Něco ji tam venku evidentně zaujalo, protože vůbec nereaguje.
„Mami?“ dojdu až k ní a položím jí ruku na rameno. Trhne s sebou a otočí se ke mně čelem. Nechápavě na mě zírá.
Ne, tohle ne!
Ten pohled znám!
Je úplně prázdný.
Hrudník se mi zase sevře strachem. Ale jak je to možné? Je ještě brzy. Mám ještě celých pět měsíců. Možná mě pán mrazu podvedl. Možná…
Maminka zamrká a její oči se vyjasní. „Odpusť, trochu jsem se zamyslela. Co jsi to říkala?“
„Mami,“ splyne mi ze rtů a pevně ji obejmu. „Počínaje dneškem mám oficiálně všechny maturitní zkoušky úspěšně za sebou,“ dodám a polykám při tom slzy.
Mamka se odtáhne, usměje se a vezme mou uplakanou tvář do dlaní. „Ani na chvilku jsem o tobě nepochybovala, holčičko.“
Otočí se, odváže si zástěru a odhodí ji na kuchyňskou linku.
„Natalie bude ještě dvě hodiny ve škole, takže máme dost času na to, abychom si vyrazily do města na zmrzlinu a oslavily to.“
Nadšeně přikývnu a snažím se vytěsnit z hlavy vzpomínku na její prázdný výraz.
O dvě hodiny, dvě kávy a jeden obrovský čokoládový dort později už s mamkou čekáme na Natálku před školou. Hlasité zvonění je slyšet až ven a jen pár minut na to vybíhá moje mladší sestra oblečená do růžových šatiček z budovy a hnědé copánky se jí třepotají kolem hlavy. „Mámíííí!“ křičí už zdálky, když nás obě vidí a skočí matce přímo do náruče. Ta klopýtne, ale sestru pevně zachytí. „Dostala jsem jedničku!“
Mamka na ni překvapeně vykulí modré oči. „Vy se ještě učíte?“
Natalie zavrtí hlavou. „Paní učitelka zkouší jenom mě, abych si vytáhla ty trojky ze začátku pololetí a mohla mi dát na vysvědčení lepší známky.“
„To je od ní moc hezké,“ poznamená máma a já musím souhlasit. Zatímco se sestřin prospěch po nehodě rodičů zhoršil v podstatě ze dne na den, tak jeho zlepšení trvalo o dost déle. Natalie během uplynulého roku zameškala spoustu učiva. Nejprve tomu tak bylo proto, že do školy nechodila vůbec. Později tam sice chodila, ale výklad jako by šel mimo ni. Dokonce ani psycholog si s ní nevěděl rady a jen pořád dokola opakoval, že to chce čas. Čas, který neměla. Nakonec došlo na nejhorší a bylo rozhodnuto, že bude opakovat ročník.
Zadívám se na její nevinný úsměv, na to, jak pevně svírá matčinu dlaň, když ruku v ruce kráčí společně k autu a uvědomím si, že znovu už se jí to stát nesmí. Znovu už o mámu přijít prostě nemůže.
Abych sama sobě dokázala odpustit rozhodnutí sestru za pár měsíců opustit, rozhodla jsem se, že s ní budu trávit tolik času, kolik jen bude možné, takže sotva si udělá domácí úkoly, vytáhnu ji na zahradu, abychom společně pracovaly na její malé růžové zahrádce.
Vysadit tady záhon žlutých růží nás napadlo minulý rok, když chtěla Natalie tátovi na hřbitov nosit něco svého. Něco, co jsem nekoupila já.
Co bude jenom od ní.
Zpočátku kreslila obrázky, ale jednou celý štos, který jsme na hřbitov přinesly, rozfoukal vítr po ostatních hrobech a pozůstalí si stěžovali správci hřbitova. Ten nám potom s omluvou a sklíčeným výrazem při další návštěvě její výtvory předal a požádal nás, abychom je na hřbitov už nenosily.
Právě sypu k jednomu z keříků granulované hnojivo a Natálka ho vzápětí kropí z konve vodou, když zaslechnu blížící se motor. Vzhlédnu a otřu si hřbetem dlaně zpocené čelo.
„Lindo,“ splyne mi ze rtů sotva před naším domem zastaví červené auto, ze kterého vystoupí na krátko ostříhaná brunetka a se založenýma rukama na hrudníku se opře o naleštěnou kapotu.
„Co tady děláš?“ vydechnu.
„Teda čekala jsem vřelejší přivítání,“ vynadá mi, když odlepí hezký zadek v letních džínových šortkách od kapoty červeného kabrioletu a hrne se ke mně, aby mě pevně objala.
Buďte opatrná na to, s kým se sbližujete, ano? Mohlo by to mít pro onu osobu… Hm. Nemilé následky.
Ignoruju varovný hlas v mé hlavě a pokusím se na rtech vykouzlit úsměv. „Proč jsi nejdřív nezavolala?“
Odtáhne se a pokrčí lhostejně rameny. „Chtěla jsem tě překvapit.“
No jasně, jak jinak. Typická Linda.
Zavrtím hlavou. „Tak to se ti teda povedlo.“
Napsat komentář