Přání – Kapitola 6

„Jenom to sklíčko chytíš do pinzety a upevníš ho do tý konstrukce,“ navádí mě o dva dny později trpělivě Honza při práci.

Zadržuju soustředěním dech a ruka s pinzetou se mi třese, ale povede se mi to na první pokus. Úlevou vydechnu a široce se usměju.

„Bezva. Teď si chyť do pinzety další sklíčko a do druhý ruky vezmi pájku.“

Udělám, co mi říká. Už dlouho jsem si na ničem nedávala tolik záležet. Bojím se, aby se neukázalo, že jsem na tuhle techniku úplně levá a Honza si svůj nápad pracovat společně, nerozmyslel. Doslova jsem se zamilovala do představy, že náš projekt bude úspěšný a vůbec jsem si nepřipouštěla jinou možnost. Rozhodla jsem se, že kvůli práci na něm budu do Prahy jezdit navíc ještě ve středu. Díky tomu, že už mamce nemusím platit sanatorium, můžu zbylé peníze z tátovi pojistky utratit za benzín do auta, které dřív patřilo mámě a teď má strach s ním jezdit.

„Nahřej ho. Musíš pořádně, neboj se tam ten rozpálenej hrot chvilku podržet. Tak. Super! A rychle ho přilep.“

Chvatně připlácnu pinzetou kousek skla k tomu druhému a pár vteřin ho tam přidržím. „A co dál?“ zeptám se, když mlčí.

Pokrčí rameny. „Lep dál, dokud nebudeš mít tu šablonu plnou.“

Zatvářím se nedůvěřivě. „Počkej, to je všechno?“

Zavrtí hlavou. „Až budeš mít hotovou barevnou siluetu, můžeš začít s broušením. Pak už jenom štětcem zvýrazníš barevný kontury.“

„Myslela jsem, že to bude složitější proces.“

„Říkal jsem, že jak si osvojíš techniku, půjde to samo,“ pohodí hlavou a natahuje prodlužovací kabel k vlastní pájce, aby pokračoval v práci na velké vitráži.

„Jenom to nezakřikni. Eště nevíme, jestli mi půjde broušení,“ podotknu a lepím na svou zkušební šablonu další sklíčko.

„Bruska není nic jinýho než pero s diamantovym hrotem, takže o to strach nemám. Kresba ti jde bezvadně,“ prohlásí rozhodně, než se taky ponoří do práce a jeden druhého přestaneme vnímat.

***

Zaparkuju auto v přístřešku u domu, sáhnu na sedadlo spolujezdce pro batoh s nákupem a chystám se vyběhnout těch pár schodů do domu, když mi k uším dolehne zvláštní podmanivé a povědomé zvonění. Zamračím se, odložím batoh i tašku na schody a zadívám se do tmy. Sníh jiskří v odrazu světla, které sem dopadá z domu a osamělé vločky tančí v mírném mrznoucím vánku. Ten studí a štípe mě do tváří.

Cink, cink, cinkycink.

Co to jen může být? A odkud to jde?  Zavrtím hlavou a udělám krok vpřed. Sníh mi pod chundelatými sněhulemi zavrže. Na obloze jasné svítí měsíc a obloha je zasypaná hvězdami, které se na tmavém pozadí třpytí jako nejdražší safíry.

Cink, cink, cinkycink.

Za zády mi vrznou dveře od domu. Leknutím sebou trhnu a ohlédnu se tím směrem. „Dneska bude zima. Je jasno. Ta obloha je nádherná, viď?“ pronese do ticha máma s hlavou zvrácenou vzad.

Zvonění je pryč. Asi se mi něco jenom zdálo.

Přikývnu. „Moc, ale zima nebude. Zima už JE!“ zasměju se a hrnu se kolem ní do teplé předsíně. Sotva překročím práh domu, praští mě do nosu sladká vůně vanilky. Na jazyku se mi začnou sbírat sliny.

„Doufám, že jsi nejedla, dělám buchtičky s krémem,“ oznámí máma, zatímco si svlékám teplé oblečení a ukládám ho na věšák.

„Ne, ale i kdyby jo, takovou ňamku bych si rozhodně nenechala ujít,“ prohlásím a jdu za ní do kuchyně, kam se už stačila přemístit.

