Přání – Kapitola 5

Počkal na mě v šatně, protože ne všechny předměty máme společné. Je to jedna z mála výhod téhle školy. Každý student má určitý individuální plán uzpůsobený svým zájmům, talentu a potřebám. Proto je tak těžké se sem vůbec dostat. A proto mi ředitel mohl vyjít vstříc, když jsem požádala o částečné distanční studium. Na rozdíl od ostatních budu do školy docházet jen v pondělí a v pátek, podmínkou je, že budu na svých projektech pracovat i doma a budu je odevzdávat včas. Odůvodnila jsem svou žádost maminčiným zdravotním stavem, navzdory tomu, že se zdá úplně v pořádku, lékaři jsou k jejímu náhlému uzdravení skeptičtí a doporučili jí zůstat v invalidním důchodu. A to ani netuší to, co vím já. Že si pro ni pán mrazu může kdykoliv přijít. Vím, že mi slíbil celý rok, ale ani tak se nedokážu zbavit obavy z toho, že naši dohodu zruší, až mu dojde, že nejsem ničím výjimečná. Pořád nechápu, proč si vybral právě mě. Bojím se zůstávat celý týden v Praze na internátě, zatímco Natalie bude doma jenom s mámou. Kdybych si aspoň byla jistá tím, že až přijde ten pravý čas, budu mít dost odvahy s tím starcem skutečně odejít, vůbec bych se do školy nevracela.

Jenže nejsem.

Jsou dny, kdy bych odešla bez váhání a jindy mi jen myšlenka na to, že s ním půjdu, sevře hruď tak silně, že skoro nemůžu dýchat. Stydím se za to, jak jsem zbabělá a sobecká. Za to, že víc než na své blízké, myslím na sebe, ale nemůžu si pomoci. Občas si přeju, abych tu minci nikdy nedostala. Abych nikdy nemusela volit mezi nutným zlem. A pak si uvědomím, že to bylo právě jedno hloupé přání, které mě do téhle situace dostalo. Nemusela jsem ho vyslovit. Nemusela jsem na podmínku pána mrazu přistoupit, ale udělala jsem to. A teď si ponesu následky.

Většina holek v mém věku řeší, kam půjde na vysokou, případně, jestli vůbec. Jejich největší životní chybou bývá, když zapomenou včas spolknout antikoncepční pilulku nebo, když namísto toho, aby se učily na zkoušky, stráví večer na nějaké divoké party.

Jsem prostě tragická smolařka. Vždycky musím mít něco extra.

„Kolik máš času?“ zeptá se Honza, sotva se před ním zastavím. Pokrčím rameny a zastrčím si zbloudilý pramen dlouhých vlasů za ucho.

„Tak hoďku. Možná dvě. Čeká mě docela dlouhá cesta domů.“

Ušklíbne se. „To by mohlo stačit. Pro dnešek.“

Nakrčím čelo. Na co jsem to vlastně přistoupila?

„Jdeme,“ oznámí a naznačí mi úklonou hlavy k pravé straně směr, kterým se vydáme. Zastrčím si ruce do kapes u džínových kalhot a poslušně ho následuju ke schodišti. Mlčky stoupáme pořád výš, dokud se Honza nezastaví v podkroví před učebnou, v níž jsem ještě nikdy nebyla. Stiskne kliku a naznačí gestem ruky, že mám vstoupit. Sotva to udělám, odhalí se mi vzdušný prostor s prosklenou střechou. Na pracovním stole se mezi dláty a kladívky povalují různě veliké barevné úlomky skla. Myslím, že jsem v tom nepořádku zahlédla i brusku a mezi tím vším, zasazená v jednom z mnoha drátěných rámečků, je rozpracovaná barevná vitráž motýla. Sluneční paprsky dopadají na jeho zatím neúplná křídla a vytvářejí na bílé stěně za ním jeho dokonalou světelnou kopii. Způsob, jakým se vpíjí jednotlivé barvy jedna do druhé, jak se vzájemně překrývají, mi na pár vteřin vezme dech.

„Pořád ti vitráž nepřijde dost dobrá?“ vytrhne mě z okouzlení Honzův hluboký klidný hlas.

„Nic takovýho jsem neřekla,“ bráním se s povytaženým obočím.

„Ani jsi nemusela.“

Přikývnu. „Fajn. Přiznávám se. Dostal jsi mě. A…Tohle taky.“ Přejdu k rámečku s motýlem a začnu zkoumat titěrná sklíčka, umně poskládaná tak, aby vytvořila nádheru na stěně. „Tys ty malý kousíčky ještě zbrousil?“ vydechnu užasle.

„Jak jinak bych docílil toho, aby do sebe takhle zapadly a překrývali se?“

„To je ale strašná piplačka,“ konstatuju s očima navrch hlavy.

