„Honzo!“ oslovím ho, sotva opustí ředitelnuČekám na něj na chodbě už dobrou hodinu. Chtěla jsem se omluvit. Vysvětlit mu to a nějak celou situaci zase spravit. I když nemám nejmenší ponětí jak.  

Když si mě všimne, vyrazí opačným směrem 

„Honzo!“  

Ohlédne se, ale ani nezpomalí. Rozběhnu se za ním. 

„Tak počkej, přece!“ 

Prudce se zastaví a otočí se ke mně čelem. „Proč? Abys mi mohla ukrást něco dalšího? Můj obraz ti nestačí?“ sykne zlostně a mně se v plicích zadrhne dech. Má pravdu, proč by se se mnou měl bavit? Po tom všem, co jsem mu nahoře v ateliéru řekla? Byla hloupost tady čekat.  

„Mrzí mě to,“ splyne mi ze rtů. 

Zamrká, rozhlédne se kolem a několika rychlými kroky se octne přímo přede mnou. Jeho oči připomínají dva černé onyxy„Mrzet tě to teprve bude!“ pronese tiše a klade důraz na každou jednotlivou slabikuZježí se mi z toho chloupky vzadu na krku. Naprázdno polknu. Honza se chladně pousměje a mrkne na mě jedním okem. Načež bez dalšího slova odchází opuštěnou chodbou pryč. 

Hned následujícího dne ráno, sotva vejdu do podkrovního ateliéru, pochopím, co tím myslelPod nohama mi křupou barevné skleněné střepy. Jsou úplně všude, pracovní stůl je převrácený na bok a… „To ne,“ zašeptám, když moje oči najdou konstrukci pro Čtvero ročních období ležet na zemi dočista prázdnou. Tak odtud jsou všechny ty střepy. Přidřepnu si a opatrně zvednu ze země několik spájených úlomků skla, které zůstaly jako zázrakem pohromadě. Podle jejich mléčné barvy patřily do zimní části vitráže. Trhaně se nadechnu a zkousnu si dolní ret. Rozhlédnu se po místnosti. Zničil úplně všechno. Nevynechal ani motýla, jeho drátěná konstrukce teď vymlácená leží na podlaze mezi barevnými úlomky skla. Smutně zavrtím hlavou, když v tom můj pohled přece jen spočine na něčem celistvém. Něčem, co přežilo jeho zběsilé řádění. 

Obraz zapadajícího rudozlatého slunce nad sněžnou plání visí na stěně naprosto netknutýJen tuhle jedinou vitráž jsem dělala úplně sama. Dlouze se na ni zadívám. Tak dobrá jako Čtvero ročních období sice není, ale nic lepšího teď už vytvořit nedokážu. Zbývá mi příliš málo časuDojdu až k ní a dávám si přitom dobrý pozor, aby se mi do měkkých prošlapaných podrážek černých konversek nezapíchl některý z ostrých střepů. Vím, že na téhle spoušti rozhodně nesu svůj díl viny, ale přesto nedokážu úplně potlačit vztek, který na Honzu proto co udělal, mám.  

Natáhnu obě ruce a opatrně sundám ze stěny skleněný obraz. Zhluboka se nadechnu a přejedu konečky prstů po jemně do špiček vybroušených slunečních paprscích, třpytícím se sněhu a mrazivém matném oparuBude to muset stačit. 

„Co se tady stalo?“ ozve se mi za zády ode dveří hlas ředitele. Otočím se k němu čelem. V kulatém obličeji, orámovaném krátkými šedými vousy je celý rudý. „Ogata,“řekne tiše, otočí se na patě zmizí zase pryč. 

Polknu. Není těžké si po tom, co jsem se včera o Honzovi dozvěděla, domyslet, že ho ze školy vyloučí, ale nejsem si jistá, jestli to není tak trochu i moje vina. Na druhou stranu, já ho přece nenutila srovnat ateliér se zemí. Jdost starý, aby nesl za svoje činy a rozhodnutí zodpovědnostStejně jako ji musím nést já a nevěřím, že může být vyhazov ze školy horší než tíha a důsledky rozhodnutí, které budu muset brzy udělat. Vždyť, kdo další se někdy chystal odsoudit vlastní matku ksmrti? 

*** 

 

Stojím vedle svojí zimní vitráže a křečovitě se usmívám na přítomné hosty. Spolu se mnou tady jsou ještě další tři studenti mojí střední školy. Nikoho dalšího už odborná porota nevybrala navzdory faktu, že původně nám galerie dala prostor až pro pět uměleckých děl. Honza mezi nimi není. Vyloučili ho. Přesně, jak jsem předpokládala. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to není líto, ale kromě toho se mi taky trochu ulevilo, protože říct, že bych se jeho přítomnosti po tom všem cítila nesvá, moje pocity úplně nevystihuje. 

