Přání – Kapitola 10.

Myslím, že se mi vztah k Liborovi trochu vymkl z ruky, protože moje prvotní nedůvěra v jeho osobu se kamsi vytratila a nahradila ji bezmezná touha být mu pořád na blízku. Jenže každou chvílí, kterou strávím s ním, se okrádám o vzácné okamžiky s maminkou. Cítím se jako ptáček lapený v kleci. Moje původní rozhodnutí odejít s pánem mrazu se navíc den za dnem zdá být nemožnější. V srdci cítím vztek a obrovský smutek z představy, že bych se měla vzdát života, který konečně začíná dostávat smysl, abych sestru nepřipravila o dětství. Vím, že Natalie si nezaslouží znovu ztratit maminku, ale já si taky nezasloužím strávit zbytek života s nějakým stoletým starcem. Copak jsem se celý ten rok, který matka strávila v sanatoriu neobětovala dost?   

Sedím na houpačce s koleny u brady a pažemi si objímám lýtka. Listy na stromech září nepřebernou a pestrou paletou krásných barev. Obvykle mívám podzim ráda, žádné roční období není tak inspirující, ale letos nejsem schopná cokoliv tvořit. Svádím totiž osudový vnitřní boj, který mě trhá na kousky a nejhorší je, že o tom nemůžu nikomu říct. Měli by mě za blázna.  

„Díváš se, jak opadávají?“ vytrhne mě ze zamyšlení mamka, která sem přišla z domu.  

„Hm,“ přitakám. Ve skutečnosti jsem stromům věnovala jen málo pozornosti.  

„Tvůj táta měl taky rád podzim. Všechny ty barvy a bahno. Já dávala vždycky přednost létu, ale na něj bylo tou dobou moc horko,“ řekne a posadí se na houpačku vedle mě. Přisunu se blíž a položím jí hlavu na rameno. „Chybí mi,“ oznámím tiše a ona mě políbí do vlasů.  

„I mně, holčičko.“  

„Pamatuješ, jak každý rok shrabali s Natálkou všechno listí na hromadu a ona do něj pak skákala tak dlouho, až mohli začít znovu od začátku?“ pousměju se. Skoro v uších slyším jejich společný smích.  

Mamka přikývne a potáhne nosem. „Nikdy jsem ti nepoděkovala, jak statečně jsi se o sestru starala, když jsem byla nemocná.“  

„Ale mami, to přece -“  

„Ne, nech mě to dopovědět, Karin. Naty je pořád ještě dost malá a naivní, spoustu z toho hezkého, co s tvým tatínkem zažila si možná ani nebude pamatovat a já jsem moc ráda, že když nemá otce, pořád jí zůstáváme my dvě. Je pro ni hrozně důležité, aby věděla, kde má domov a že ji tam mají rádi, ale chápu, že ty musíš žít svůj vlastní život. Vyrazit do světa a poznávat nové lidi, získávat další zkušenosti. Chci říct, že… My to tady bez tebe zvládnem, holčičko.“  

Do očí se mi nahrnou slzy. „Mami,“ hlesnu, vlastně ani nevím, co přesně chci říct. V tom se z domu ozve hlasité pípání. Požární alarm. Obě vyskočíme z houpačky a běžíme za zvukem. Kuchyň je v plamenech. Zatímco matka zůstane v šoku zírat na spoušť před sebou, já vyrazím do kumbálu, kde máme schovaný hasicí přístroj. Když doběhnu zpátky, matka pořád stojí ve dveřích kuchyně a plameny jí málem olizují krásnou tvář. Odstrčím ji. Odjistím minimax a z přístroje vystříkne bílá pěna připomínající sníh. Z venku slyším houkat přijíždějící hasiče. Pěna v přístroji došla, ale oheň se mi ještě úplně uhasit nepodařilo. V domě se odkudsi objevují dva muži oblečení ve žlutočerných kombinézách. Jeden z nich odvádí matku ven z domu. Druhý bere za paži mě. „Dobrá práce. Kolega už se o zbytek postará,“ oznámí hasič a kývne bradou směrem k jinému, který už stříká na stále ještě doutnající kuchyňskou linku další pěnu. „Máte tady někde plyn?“  

Nechápavě se zamračím. „Propan butanovou nádobu s plynem,“ doplní.  

