Přání – Kapitola 1

Zadívám se na vrcholky zasněžených hor a zhluboka se nadechnu mrznoucího vzduchu. Je tady nádherně. Tak moc jsem se sem těšila, až skoro nevěřím tomu, že tady opravdu jsem. Moc jsem nevěřila, že mě rodiče samotnou pustí. Je to už dlouho, co jsme se přestěhovali z malé šumavské vesnice na pražské předměstí. Když mi bylo deset odešla jsem v zimě do lesa a už jsem se nevrátila. Našli mě až druhý den ležet na břehu Černého jezera. Málem jsem umrzla. Ledová krusta na čepici mi poškodila nervová zakončení nejspodnější vrstvy pokožky, takže barva mých vlasů je teď stejně bílá jako čerstvě padlý sníh. Od té doby maminka na hory zanevřela a měla o mě a později i o mou mladší sestru Natalii tak velký strach, že přesvědčila otce, abychom se odtamtud odstěhovali. A mě to přitom k horám tolik přitahovalo. Zvlášť v zimě.

Natáhnu rozevřenou dlaň a nechám na ni dopadnout několik třpytivých sněhových vloček. Zadívám se na ně. Fascinovaně zkoumám jejich strukturu, cítím, jak tají na mojí teplé kůži a nemůžu od nich odtrhnout zrak. Prý neexistují na světě dvě úplně stejné. Každá je unikát. Jedinečné umělecké dílo, a přitom tak pomíjivé. Křehké. Přála bych si vytvořit něco stejně dokonalého a vzácného. Jak dlouho by asi trvalo nakreslit jen jedinou z nich se všemi krajkami a liniemi? A co teprve kdybych jich dokázala zachytit celé desetitisíce, statisíce nebo možná miliony. Jen těžko bych uměla spočítat, kolik jich každou vteřinou tiše spadne z oblohy na chladnou zem. V Praze je zima jiná. Už roky nenapadl sníh, který by vydržel ležet na zemi déle než pár hodin. Hladina řeky nezamrzala a rampouchy se vypařily dřív, než je mráz stačil přeměnit v dlouhé průzračné krápníky, jaké visí ze střechy horské chaty na jejímž zápraží postávám.

„Karin, copak jsi z ledu? Stojíš tady už dobrou hodinu. Já bych měla nejmíň omrzliny druhýho stupně,“ vytrhne mě z rozjímání hlas mojí nejlepší kamarádky Lindy. Známe se od prváku. Nějak se stalo, že jsme na první hodinu školního roku dorazily obě pozdě, čímž jsme si vysloužily nekonečné pohrdání od profesora Dějin moderního umění. Věřte mi, nic lidi nestmelí tolik jako společný nepřítel.

„Mám zimu ráda,“ pokrčím rameny.

Linda si jediným tahem dopne tlustou šedou péřovku a ušklíbne se. Bylo nezvyklé vidět ji takhle oblečenou. Potrpěla si spíš na dlouhé barevné zimní kabáty nebo kožené bundy.  „Tuhle lásku s tebou sdílet nedokážu. Sorry,“ prohlásí a zvedne přitom ruce vzhůru v omluvném gestu.

Rozesměje mě to. „Vypadáš jako velkej načechranej maršmeloun.“

„Pffff,“ odfrkne si. „Zapomínáš, že na tomhle teplem a civilizací nepolíbenym místě jsem jenom kvůli tobě?“

Zavrtím hlavou. „Ne,“ odtuším „ale TY zapomínáš, že jsme tady vůbec být nemusely, kdybys netrvala na tom, že mi uspořádáš nezapomenutelnou oslavu.“

Vykulí na mě velké hnědé oči a zatváří se dotčeně. „Jsou to tvoje osmnáctiny, počínaje dneškem jsi dospělá mileniálka. Dostala ses na vyšší level. To si přece zaslouží oslavu.“

„Mohly jsme si spolu jenom zajít na víno.“

Linda protočí oči v sloup. „Už jsem ti někdy řekla, jak umíš bejt nevděčná?“

„Hm. Nech mě přemejšlet,“ ušklíbnu se a poklepu si ukazováčkem na špičatou bradu. „Jasně, že jo. Naposledy jsi mi to připomněla, když jsem se tě snažila před časem přesvědčit, že sem dneska nemusí jezdit celej maturitní ročník.“

Linda zavrtí hlavou a položí mi paži kolem ramen. „Hele, co si pamatuju, chtěla jsi vyrazit na hory. A kde jsme?“ máchne volnou rukou do vzduchu směrem k siluetě horských štítů za něž právě zapadá oranžové slunce.