Pohledem zabloudím k mamince, která je oblečená v dlouhých tmavomodrých večerních šatech. Sestra v krátké růžové nadýchané tuttu sukýnce s lesklým tílkem se jí drží za ruku a ani na vteřinu ji nespustí z očí, jako by se bála, že ji zase opustí. Bodne mě osten viny. Vrátila jsem ji mámu jenom na omezený čas. Není jediný den, kdy bych nezvažovala, že návrh pána mrazu přijmu, ale nevěřím, že by si to maminka přála. Že by obětovala starší dceru ve vlastní prospěch i kdyby to znamenalo, že ublíží té mladší 

Tenhle se mi líbí, mnohem víc,“ vytrhne mě ze zamyšlení povědomý hlas. Bezděčně zabloudím očima nejdřív k jeho nohám, abych se přesvědčila o tom, že mu zase chybí boty, teprve potom mu věnuju rezervovaný úsměv. „V tom se bohužel neshodneme.“ 

Přimhouří oči a napije se šampaňského. „Ale přesto jste ho vybrala. Proč?“ 

Rozhlédnu se kolem, abych se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. „Protože tohle JE moje práce. Čtvero ročních období ne.“  

Ušklíbne se. „Hezké. A teď mi povězte skutečný důvod.“ 

Podrážděně zatnu zuby. „Tohle je jediný skutečný důvod.“ 

Skloní se ke mně tak blízko, až se jeho rty skoro dotýkají mého ucha, čímž nabourá moji relativně křehkou vnitřní rovnováhu. „Za to, co ten chlapec udělal, už dostal, co si zasloužil.“ 

Klopýtnu, ale on mě pohotově zachytí do náruče. Chvatně se napřímím a udělám krok vzad. „Jak to víte? Řekl vám to pan Valenta?“ zašeptám rozčileně 

Pokrčí rameny. „Pan ředitel to nebyl, ale …“ zarazí se uprostřed věty Máte velmi vlivné známé, slečno Karin.“ 

Zamračím se. „Vás?“ 

Zavrtí hlavou. „Bohužel ne. Ale moc mu na vás záleží. Buďte opatrná na to, s kým se sbližujete, ano? Mohlo by to mít pro onu osobu Hm. Nemilé následky. Stejně jako pro pana Ogatu.“  

Srdce mi sevře strach. Následky? O kom to mluvíte? zeptám se rozčileně. 

Pokrčí rameny. „To nemůžu prozradit.“  

Dramaticky se odmlčí a zase se napije z broušené vysoké sklenky. „Zatím,“ dodá a hned na to, jako by se jednoduše právě rozhodl změnit téma, protože to aktuální už ho omrzelo, se dlouze zadívá na mou vitráž. 

Ale moje nabídka na místo v galerii pořád platí. Vaše práce je působivá. Ozvěte se mi. Nebudu čekat věčně,“ řekne tlumeným hlasem, naznačí, že mi připíjí a zmizí vdavu stejně rychle, jako se objevil. Marně pátrám mezi hosty po jeho zlatavých vlasech. Jako by se vypařil. 

Ještě hodnou chvíli stojím jako opařená a snažím se srovnat si vhlavě, k čemu právě došloJak věděl o tom, že Honza vitráž zničil, pokud mu o tom neřekl ředitel školy? A koho, měl na mysli, když mluvil o vlivných známých? Nebo, jak později naznačil, známém? 

Očima vyhledám v davu maminku a sestru. Ze srdce mi spadne těžký kámen, když zjistím, že jsou obě v pořádku. Stojí u plastiky velkého růžového králíka, který namísto mrkve pojídá člověka a o něčem živě diskutují. Mamka se zřejmě snaží Natalii vysvětlit, co svým dílem chtěl umělec sdělit světu, anebo se ji pokouší přesvědčit, že z plastiky nemusí mít strach, protože, pokud králík vypadá i na můj vkus celkem děsivě, jak ho teprve musí vnímat osmiletá holčička? Zatnu ruce v pěst, až se mi ostré nehty zaryjí bolestivě do kůžeChudák moje malá sestřička nemá ani nejmenší tušení, čeho by se měla ve skutečnosti bát. Odkud brzy přijde další a pro ni možná ta nejbolestivější ránaAť bude totiž moje konečné rozhodnutí jakékoliv, někoho blízkého nadobro ztratí. 

Facebook
Twitter