„Karíííín!“ zaútočí na mě Natalie a vrhne se mi přímo do náručí. Rozesměju se. „Taky tě ráda vidim.“

„Něco jsem ti v družině nakreslila,“ prohlásí hrdě a táhne mě k ledničce kde krátkým buclatým prstíkem ukazuje na papír připevněný několika magnetickými zvířátky na nerezová dvířka. Na obrázku je nakreslená dívka a chlapec. Děvčátko leží na zemi a chlapec na ní shora cosi sype. Vypadá to jako sněhové vločky, ale žlutá barva mě trochu mate. Možná to jsou květiny? Zmocní se mě zvláštní a nevysvětlitelná obava. „Naty, co je to za děti? To je z nějakýho animáku?“

„Ne, to jsem já,“ připlácne prst na děvče. „A to je Khlod.“

Srdce se mi divoce rozbuší, když vysloví to zvláštní jméno. „A to, co na tebe ten,“ polknu „Khlod sype. To jsou kytičky?“

„Nééé,“ plácne se sestra do čela, čímž mi dává jasně najevo, jak hloupě můj nápad zní. „To jsou sněhový vločky.“

„Aaha,“ pousměju se na ni, aby ji náhodou nenapadlo, že se mi její výtvor nelíbí. „A proč je žlutej?“

Natalie protočí oči. „BÍLÁ pastelka by na BÍLYM papíře asi nebyla vidět, ne?“

Přikývnu a zasměju se vlastní nedovtipnosti. „To máš pravdu. Nedošlo mi to.“ Znovu se zadívám na obrázek a přimhouřím oči. Khlod. Odkud je mi to jenom povědomé? Ohlédnu se znovu na sestru a právě, když se jí chci zeptat, kde chlapce poznala, pokládá máma na jídelní stůl talíře s večeří. „Tak holky. Jídlo je na stole,“ oznámí s úsměvem. A já v tu chvíli úplně ztrácím Nataliinu pozornost. Nic jiného, než oblíbené buchtičky ji už totiž nezajímá.

***

Unaveně se protáhnu. Odložím brusku a promnu si levou rukou pravé zápěstí. Ohlédnu se po vitráži. Honza už svůj díl práce úplně dokončil, teď je řada na mně. Děti z jarní části i milence z té letní mám za sebou, právě teď pracuju na starci a až dokončím i jeho, pustím se do zobrazení anděla sedícího na šedém náhrobním kameni, který patří k zimě.

Čím víc se venku otepluje, tím víc si uvědomuju, jak rychle čas letí. Ještě včera jsme si s Natalií a mámou rozbalovaly pod stromkem dárky a teď venku všechno kvete. Za dva měsíce se ohlásí regulérní léto. Na dokončení projektu zbývá jediný týden. Potom už mě čeká jen maturita a s touhle dílnou, školou i Honzou se navždycky rozloučím. S přimhouřenýma očima se zadívám na skleněný obraz. Měla bych ze spolupráce na něm získat co možná nejvíc, protože další příležitost už asi nedostanu. Je to buď teď nebo nikdy. Jistě, Honza to celé vymyslel, ale bez mého talentu by to nikdy nedokončil. Pokud on je duší, tak já jsem srdcem toho díla a bez srdce přece nic skutečně nežije.

Z chodby se ozvou hlasy a cvakne klika. Překvapeně se ohlédnu tím směrem a nakrčím čelo. Ve dveřích se objevuje ředitel a v závěsu za ním nějaký muž. Místnost jako by se s jejich příchodem celá ještě víc rozzářila sluncem. Zvláštní.

„A tohle je poslední ateliér, který u nás máme a troufám si říct, že byste podobný hledal na jiných školách jen těžko, pane Dažborský,“ drmolí ředitel úslužně a div se vysokému muži, který nevypadá o moc starší než já s Honzou, v plátěných tříčtvrtečních kalhotách a volné bílé košili s rozhalenkou u krku neklaní k zemi. Mě si zatím ředitel díky vitráži, která nás odděluje, nestačil všimnout. Což se nedá říct o jeho doprovodu, který mě skrze barevné sklo pozoruje se zvláštním zaujetím. Mírně se na něj zamračím a upřu zrak k jeho nohám. Obočí mi vyletí vzhůru. Nemá boty. Je bos!

„Vidím, že nejméně někteří vaši studenti mají nezvyklý talent, pane Valento,“ pronese ten bosý muž a já cítím, že mě doslova propaluje zlatavě zbarvenýma očima. Vypadají jako jantary zasazené v lidské tváři. Ten odstín je až nepřirozený. Napadne mě, že má možná čočky.

