„Karin, vstávej,“ šeptá opatrně Linda a třese mi přitom jemně ramenem. Zavrtím se a neochotně pootevřu oči. Tváří se ustaraně. „Kolik je hodin?“ zamručím rozespale a promnu si unavené oči. Hlava mě bolí jako střep. To asi ta mimóza. Bylo jí moc, pomyslím si.
„Bude osm.“
Zle se na ni zamračím. „Teprve?“
Linda se ošije. „Někdo tě tu hledá.“
Překvapeně se posadím. „Mě? Tady? Kdo?“ vychrlím ze sebe a do srdce se mi vtírá nepříjemná předtucha. Něco není v pořádku.
„Policie.“
Zatajím dech. „Ale proč?“ Co mi můžou chtít?
Linda pokrčí rameny. „To neřekli, jenom trvali oba na tom, že tě mám probudit a přivést. Provedla jsi něco, Karin? Jestli jo, tak stačí říct, udělám ti alibi, víš, že na mě je spoleh,“ říká se smrtelně vážným výrazem. A mě jako by spadl ze srdce obrovský balvan. Vtipkuje.
Tiše zavrtím hlavou, zašklebím se a dloubnu do ní. „To není zrovna tvůj nejlepší fór.“
„Ale…“chystá se namítnout. Umlčím ji mávnutím ruky, odhodím peřinu a vstanu. Moje hlava sice proti té náhlé změně polohy protestuje o něco intenzivnější bolestí ve spáncích, ale pořád je to relativně snesitelný stav, který vyřeší aspirin a spousta vody. „Pochopila jsem. Jde se na snídani, stačilo říct. Kvůli tomu mě nemusíš děsit historkama o policajtech,“ poznamenám, zatímco se oblékám.
„Karin, to není legrace.“
Otráveně protočím oči. „Vážně Lin, šíleně mě bolí hlava. Dneska tvůj hereckej výkon neocenim, jak by si zasloužil, tak už toho nech,“ požádám ji a beru za kliku. „Radši se půjdeme najíst,“ dodám ještě a vyrazím z našeho pokoje skrz dlouhou chodbu obloženou tmavým dřevem směrem ke schodišti do přízemí, kde je jídelna. Je tady zvláštní ticho, pod nohama mi vržou prkna podlahy skrytá pod sešlapaným hnědozeleným kobercem. Periferně zaregistruju, že Linda zavírá dveře a spěchá za mnou. Kromě nás určitě ještě všichni spí. Kdybych akutně nepotřebovala účinnou zbraň pro boj s tím úporným permoníkem, který mi kladivem buší do spánků, ani mě by Linda z postele tak snadno nedostala.
„Neříkej, že jsem tě nevarovala,“ špitne mi kamarádka do ucha u paty schodiště a chytí mě pevně za levou ruku. To gesto mě zneklidní, chci se po ní ohlédnout, ale v tu chvíli už periferně zahlédnu dva muže v uniformě, kteří nervózně postávají ve středu jídelny, kde je pořád ještě nepořádek po včerejší bouřlivé oslavě mých narozenin. Na stolech se povalují prázdné lahve, skleničky a nedojedené zbytky jídla. Ta neodbytná tíseň, která se mě zmocnila po probuzení je zpátky. Pevně stisknu Lindinu ruku ve své a zhluboka se nadechnu. Teprve potom udělám krok směrem k nim.
„Dobrý den,“ pozdravím a snažím se přitom nemyslet na to, že jsem si ještě ani nevyčistila zuby. Bílé vlasy mi trčí na všechny strany a řasenku mám jistojistě rozmazanou po celé tváři.
„Dobrý den,“ odpoví oba naráz. Mladší z nich si mě pátravě prohlíží, když se naše oči střetnou, zadívá se stranou a ustoupí vzad.