Zavrtím hlavou. „Všechno je na elektřinu.“  

Hasič přikývne a vede mě ven k houpačce, na níž sedí matka. Ta se najednou napřímí, oči doširoka otevřené a začne zděšeně křičet: „Manžel. Pořád tam je. On uhoří. Bouchne to. Pomozte mu.“  

Krve by se ve mně nedořezal.   

Všechno je najednou jako ve zpomaleném filmu. Mlčky sleduju maminku, jak se vrhá směrem k domu, dva z hasičů jí vstoupí do cesty a jeden ji pevně drží za obě ruce. Ona zatím hystericky ječí, že její mrtvý manžel určitě uhoří, když mu hned nepomůžou.  

„Je v tom domě někdo?“ slyším jako zdálky jednoho z hasičů. Zavrtím hlavou a děkuju bohu, že je Natálie ve škole. Z domu vyjdou dva další. „Požár je zneškodněn. V domě je bezpečno. Ale kuchyň je nepoužitelná.“  

Maminka se trochu uklidní a nechá se usadit zpátky na houpačku.   

„Kde je váš otec, slečno? Potřebovali bychom si promluvit s někým plnoletým a vaše matka je zjevně v šoku,“ osloví mě velitel.  

Zaváhám. Ještě nikdy jsem to nevyslovila nahlas. Už mockrát jsem řekla slova jako, tatínek odešel, měl nehodu, je pryč, ale nikdy jsem neřekla nahlas tu drtivou pravdu. Že je mrtvý.  

„Je mi dvacet.“ oznámím nakonec, abych se tomu zase vyhnula.  

„Přesto bych raději -“ začne velitel, ale já ho přeruším s nemalou dávkou hysterie v hlase. „Nemůžete mluvit s mým otcem. Nemůžete, rozumíte, protože on je už skoro dva roky po smrti.“  

*** 

Požár způsobila utěrka v mikrovlnné troubě. Jediný, kdo ji tam mohl dát, byla maminka. Nemyslím, že by to udělala schválně, ale následný šok u ní vyvolal náhlou mozkovou příhodu, která podle vyjádření lékařů znovu rozpoutala nezvratnou involuci jejích duševních funkcí.  

Pán mrazu mě podvedl.  

Už týdny se dívám, jak se matčin stav den za dnem zhoršuje, přitom jsme měly mít ještě celých dvacet dní do vypršení mojí lhůty. Natalie čím dál víc připomíná tu smutnou holčičku, kterou si pamatuju z loňského roku a Libor nechápe, proč se s ním už nechci vidět. Život není fér.   

„Petře,“ zamumlá máma a pohladí si tvář. Sedíme spolu všechny tři v návštěvní místnosti sanatoria, jehož práh jsem už nikdy nechtěla překročit. Do očí se mi nahrnou slzy. Je to každý den stejné. Dívá se do prázdna a mluví s otcem. Mě a Naty už skoro ani nevnímá. Navíc se začínají horšit nejen její kognitivní funkce, ale i ty fyziologické, a tak se skoro neudrží na nohou. Pravý koutek má po mozkové příhodě trochu svěšený dolů. Je strašné ji znovu ztrácet. Zase se s ní loučit.  

„Mami, táta tady není,“ špitnu a snažím se ovládnout třesoucí se hlas. „Jsme tu jen my s Natálkou. Přinesla ti krásný obrázek, podívej.“   

Sestra mi podá list papíru, na kterém je malá postava v růžových šatech a drží se za ruce se dvěma většími. Polknu slzy. Ten den si pamatuju, jako by byl včera. Mamka se na mě podmračeně podívá. „Kdo je Natálka?“  

Prudce se nadechnu. Sestra se hlasitě rozvzlyká a zvedne se z plastové židle. „Už chci jít pryč, Karin. Prosím,“ zakňourá a potáhne nosem. Mlčky přikývnu.  

*** 

„Co tady děláš?“ vyhrknu překvapeně, když jako každé ráno odvezu sestru do školy a po návratu domů, najdu na prahu stát napůl zmrzlého Libora. Obutého.  