„Na horách,“ připustím neochotně.

„Přesně. Všechno nejlepší k narozeninám, kámoško! Děkovat mi nemusíš, peníze na tuhle akci šly totiž z třídního fondu na maturák, kterej se, jak víme, kvůli pandemii covidu nekonal, a proto tady s náma jsou všichni naši milovaní spolužáci.“

„Je fascinující, jak dokážeš být pyšná na to, že jsi zneužila svojí funkce předsedy třídy k tomu, abys mi uspořádala dokonalou narozeninovou oslavu.“

Linda se prudce nadechne. „Copak JÁ můžu za to, že máš zrovna DNESKA narozeniny?“

Uchechtnu se. „Ne, ale můžeš za to, že jsi vybrala termín pobytu právě na dnešní den.“

Nakrčí čelo, našpulí rty a zadívá se stranou, jako kdyby nad něčím hluboce přemýšlela. „Omlouvám se, že jsem na tvoje narozky zapomněla. To by se kamarádkám stávat asi nemělo.“

Vzdychnu a zavrtím hlavou. „Měla bys zvážit karieru v politice. Napadlo tě to někdy?“

Linda se zatváří zděšeně a celá se otřese. „Fuj. Jak můžeš něco takovýho říct. Já budu jedině zneuznanej umělec, jasný? A ty budeš moje slavná vydělávající kámoška, která mě bude finančně podporovat. Něco jako Da Vinci a Michelangelo, jenom se nebudeme tolik nesnášet.“

Skloním hlavu ke straně. „Seš si jistá, že maturovat zrovna z dějin umění byl dobrej nápad? Michelangelo totiž Leonarda rozhodně nijak finančně nepodporoval. To by si radši usekl obě ruce.“

„Jak víš, druhá a třetí možnost byla architektura nebo grafickej design, takže to rozhodně byla v případě volitelného předmětu ta lepší volba,“ vysvětlí mi.

„Asi jo,“ přitakám vážně.

„Fajn, jsem ráda, že máme jasno. A teď,“ otevře dveře „Pojď, prosím dovnitř. Jinak přísahám, že určitě zmrznu.“

Obě si svlékáme teplé oblečení v předsíni, z nitra chaty k nám doléhá hlasitá taneční hudba a hlahol alkoholem zatím jen lehce posilněných spolužáků. Většinu z nich znám sice spíš povrchně, ale i tak pocítím jistou stopu smutku nad tím, že se za pár měsíců rozejdeme a už se nikdy nesejdeme v plném složení, protože v každém kolektivu se najde aspoň jeden člověk, který na školní sraz prostě z přesvědčení nedorazí i kdybychom ho plánovali s ročním předstihem. Základka nebo střední, některé věci se prostě neliší.

„Tak kde je ta holka, co má dneska narozeniny?“ ozve se z repráků Michal, který se pro dnešní den ujal role dýdžeje.

„Ta HOLKA je tady!“ křikne na něj Linda a tlačí mě před sebou doprostřed roztančeného chumlu dvaceti lidí.

„O.K. Takže lidi, teď se vás na něco zeptám a čekám, že mi odpovíte fakt hodně, hodně nahlas. Je to jasný?“ zní mi v uších Michalův hlas. Ten kluk se rozhodně minul povoláním. Měl se dát radši herectví, protože jeho smysl pro komedii a drama je nepřekonatelný.

„Jasný!“ odvětí mu ostatní sborově. Nedokážu se ubránit úsměvu.

„Kdo má dneska narozeniny?“

Složím si obličej do dlaní a vrtím hlavou.

„Karin!“

„Neslyšel jsem vás! Takže znovu. Kdo má dneska narozeniny?“

To je tak trapný! A milý.

„Karin!“

„Jasně, Karin. Takže Karin. Všechno nejlepší a tahle pecka je pro tebe,“ zahuláká Michal, a ještě dřív, než se ozvou první tóny Kings and Qeens, dodá o poznání tišeji: „Stejně jako ten dort, kterej nám cestou sem rozdrtily v autě kufry tvojí kámošky Lindy.“

Ta se provinile zašklebí. „Mrzí mě to, ale kdybys na něj měla přece jenom chuť, je támhle,“ ukáže prstem ke stolu na hromadu rozmačkaného korpusu s krémem. „Hele, já myslim, že bude chuťově fakt dobrej a o to přece u dezertu jde, ne?“ překřikuje hlasitou hudbu a snaží se mě přitom oběma rukama donutit k tanci. Rozesměju se a ani na vteřinu mě nenapadne, že bych se její snaze měla bránit. Zvednu ruce nad hlavu a dovolím všudypřítomné hudbě, aby řídila moje další pohyby.