Skloní hlavu ke straně. „Dalo by se to eště vylepšit.“

„To mi teda pověz jak. Je to dokonalý,“ zavrtím hlavou a když si všimnu, že na stole leží lupa, hned po ní sáhnu, abych si střípky prohlédla ještě důkladněji.

„Já jsem spíš abstraktní umělec,“ oznámí, zatímco já zkoumám každý jednotlivý úlomek motýla skrze zvětšovací sklo. „Hm, všimla jsem si,“ zamručím.

„Ale ty jsi realistka. Moc dobrá, mimochodem. Máš smysl pro detail.“

Vzhlédnu a ušklíbnu se na něj. „Díky, snažím se.“

Nikdy jsem neuměla přijímat poklony.

Honza se opře rukama o stůl, teprve teď jsem si všimla, že má krátké nehty nalakované tmavě vínovou barvou. Důkladněji si ho prohlédnu. Přirozenost, s jakou nosí tmavé linky i stíny na očích, výrazně barevné kalhoty a tmavou košili částečně schovanou pod hedvábnou lesklou vestičkou, je neobvyklá. Má v sobě něco zvláštního.

„Chci, abys se mnou pracovala.“

Překvapeně zamrkám, odložím lupu na stůl a zastrčím si ruce do kapes. „Na čem přesně?“

Nějak si nedovedu představit, čím by mu moje práce mohla být prospěšná. Máme každý tak rozdílný umělecký styl, že z toho nikdy nemůže vzejít nic, co by nepřipomínalo pohádku o tom, jak spolu Pejsek s Kočičkou pekli dort.

Honza se napřímí. „Počkej tady,“ rozkáže a zmizí za dveřmi na druhé straně podkroví, aby se odtud o něco později vynořil napůl schovaný za rámem daleko větším, než je ten, v němž je upevněn motýl. Je přikrytý šedým hustým plátnem a je tak velký, že musí těžkou konstrukci tlačit před sebou po podlaze.

„Co je to?“ zajímá mě.

Honza se široce usměje od ucha k uchu a stáhne plátno na zem. Otevřu ústa dokořán. Vitráž je rozdělena na čtyři díly. Na první jsou vyobrazené kvetoucí stromy, motýli, siluety dětí a modravé nebe s bílými obláčky. Na druhé je písčitá pláž, zapadající oranžové slunce a silueta zamilovaného páru. Třetí patří barevnému listí, zralému ovoci a siluetě zjevně postaršího muže s hůlkou. Čtvrtá je nedokončená, ale už teď je patrné, že má symbolizovat zimu, protože spodní část obrázku je celá bílá.

„Čtvero ročních období. Chci se s tím letos ucházet o účast na školní výstavě v galerii, ale za nic na světě nedokážu těm lidem dát tvář. Zkoušel jsem to už nejmíň tisíckrát… Vždycky jsou z toho nakonec jenom takový strašidelný karikatury.“

Odtrhnu oči od vitráže. Začínám tušit, kam míří.

„Ale ty bys to zvládla levou zadní,“ dodá s nadějí v hlase.

Zavrtím hlavou. „Chceš, abych jim bruskou nakreslila tváře, tak jako jsi ty vykreslil kontury tomu motýlovi? A navíc z těch mrňavých barevných sklíček?“ ujišťuju se.

Mlčky pomalu přikývne.

„To nedokážu. Nikdy jsem s bruskou napracovala. A se sklem už vůbec ne. Vždyť jsem ti to říkala-

Vrhne se ke mně a sevře mi dlaněmi ramena. „Je to lehčí, než to vypadá a já ti se všim pomůžu. Všechno tě naučim, slibuju. Je to jenom o technice, jak si jí osvojíš a začneš si věřit, půjde ti to samo. Uvidíš. Prosím, Karin,“

Ohlédnu se po nedokončené vitráži. „Já nevím,“

„Pomůžu ti zapadnout do party a spoluautorství je jasná věc. No tak, nenech mě škemrat. Už tak jsem se ponížil víc, než jsem zvyklej, když jsem ti to nabídnul.“

Vyprostím se z jeho sevření a otočím se k němu zády, abych unikla jeho pronikavému prosebnému pohledu. Na tomhle těžko budu dělat z domova, ale tak strašně mě to láká. Vypadá to totiž zatraceně dobře, a přitom je to vážně originální. S tímhle máme opravdu šanci uspět. A dostat se do světa. Získat si publicitu. Můžeme být slavní. Já můžu být slavná. Přesně tak, jak jsem si to vždycky přála. Nadechnu se a zavřu oči. Zkouším si to představit. Jaké by to mohlo být, kdybych souhlasila. Moc bych si to přála zažít, aspoň na malý nicotný prchavý okamžik bych chtěla být slavná a úspěšná umělkyně. A pak můžu klidně odejít třeba do samotného pekla. Otevřu oči a odhodlaně se otočím k Honzovi zase čelem. „Zkusím to.“