„Ach, ano. Slečna Ledecká patří k našim nejnadanějším studentům. Nebýt té tragické autonehody, jistě by už vystavovala v nějaké světové galerii.“

„Autonehody?“ zopakuje tázavým tónem cizinec. Cítím, jak začínám rudnout a mám vztek, že mu ředitel prozrazuje detaily z mého soukromého života, jako by vyprávěl o tom, že mu minulý týden chcípnul pes.

„Ano, Karin je bohužel poloviční sirotek. Celý uplynulý rok navíc strávila péčí o malou sestru, protože její matka byla dlouhodobě hospitalizovaná.“

„To je skvělý marketingový tah,“ podotkne bosý muž bez emocí. Prudce vzhlédnu. Až doteď jsem se snažila přímému střetu našich očí vyhýbat. O to víc mě překvapí intenzita jeho pohledu. Celou dobu jsem cítila, že mě sleduje, ale doufala jsem, že když si všimne zuřivosti v mých očích, která mě s jeho posledním výrokem začala zevnitř téměř spalovat, nevydrží to a zrak sklopí. Mýlila jsem se, a to mě vytočí snad ještě víc.

„Hm, to nebyl právě nejlepší vtip. Možná byste se měl omluvit,“ upozorní ho ředitel, zjevně v rozpacích.

Cizinec se téměř neznatelně usměje. „Nebyl to vtip. Ale omlouvám se, slečno…“ nedokončí větu, namísto toho tázavě povytáhne obočí.

„Ledecká,“ procedím mezi zuby. „Karin Ledecká.“

Ředitel Valenta neklidně těká pohledem od jednoho k druhému. Cizinec se odlepí ze svého místa u dveří a nonšalantně přejde místnost až ke mně. „Libor Dažborský,“ představí se a podává mi ruku. Zaváhám. Pokud ji přijmu, dám mu tím najevo, že mu jeho neomalenou poznámku odpouštím? Protože to ani náhodou nechci. Když si toho všimne, napřaženou dlaň stáhne a skryje ji za záda, hned na to zabloudí očima k vitráži přede mnou.

„Skvělá práce. Nic podobného jsem ještě neviděl. To vy sama?“

Otevřu ústa, abych odpověděla, že ne. Že druhým autorem je Honza, ale nic z nich nevyjde.

„Ano, jak jsem říkal. Karin je moc nadaná studentka,“ vloží se do hovoru ředitel „Jestli máte zájem, můžeme se domluvit, že až bude dílo dokončeno, bude vám přednostně nabídnuto k odprodeji ještě před jeho oficiální výstavou v galerii.“

„Tak to teda ne!“

Všichni do jednoho upřeme pohled ke dveřím. Stojí v nich Honza a v tmavé košili, vínově zbarvené vestičce a černých kalhotách se stíny kolem tmavých očí vypadá jako sám anděl pomsty. Co všechno asi slyšel?

Hrudí se mi náhle rozlije zvláštní teplo. Nohy jako by mi přirostly k zemi. Cosi ve mně netouží po ničem jiném než křičet, že je to všechno jenom nedorozumění a něco mnohem silnějšího mě nutí k pravému opaku. Jakýsi tichý hlas v mé hlavě šeptá, že mi na tom, co si o mě Honza pomyslí, přece ani trochu nezáleží. Že je mi lhostejný. Že záleží jenom na tom, po čem toužím já a co je dobré pro MĚ.

„Proč jim taky něco neřekneš, Karin?“ zeptá se Honza naléhavě s výrazem štvané zvěře.

Prvotní instinkt mě nabádá k tomu uvést všechno na pravou míru, ale včas se zarazím. Napřímím se a sladce se na něj usměju. „A co bych měla říct?“

„Přece, že na tom neděláš sama! Že o tom, co se s tou vitráží stane nerozhoduješ!“

Přimhouřím oči. „Být tebou, dávala bych si pozor na to, co říkám. Oba pánové viděli, kdo na té vitráži pracuje.“

Honza nevěřícně zakroutí hlavou. „Co to s tebou sakra je?“

Hraně lítostivě skloním hlavu ke straně. „Ty sis myslel, že když jsi mě naučil techniku, že máš na té vitráži nějaký podíl?“

Zhluboka vzdychnu. „Honzí, moc mě to mrzí, ale takhle to mezi umělci nechodí. Tvojí pomoci si moc vážím a snad bych ti mohla dát i nějaký podíl z prodeje, ale určitě chápeš, že autorství ti přiznat nemůžu.“

„Ty mrcho jedna falešná!“ zavrčí vztekle a udělá krok vpřed, v očích zuřivost. Podvědomě couvnu.