„Slečna Karin Ledecká?“ zeptá se ten starší a já přikývnu. „Kapitán Petr Zikmund,“ mávne rukou k mladšímu kolegovi. „Nadporučík Michal Koutný. Mohli bychom se někde posadit?“
„Vedle je společenská místnost,“ vloží se do hovoru Linda „Ale bojím se, že nevypadá líp než jídelna. Trochu jsme včera slavili. Karin měla narozeniny.“
Kapitán chápavě přikývne, zato nadporučík zbledne a zatne čelist. „Povedete nás?“ požádá starší z policistů Lindu. Ta mlčky přikývne a táhne mě za ruku do obývacího pokoje s několika křesly a velkým rohovým gaučem. K úlevě nás obou je alespoň kam se posadit, většina nepořádku skončila na zemi. Zatímco já s Lindou si sedáme na gauč, kapitán a jeho kolega si vyberou každý jedno křeslo. „S kolegou jsme byli pověřeni, abychom vás vyhledali a co nejdřív vás přivezli domů.“
Zadržím dech, pootevřu rty a zavrtím hlavou. Linda mi přikryje ruku, kterou stále svírá ve své i druhou volnou dlaní.
„Karin, vaši rodiče měli těžkou autonehodu.“
„Ne,“ zašeptám.
„Váš otec byl na místě mrtvý a vaše matka byla převezena do nemocnice v těžkém stavu,“ pokračuje dál policista tichým klidným hlasem, jako kdyby mě neslyšel, jako kdyby nechápal, že to není možné. Že to nemůže být pravda.
„Prověřili jsme všechny možnosti a podle všeho jste teď jediná žijící příbuzná, kterou vaše sestra Natalie má. Je sice v šoku, ale až na pár oděrek jí nic není, takže pro dnešek jsme ji umístili do Klokánku, ale z dlouhodobého hlediska není možné, aby tam zůstala.“
Prudce se nadechnu a zavřu oči. V tu chvíli se mi po tvářích rozutečou jako rozsypané korálky horké slzy. Hrdlo se mi svírá, mám pocit, že se dusím, že mě rdousí nějaké neviditelné ruce. Trhaně se pokusím nadechnout ústy a unikne mi přitom ze rtů hlasitý bolestný vzlyk. Slyším Lindu, jak cosi šeptá a pevně mě objímá.
Táta umřel, opakuju si v duchu. Máma je v nemocnici, ale dostane se z toho. Musí. A pořád mám Natalii. A ona má mě.
„Mu…“ snažím se přeprat sevřené hrdlo. „Musím za… za ní,“ vykoktám podivným cizím hlasem.
„Pojedu s tebou,“ prohlásí Linda a pohladí mě po zádech.
„Jste si jistá? Vaše sestra je v dobrých rukou. Možná byste měla být dnes raději sama a truchlit,“ řekne opatrně mladší z mužů. Vím, že to nemyslí zle, ale přesto mě to rozzlobí.
„Já a Natalie teď hlavně potřebujeme jedna druhou. Nemůžu ji přece nechat samotnou u cizích lidí,“ odseknu „Je jí teprve sedm.“
Policista se zatváří zkroušeně. „Já…Omlouvám se. Nemyslel jsem to vůbec zle, ale máte představu, co péče o sedmileté dítě obnáší?“
Zamračím se na něj. „Jistě, že vím, co obnáší. Jsem její sestra. Žijeme spolu.“
„Ale ještě včera jste nebyla ani plnoletá. Musíte se na situaci podívat střízlivě-
„Jsem střízlivá až příliš pane Koutný,“ procedím skrze zaťaté zuby „A žádám vás, abyste mě odvezli za mou sestrou. Hned!“
Nadporučík chce zase něco namítnout, ale starší policista ho zarazí mávnutím dlaně. Na to ke mně upře vlídný pohled. „Počkáme, než si sbalíte věci a dáte se trochu do pořádku. Pak vyrazíme.“
„Děkuju.“
Napsat komentář