O několik skleniček mimózy a porci dortu později už nechápu, proč jsem tenhle nápad Lindě rozmlouvala. Ještě nikdy v životě jsem se tak dobře nebavila. Nikdy jsem se necítila víc uvolněná. „Tak co? Jsi šťastná, že jsi tady?“ křikne mi do ucha přiopilá Linda a objímá mě v pase.

Zarazím se. Vlastně ani nevím přesně proč. Svět kolem mě se zběsile točí a já jsem přece právě myslela na to, jak jsem Lindě vděčná za to, že mě donutila na téhle oslavě být. Ale jsem šťastná? Nevím. Množství vypitého alkoholu mi zatemňuje mysl. Nedokážu pochytat jednotlivé myšlenky a dát si je do kontextu.

„Ven,“ splyne mi ze rtů.

„Cože?“ zařve nechápavě Linda.

„Musím ven,“ odstrčím ji a vrávoravě se dopotácím ke dveřím. Jenže Linda mě předběhne a zastoupí mi cestu.

„Je ti blbě?“ ptá se starostlivě, a přitom mi omotává kolem krku teplou šálu.

Zavrtím hlavou. „Jenom potřebuju na vzduch.“

„Fájn, ale nebuď tam dlouho,“ nabádá mě se zvednutým ukazováčkem. „Mrzne!“

Zamračím se a odstrčím ji stranou. „Mrazu se nebojím.“

„Jak myslíš,“ slyším jí ještě říkat přiopilým hlasem, než se za mnou zavřou dveře a moje horké tělo obejme všudypřítomný konejšivý chlad. Od rtů se mi vznáší obláčky páry a krajina kolem mě se třpytí ve svitu měsíce. Okouzleně se dívám na tu nádheru. „TADY jsem šťastná,“ zašeptám do ticha noci. Sem patřím. Srdce se mi divoce rozbuší, jako by se chtělo dát na útěk a mě nechat tady. Odkudsi zdálky zaslechnu tichý zvonivý zvuk. Je mi tolik povědomý. Láká mě a vábí. Seběhnu schody a ocitám se na bílé louce před chatou. Vzhlédnu a v tu chvíli se z oblohy začne sypat sníh. Zavřu oči a nechám sněhové vločky, aby se mi rozpouštěly na tváři a na rtech. Mám pocit, jako by mě hladily, tančili se mnou a šeptaly sladká slůvka, kterým nedokážu porozumět, ať se snažím sebevíc. Jako by se mě dotýkal sám vládce zimy. „Kdybych jen s tebou směla zůstat navždycky,“ zašeptám rozechvěle a do očí se mi nahrnou slzy.

„Karin, co tam blbneš? Chceš chytit zápal plic?“

Polekaně zamrkám a rozhlédnu se kolem sebe. Vzhlédnu. Obloha je jasná a plná hvězd.

„Tak Karin! Nenuť mě, abych si pro tebe došla. Víš, jak nesnášim zimu,“ ozve se znovu o něco rozčíleněji Linda.

„Už jdu,“ houknu jejím směrem. Najednou se cítím úplně střízlivá. Brodím se sněhovými závějemi dobře dvacet metrů zpátky k chatě a zuby mi přitom drkotají mrazem. Kalhoty mám úplně promočené.

Sotva překročím práh chaty, přehodí přese mě Linda teplou deku.

„Přeskočilo ti? Jestli se domů vrátíš třeba jenom s rýmou, tvoje máma mě zabije!“ vynadá mi naštvaně kamarádka. „Sundej si ty mokrý hadry, pustim ti horkou sprchu. Máš úplně promodralý rty. Kdybych věděla, že seš takovej magor…“

Mechanicky, jako stroj si svlékám džíny. Ani mě nenapadne jí odporovat.

„Sakra, copak ti nestačilo, že už jsi jednou málem umrzla?“ zaječí najednou hystericky až leknutím nadskočím.

„Omlouvám se. Já…“

Do očí se mi nahrnou slzy. „Nemám tušení, co se tam venku stalo.“

Linda přikývne a potom si mě přitáhne do náruče. „Měla jsem o tebe šílenej strach. Tohle už mi NIKDY nesmíš udělat znovu. Jasný?“

„Slibuju.“

Odtáhne se. „Fajn,“ odtuší už o něco klidněji. „A teď si pojď dát tu horkou sprchu.“