Paní jara nezemřela,
jen se k spánku uložila.
Její oči, její rty ještě nevzdaly se zmaru,
Teď sbírá síly, odpočívá,
složila svou těžkou hlavu.
 
A kol kolem je temná noc.
Noc, jež všechno pohltila.
Síly dobra, i moc zmaru,
všechno ta tma uchvátila.
 
Spatří spící krásku poutník,
projeví jí vřelý cit.
Probudí v ní znovu sílu,
bok po boku se budou bít.
 
Povstanou a najdou klíč,
najdou cestu ze tmy pryč.
Pro nás, pro víly i vodníky,
tak nastane den veliký.
 
Za horami, za lesy,
leží ostrov vprostřed řeky.
To místo naším domovem je,
však neznáme jej celé roky.
 
Až paní jara najde sestry,
až učiní svět znovu pestrým,
ukáže nám cestu zpět.
Však sama nebude tam smět.
 
Za nás život položí, poutník se pak usouží.
Její sestry padnou s ní, Bujan bude svobodný.
Facebook
Twitter