„Tak Honzo, to už trochu přeháníš, ne?“ řekne přísně ředitel a zastoupí mu cestu.

„Taky váš student?“ zeptá se pobaveně Dažborský s rukama v kapsách.

Ředitel přikývne. „Yan Ogata. Taky velmi nadaný, ale jestli se nenaučí krotit svoje emoce, vyloučím ho dřív, než se dostane k maturitě. Nakonec by to nebyla jeho první, excese, že ano, chlapče?“

Překvapeně zamrkám. Takže Honza je výtržník? Zajímavé.

„Každý občas dělá chyby,“ procedí mezi zuby můj spolužák a dál mě přes ředitelovo rameno propaluje vzteklýma očima.

„Jenže ty tvoje stály školu dost peněz,“ odtuší chladně ředitel.

Honza na něj upře pohled plný pohrdání. „Pokud vim, tak vám je táta musel taky do poslední koruny zaplatit. Vzhledem k tomu, co to bylo za mazanice, byste mi měl bejt vděčnej, protože tolik peněz byste za ně jinak v životě nedostal.“

Ředitel se hlasitě nadechne a vytlačí ho ven ze dveří. „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“

Na to se ještě otočí a se slovy: „Omluvte mě, prosím.“ Za sebou bouchne dveřmi. Z chodby jsou pak slyšet jejich vzdalující se hlasy.

Dlouze vydechnu a když si uvědomím, co jsem provedla, přikryju si ústa oběma dlaněmi. To jsem snad ani nebyla já!

„Ten chlapec byl dost rozčilený,“ pronese klidně Dažborský. Překvapeně se po něm ohlédnu. Na chvilku jsem úplně zapomněla, že tady pořád ještě je.

„To byl,“ připustím.

Bosý muž se na mě zkoumavě zadívá. „A jak to tedy je doopravdy s tím autorstvím?“

Zavřu oči a zavrtím hlavou. Cítím se najednou tak unavená. „Pracujeme na té vitráži spolu. On dělal šablonu a barevnou kompozici. Já postavy,“ odpovím po pravdě. Co mě to jenom napadlo ho tak sprostě vyštípat?

„Netrapte se proto.“

„Cože?“ vydechnu šokovaně.

Dažborský se na mě trochu křivě usměje. „Na vašem místě by ten kluk udělal to samé. Věřte mi, znám lidi.“

Zavrtím hlavou. „Ne, Honza ne. Někdo jinej snad, ale on je…“ odmlčím se a hledám to správné slovo. „Čestnej,“ hlesnu s pláčem na krajíčku. Na rozdíl ode mě. Nejraději bych se zahrabala hluboko pod zem. Tak strašně moc se za sebe stydím.

Vztáhne ke mně ruku, podloží mi prstem bradu a donutí mě k sobě vzhlédnout. „On je možná duší toho obrazu, ale vy jste jeho srdcem. To díky vám ožil. Tak už se netrapte. Ten kluk se prosadí i bez něj, ale tou dobou se vy sama budete už pohybovat v úplně jiných uměleckých kruzích.“

Přeběhne mi mráz po zádech.

„Jak to víte tak jistě?“ zamračím se na něj.

V širokém úsměvu mi odhalí dokonalé bílé zuby. „Přece protože vás k nim vyzvednu, Karin. Myslím, že jsem se vám tak úplně nepředstavil. Zaslechla jste už někdy slovní spojení Blain a Southern?“

Vykulím na něj oči. „Kdo by o té galerii neslyšel?“ Větší prestiž už nabízí snad jen Christie´s.

„Jsem ředitelem jejich Berlínské pobočky, a protože se mi styl vaší práce hodí do aktuální kompozice, rád bych se domluvil na spolupráci.“

„Se mnou?“ Vždyť jsem mu právě přiznala, že ta práce NENÍ moje. Nedává mi to smysl.

Přikývne. „Nechám vám čas na rozmyšlenou. Tady,“ sáhne si do zadní kapsy u kalhot a vytáhne z ní trochu pomuchlanou bílou vizitku se zlatým okrajem. Podá mi ji. Beze slova ji sevřu v prstech a konsternovaně zírám na černý text, který jen dokazuje jeho předchozí slova. Je to ředitel nejslavnější berlínské galerie, která se věnuje současnému umění.

„Zavolejte mi. Ale nerozmýšlejte se dlouho, potřebuju tu kompozici mít pohromadě do konce června,“ mrkne na mě, otočí se a tiše jako kočka odkráčí na svých bosých nohách pryč.