„A co mi zbývá, když mě už měsíc úplně ignoruješ?“  

Rezignovaně vzdychnu. Projdu kolem něj a otevřu dveře. Je zima. Listopad je letos sice skoupý na sníh, zato mrzne až praští. Byly doby, kdy bych obdivovala ojíněné květiny, které ještě nestačily odkvést, ale právě teď je mi tahle mrazivá krása nesmírně protivná.  

„Půjdeš dál?“ zeptám se a on místo odpovědi doslova vběhne do teplé předsíně.  

„Nesnášim zimu.“  

„Nápodobně,“ odtuším líně, zatímco si svlékám péřovou bundu a kozačky. „Dáš si něco? Čaj, kávu?“  

„Čaj by byl super, děkuju,“ odpoví, zatímco mě následuje do opravené kuchyně, kde se posadí k jídelnímu stolu. „Hezké,“ řekne, když si dosyta prohlédne ručně dělané vitrážové skříňky a broušená okna. „Ale ta okna na můj vkus až moc připomínají mráz a led.“  

Pokrčím rameny. „Lidem se to líbí.“   

Je to pravda. Původně šlo o z nouze ctnost, když jsem začouzená skla v oknech, která nešla umýt, vyměnila za skleněné tabulky, které jsem dřív použila na projekt k maturitě. Nakonec se to sousedům zalíbilo tolik, že mi za broušená zdobená okna platili. Navíc se díky sociálním sítím tenhle trend šířil doslova kosmickou rychlostí, takže o zakázky jsem neměla nouzi. Jistě Christie´s to není, ale můžu být se sestrou a docela slušně by nás to mělo uživit. 

„Povíš mi, co se stalo? Provedl jsem ti něco? Měl jsem za to, že jsme na dobré cestě.“  

Podám mu hrnek s čajem a posadím se naproti němu. Dívá se na mě těma svýma jantarovýma očima a já si najednou uvědomím, že nemám sílu už dál lhát. Že to musím někomu říct. Třeba ho moje šílené vyznání vyděsí tolik, že vezme nohy na ramena a mně se tak bude snáz odcházet s panem mrazu. 

„Udělala jsem strašnou věc.“  

Libor se ušklíbne. „Ty? Tomu nevěřím.“  

Zavrtím hlavou. „Vážně. Za dva dny to bude rok, co se to stalo. Pracovala jsem v obchodě s obuví a takový zvláštní děda mi tam místo dýška nechal starý zašlý rubl. Schovala jsem si ho na památku a cestou domů jsem si pak neuváženě přála, aby byla maminka zase aspoň na chvilku taková, jako před tou autonehodou. Potom se objevil ten děda. Ukázalo se, že je to pán mrazu a podmínil splnění mého přání tím, že bude trvat buď jen jediný rok nebo se stanu jeho paní a máma zůstane zdravá už navždycky.“  

Libor snad poprvé za dobu co ho znám, opravdu zvážněl. „Ty za ním chceš jít?“  

Zavrtím hlavou. „Nevím, co chci. Ještě před rokem bych měla jasno, ale teď… Nechci, aby mám umřela. Mám pocit, že je to moje vina, že to já ji znovu zabíjím.“  

„Přece si toho poslední dobou tolik dokázala. Chceš to všechno zahodit? A co my?“  

„My?“ zamrkám, abych rozehnala slzy.  

Libor přikývne. „Proč myslíš, že jsem přijel až sem? A bez ohlášení. Čekal jsem venku na mrazu, a to ho nenávidím. Mám tě rád, Karin. Záleží mi na tobě.“  

Píchne mě u srdce, když si uvědomím, že já jsem si na něj málem ani nevzpomněla.  

„Vždyť mě na tobě taky,“ zalžu.  

„Takže mě tu nenecháš samotnýho?“ Zadívá se na mě takovým tím štěněcím způsobem, kterému se jen těžko odolává. 

Málem už mě skoro přemůže touha podlehnout jeho naléhání, potom však znejistím a nakrčím čelo. Něco tady nehraje. Uvěřil mi až příliš snadno.   

„Tobě to nepřijde ani trochu zvláštní?“ 

Pohodí rameny. „Co?“ 

Zvednu se od stolu a založím si ruce na prsou. „Přece, že ti tady vyprávím o pánovi mrazu a o tom, že mi splnil přání. Nebo mi chceš tvrdit, že je to úplně v pohodě?“ 

Olízne si rty, zvedne se, dojde až ke mně a položí mi obě ruce na ramena. Svoje jasně zlaté oči pak upře do těch mých. Napadne mě, jestli tak zvláštně zářily vždycky. 

