Pokora

Je nejen pro spisovatele vůbec tím nezákladnějším kamenem úspěchu.

Já sama vždycky čekám, že pohořím, můžu tak být jedině příjemně překvapená.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že když se mi něco opravdu nepovede, přijde určité rozčarování, ale to zklamání vážně není tak velké, jaké by bylo, kdybych počítala s úspěchem.

Vždycky bude někdo lepší.

Ale to neznamená, že je moje práce špatná. Jen se zrovna nelíbila člověku, který ji četl.

Sto lidí, sto chutí.

Já třeba nemám ráda Tolkiena nebo knižní předlohu Hry o trůny, ale filmy miluju.

Je to proto, že jsem typ člověka, který chce příběhy hltat, nechat se strhnout dějem, probdít noc a probudit se ráno s pořádnou knižní kocovinou. Někdo má radši pomalejší tempo a s takovým čtenářem budu těžko hledat shodu i když naše zaměření je zdánlivě podobné.

Neberu to osobně.

Beru. Není možné si negativní kritiku držet od těla, protože je to stejné, jako kdyby mi někdo kritizoval vlastní dítě, ale nesmí to na mě být znát. Emoce si vybiju doma na polštáři, v horším případě na manželovi, protože ten už mě zná a ví, že po mě musí hodit flašku s vínem a uvařit mi dobrou večeři, ale to jsou věci, které se onen kritik nikdy nedozví.

Poučím se.

Pokud je kritika konstruktivní, je žádaná i když může ublížit. Člověk musí trochu vychladnout, aby ji vstřebal a pak nastává čas k tomu, aby si připustil, že není dokonalý. Že všichni dělají chyby a že to nejcennější, co může spisovatel od čtenáře dostat, je upřímná kritika, protože právě té je jako šafránu.