Přání – Kapitola 3

Je sobota, půl čtvrté odpoledne.

Dneska jsem neměla být v práci. Měla jsem být s Natalií v sanatoriu, jako každý týden. Jenže dvě pokladní onemocněly a vedoucí neměl nikoho jiného, kdo by mu pokryl směnu. Vím, že to není jeho vina. Jenže kdybychom na jediný den zavřeli obchod, páni manažeři z Prahy by nám všem sebrali prémie a bez nich bych jen těžko Natalii mohla koupit vysněného zpívajícího jednorožce k Vánocům. Alespoň, že to dostanu zaplaceno v přesčase. Zbude mi i na dárek pro mámu. Tedy pokud nepřijde za týden vysoký doplatek na elektřině jako minulý rok.

Ke kase se blíží zákazník a já se strojeně usmívám. Ještě hodina a půl, trochu tady poklidím a můžu vyrazit domů. Jedinou útěchou je mi fakt, že máma už se nějakou dobu neorientuje v čase. Vlastně, když jsme za ní byly v sanatoriu se sestrou naposledy, vůbec nás nepoznala. Při té vzpomínce se mi vždycky nahrnou do očí slzy. Její stav se od té autonehody ani trochu nelepšil. Zhoršoval se. Doktoři byli přesvědčení, že do roka bude úplně dementní. Poškození mozku bylo příliš fatální a operace by ji mohla zabít.

Jak málo stačí k tomu, aby se vám v osmnácti letech život obrátil naruby. Ještě minulou zimu jsem byla hrdou studentkou čtvrtého ročníku umělecké průmyslovky a teď jsem pokladní v obchodě s obuví a pečuju o osmiletou sestru.

Natalie je hodná holčička, ale chybí jí rodiče. Neviním ji z toho. I mě chybí, a to jsem o víc než deset let starší než ona.

Muž s dlouhým bílým plnovousem mi úsměv oplatí a položí na pult velkou krabici. Otevřu ji a zkontroluju, že jsou obě chundelaté sněhule stejně veliké. „Zkoušel jste je?“

„Jistě, slečno,“ přikývne staroušek a hladí si přitom dlouhou bradku. Neubráním se pousmání, když si ho představím v lesklém stříbrem a zlatem vyšívaném kabátě a bílé ušance. Je to vtělený Mrazík.

„Budete chtít tašku?“ zeptám se, když krabici zase zavřu a sejmu z ní s hlasitým pípnutím čárový kód.

„Rovnou si je obuji, krasavice. Moje staré boty jsou celé prošlapané,“ zasměje se a ač bych na muže v jeho věku, takovou pružnost nečekala, zvedne do výšky levou nohu a položí ji na vyleštěný pult. Zalapám po dechu a nejsem si jistá, jestli bych měla spíš žasnout nad jeho ohebností nebo zuřit, když vidím, jak má ochozené boty zamazané solí a blátem.

Stařec si z výrazu mého obličeje zřejmě domyslel, co se mi honí hlavou, a tak nohu rychle sundal z pultu dolů a rukávem koženého světle hnědého kabátu podšitého bílou kožešinou pult utře tak, že je stejně čistý, jako před jeho artistickým číslem.

„Jste z toho cirkusu, který se usadil za městem?“ zeptám se zvědavě, když přiloží k terminálu platební kartu a na monitoru přede mnou se objeví informace o úhradě.

Děda skloní hlavu k právě straně. „Možná jsem,“ hned na to zas k levé „Možná nejsem,“

„Tohle,“ řekne a položí na pult starou minci „Je pro tebe, za milou obsluhu.“

„Ale,“ chci říct, že si má ten drobný peníz nechat, jenže už je pryč. Nechápavě zavrtím hlavou. Vezmu do ruky minci a důkladněji si ji prohlédnu. Je zašlá, zčernalá, z jedné její strany je vyražená dvouhlavá orlice a z druhé profil vousatého muže. Podle znaků azbuky na rubu i líci si domyslím, že jde o rubl. Pokrčím rameny a strčím si minci do zadní kapsy kalhot.

Brodím se od autobusové zastávky sněhovými závějemi k domu, který nám s Natalií zůstal po rodičích. Stojí na samém konci vesnice nad potokem na malé skále. O tom, že rodiče dům na Šumavě nikdy neprodali jsem se dozvěděla až po tátově smrti. Nemohla jsem si dovolit platit drahý nájem v Praze, tátova pojistka tak tak pokryla náklady na maminčino sanatorium, a tak jsem nás s Natalií sbalila a odstěhovaly jsme se sem. Na venkov.

Zpočátku jsem se bála, že sestra další změnu ponese zle, ale ukázalo se, že jí nové prostředí prospělo, i když …Pořád to není úplně ona. Věřím, že jednou se z toho dostane. My obě. Jenže mámin zdravotní stav tomu právě moc nepomáhá.

Z našeho domu je výhled do celého údolí. Jen cestu tady nikdo s pluhem neprohrábne, jak je zima dlouhá. A letos udeřila nezvykle brzy. Je teprve listopad, a přesto mrzne až praští. Za to na Vánoce se určitě budeme na místo závějemi sněhu, brodit bahnem. Právě, když se zmrzlá na kost sunu sněhem po mostě, zaslechnu ten hlas. Je slabounký, sotva zřetelný jako by mi kolem uší prolétl vítr.

„Karin!“

Ohlédnu se. Že by mi šla Naty naproti a někde bych ji minula? Je tma, ticho. Ve světle lamp se odráží jen třpyt sněhových vloček. Vzdychnu a znovu vykročím k domu.

„Karin!“ slyším znovu, tentokrát hlasitěji. Zamračím se. „Je tady někdo?“ zavolám do ticha, srdce se mi rozbuší na poplach. Před očima se mi z vloček vytvoří dva malé víry. „Dej nám své přání a my ti na oplátku dáme zlata, kolik uneseš,“ ozvou se mi v uších prosebně dětské hlasy a víry přitom tančí v rytmu jejich zpěvavých tónů.

„Přání?“ nechápu.

„Tu minci.“

„Ten rubl?“ zeptám se a zaryju si v kapse bundy nehty do dlaně, abych se ujistila, že jsem vzhůru.

„Mince darovaná pánem mrazu, je splněným přáním. Dej nám ji a my se ti odvděčíme,“ zatrylkují víry a obletí mě kolem dokola.

Zkousnu si dolní ret. Sáhnu si do kapsy u kalhot a minci vytáhnu. Už není černá a zašlá, jako před pár hodinami. Ve svitu lamp se krásně leskne.

„Nepotřebuju zlato. Chci … Přeju si jen, aby maminka byla zase aspoň na chvilku stejná jako před tou nehodou,“ vydechnu. Mince se rozzáří, víry se rozplynou a namísto nich se objevuje zase ten stařík z cirkusu.

„Splním ti tvé přání.“

Do očí se mi nahrnou slzy. Tohle nemůže být skutečné! To se mi zdá. Co chvíli se musím probudit.

„Pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“ splyne mi z promrzlých rtů.

„Do roka se staneš mou paní nebo služebnicí, jinak se všechno vrátí k původnímu stavu.“

Mlčky zavrtím hlavou.

Stařík si pohladí stříbrné vousy a stejně jako předtím v obchodě, skloní hlavu nejprve k pravé, „Na chvilku,“ a hned zase k levé straně „Nebo navždy. Volba je jen na tobě, krasavice.“