 „Abych řekl pravdu, tak ano. Naprosto. Vlastně jsem doufal, že mi o tom řekneš mnohem dřív.“ 

Vytřeštím na něj oči. „Dřív?“ O co tady sakra jde? 

Přikývne a já cítím, jak jeho sevření na mých ramenou nepříjemně zesílilo. „Abych mohl konečně přestat s tou šarádou.“ 

Srdce se mi prudce rozbuší. Pokusím se mu vykroutit. Marně. Sjede dlaněmi k mým pažím a pevně mi je zkroutí za zády, takže mě teď pohodlně udrží jen jednou rukou. Druhou mě chytí za vlasy a zvrátí hlavu vzad, načež mi na rty vtiskne tvrdý polibek. Zatnu zuby ve snaze zabránit mu, aby jej prohloubil a prudce ho kolenem kopnu do slabin. Vím naprosto jistě, že jsem neminula cíl, ale s ním to ani nehne. Tiše se zasměje. 

„Jsi roztomilá. Úplně jiná než ty ostatní. Dobře si Mráz vybral. Skoro bych mu tě mohl závidět,“ zavrní s tváří pořád těsně u mé. V očích se mu divoce zablýskne. „Jenže to bych tě za ním musel pustit. A to neudělám. “ 

„Kdo jsi?“ zašeptám zmateně a do očí se mi nahrnou slzy. Mělo mě napadnout, že to celé má souvislost právě s ním. S pánem mrazu. 

„Kdo jsem? Jeho přesný opak, drahoušku. Jestli on je led, já jsem žhavá magma. Jestli on je zima, já jsem nejparnější léto a jestli on vládne mrazu, pak já poroučím slunci,“ řekne tiše. Z jeho intenzivního zlatého pohledu mě začínají bolet oči. „Dost bylo řečí. Jdeme,“ dodá a táhne mě pryč z domu. „Ne!“ vykřiknu a myslím přitom na sestru. 

Zapírám se o paty a znovu se mu snažím vykroutit. Čím víc se bráním, tím víc mám pocit, že jeho dlaň, která svírá moje ruce začíná nesnesitelně pálit. Jako bych kolem nich měla obtočený rozpálený kuse železa. 

„Může to proběhnout v klidu a budeš mít na zápěstích jenom malý strup anebo tě odtáhnu proti tvojí vůli a až tě za tři dny zase pustím, budeš mít ruce samou jizvu,“ oznámí povýšeně, na to intenzita jeho stisku zesílí. Zaječím pod poryvem nečekané bolesti a podlomí se mi nohy. Upadnu. Sevření jeho dlaně zase povolí a nevzrušeně si mě shora prohlíží. „Moje doteky umí někdy doslova spálit, že?“ zeptá se výsměšně. 

Najednou mi není ani trochu jasné, jak jsem mu mohla jenom na vteřinu uvěřit, že snad mě nebo mou rodinu chrání. Polknu vzlyk a vzhlédnu. „Nenechám tady sestru samotnou,“ vydechnu odhodlaně. 

„O tu se postará Khlod,“ mávne můj trýznitel volnou rukou a donutí mě se zase postavit na nohy.  

Ten chlapec z obrázku? Copak on je skutečný? „Kdo je Khlod?“ zaskřehotám ochraptěle, a navzdory nesnesitelné bolesti, trhnu oběma rukama prudce k sobě. 

Libor nebo jak se ve skutečnosti vlastně jmenuje, se zatváří podrážděně nad mou otevřenou vzpourou. „Khlod je můj vnuk. A ty mě začínáš trochu rozčilovat,“ zavrčí zlostně a pomalu, rozvážně mě chytí oběma rukama za každé zápěstí zvlášť. Jeho oči se rozzáří tak jasně, až mě to donutí ty vlastní zavřít a ze zápěstí se mi náhle do těla začne šířit nesnesitelná palčivá bolest. Vykřiknu, do nosu mě praští odporný puch spáleného masa a obestře mě temnota.