Přání – Jaro

Jelikož jsem úspěšně složila srovnávací zkoušky, mohla jsem se vrátit do školy. Moji spolužáci budou letos maturovat a já jsem zamrzla ve třetím ročníku. Nevadí mi to. I tak je to o dost zábavnější než práce v obchodě s obuví, ale protože jsem zatím pořád ještě nevymyslela, jak obejít podmínky pána mrazu, asi ji stejně nedokončím. Někomu by to mohlo přijít demotivující, ale já studuju přesně to, co jsem si vždycky přála. Učím se ještě líp malovat, kreslit a tvořit krásné věci. Dělala jsem to už odmalička. Prvním obrázkem, na který si pamatuju, byly černým fixem nakreslené květiny na francouzské okno v obývacím pokoji. Ještě dnes bych si dokázala vybavit, jak moc jsem se soustředila, aby připomínaly fascinující obrazce, jaké jsem si pamatovala ze zamrzlých oken chalupy v Krkonoších, kde jsme byli s rodiči dva dny před tím lyžovat. Bylo mi pět a maminka tenkrát zuřila. Táta to vzal z praktického konce a přihlásil mě na hodiny kreslení. Týnka tehdy ještě nebyla ani v plánu.

Záliba v práci se sklem mi zůstala. Ze všeho nejraději skládám složité mozaiky z drobných barevných sklíček nebo malou bruskou vykresluji do skla roztodivné ornamenty. Učitelé mou práci hodnotí velmi kladně a tvrdí, že takový talent jako já, má na tuto techniku málokdo. Lichotí mi to, ale nestačí, protože jejich pochvala mě neuživí, až kouzlo pána mrazu opět pomine. Potřebovala bych, aby mou práci viděl někdo zvenčí.

Škola každý rok pořádá na konci května vernisáž v městské galerii, kde se vystavují umělecká díla nejlepších studentů třetího a čtvrtého ročníku. Občas se tady povede i něco prodat a nastartovat si tak uměleckou karieru. Takové prodané dílo je obvykle vstupenkou do skutečného světa umění. Jenže já jsem ztratila téměř celého půl roku prodejem bot, a tak na rozdíl od ostatních nemám hotového nic, co by stálo za to vystavit. Už dva měsíce tak trávím celá odpoledne v atelieru a skládám drobné oranžové a žluté kousíčky skla do vitráže, která má po svém složení vypadat, jako západ slunce na zasněženou plání. Je to titěrná práce, každý centimetr trvá neuvěřitelně dlouho a když po složení většího úseku při pohledu skrze světlo zjistím, že výsledný efekt není takový, jak bych si ho představovala, musím celou část vitráže vysypat a začít znovu. Je polovina května a já už mám skoro hotovo, ale ani po dokončení ještě nebudu mít vyhráno, protože vystavení mé vitráže musí schválit ředitel školy. Zadržím dech a vložím do mozaiky poslední oranžový kousek skla. Napřímím se a teprve teď si dovolím dlouze vydechnout. Opatrně vezmu do obou dlaní konstrukci a nastavím ji proti světlu. Drobné žluté, oranžové a červené odlesky hází prasátka na mléčně zbarvené kousky skla s průzračnými vrcholky úplně stejně, jako se slunce třpytí v zimě na palouku u nás za domem. Je to dobré. Přesně tak jsem to chtěla. Spokojeně se pousměju a pokládám mozaiku zpátky na pracovní stůl, abych střípky zafixovala. Tohle musí vyjít.

Vyšlo.

Ředitel byl mou prací nadšený. A co víc, vitráž se opravdu prodala. Je červen a já společně s panem ředitelem čekám v jeho kanceláři na seznámení s tajemným kupcem. Sedím na tmavém gauči, nohu položenou přes nohu, oblečená do květovaných volných letních šatů s žabkami na nohou a nervozitou se mi potí ruce, když se ozve zaklepání, trochu s sebou trhnu.

„Vstupte!“ požádá ředitel školy, dveře jeho kanceláře se otevřou a v nich se objeví ne víc než pětadvacetiletý muž s blond vlasy, oblečený ve světle modré polokošili, krátkých džínových kalhotách nad kolena a … Bez bot. Potlačím zklamání, doufala jsem, že si tu vitráž koupil někdo, kdo skutečně umění rozumí, kdo mi pomůže prosadit se a zatím to vypadá na nějakého zbohatlického podivínského synka z lepší společnosti. Sakra!

„Dobrý den, jmenuju se Libor Dažborský a přišel jsem si vyzvednout svou vitráž.“ Spustí a zářivě se usměje. S jeho příchodem, jako kdyby do místnosti vstoupilo i světlo, které tady předtím chybělo. Zvláštní.

„Čekáme se slečnou Elisabet jenom na vás, pane Dažborský,“ oznámí ředitel a zvedne se od stolu, aby mu potřásl rukou.

„To vy jste autorka toho skvostu?“ zadívá se na mě blankytně modrýma očima, které připomínají letní oblohu a já mám najednou pocit, že rudnu až u kořínků vlasů. Vstanu. „Hm. Ano. Osobně.“

Podám mu ruku.

„Moc rád vás poznávám, slečno Elisabet,“ pronese zastřeným hlasem a namísto, aby mi rukou potřásl stejně jako před chvilkou řediteli, se skloní a lehce mi přejde rty po kloubcích prstů. Trhaně se nadechnu, zamrkám a cítím se trochu okradená, když se pak narovná a už mi nevěnuje ani tu nejmenší pozornost. Namísto toho živě diskutuje s ředitelem o tom, že byl minulý měsíc v New Yorku v Sotheby´s a tam, že by za mou vitráž lidé platili zlatem.

Možná, že to nakonec přece jenom nebude jen zbohatlický synek, pomyslím si a srdce se mi rozbuší přívalem nové naděje.