Noc rozkoší

Soustředěně přivazuji jasně červenou pentli k věnci májky, abych zaměstnala ruce i oči, které mi co chvíli bezděčně zabloudí k tmavovlasému urostlému muži s pohledem temným jako sama noc. Veles není partie pro mě. Vlastně představuje všechno, čemu bych se měla vyhnout. Otec ani matka by náš svazek nikdy neschválili. Navíc je mnohem starší než já. Vždyť moje sestry jsou zaslíbené jeho synům.

„Živo,“ osloví mě Vesna a já sebou polekaně trhnu. Vzhlédnu k ní. Sestra se pobaveně usmívá, v hnědých očích jí jiskří.

„Myslím, že další uzel už není třeba,“ mrkne na mě. Zmateně nakrčím čelo a zadívám se na spletenec uzlíků mezi svými prsty. „Ach,“ splyne mi ze rtů.

„Kdopak je ten šťastlivec, sestřičko?“

Tváře mi zrudnou. „Nechápu, o čem mluvíš.“

Ušklíbne se. „Jsi zamilovaná.“

Sklopím oči a zastrčím si kudrnaté zlaté vlasy za uši. „Nejsem,“ odtuším a zadívám se stranou. V tu chvíli se moje oči střetnou s onyxovým pohledem pána podsvětí a dech se mi zadrhne v hrdle. Vesna se ke mně skloní. „Veles?“ zašeptá nevěřícně.

Ošiju se a zahanbeně zamrkám. „Není to, jak si myslíš.“

Sestra se vědoucně usměje. „A jak to tedy je?“

Na prázdno polknu. V ústech mám sucho. „Fascinuje mě. Je tak…“ Hledám správné slovo. „Temný.“

Vesna zvedne pravé obočí. „Je pánem Navu, jistě, že je temný. Vždyť tráví veškerý svůj čas s podsvětníky.“

„Veškerý ne, dnes je přece tady s námi,“ namítnu.

„Protože je Noc ohňů a brány Navu se jako každý rok touhle dobou otevírají. Veles musí dohlédnout na to, aby ty jeho příšery nenadělaly v lidském světě moc velkou spoušť, jinak by se tady neukázal.“

Zavrtím hlavou. „To já přece vím.“

Vesna se na mě užasle zadívá. „Snad si na něj opravdu nemyslíš? Živo, vždyť ty představuješ jeho přesný opak. Jsi bohyně léta a života. A on je žalářníkem těch nejodpornějších stvoření našeho světa, jež propadla zmaru. Jestli ty jsi život, on je smrt.“

„Je v tom určitá rovnováha. Nemyslíš?“ pronesu zamyšleně a pohledem znovu zabloudím k jeho urostlé postavě.

„Nebuď bláhová, sestřičko. To tě jen pokouší temná strana magie. Nenech se jí zlákat,“ varuje mě Vesna.

Svěsím ramena. Přesně to si myslím i já sama. Jiné vysvětlení není. Bude nejlepší, když se od něj budu držet tak daleko, jak jen to půjde.

Strnule zírám do oranžových plamenů, které jen před pár minutami hladově olizovaly tělo víly zmámené zmarem. Víly, jež podlehla vábení temné magie. Je Noc ohňů. Dnes se rozostřují hranice mezi světy dobra a zla. Magie Pravu vyvěrá na povrch země z jejího nitra ve své nejryzejší podobě a ulpívá na všem živém, ať dobrém nebo zlém. Její jemné částice se tetelí ve vzduchu jako zrnka prachu a tančí v mírném vánku spolu s jiskrami ohňů, jež mají sežehnout na prach vše, na čem ulpěla moc zmaru a temnoty.

Trhaně se nadechnu, rozběhnu se proti plamenům a skočím.

Do bosých chodidel se mi na několik úderů srdce opře prudký žár, ale nepohltí mě. Moje duše je zmarem nedotčená. Temná magie nade mnou nemá žádnou moc. Jsem očištěná ohněm. Přesto se k němu moje oči pořád vrací. K vládci podsvětí. Zkoumají každý jeho vlas, každou vrásku v jeho tváři a srdce mi poskočí pokaždé, když zaslechnu jeho hluboký hlas. Během jediného dne jako by se Veles stal mou obsesí. Zkázou.

„Celý den na mě zíráš, Živo. Proč?“ ozve se za mými zády.

Tělem mi projede vlna zvláštního mravenčení a srdce se mi prudce rozbuší. Otočím se k němu čelem. Uvědomím si, že z bezprostřední blízkosti se jeho oči zdají být ještě černější. Mihotavá světla plamenů se v nich odráží jako v zrcadle. Neodpovím mu. Hlas se mi zadrhne v hrdle. Jen mlčky pootevřu růžové rty. Veles se prudce nadechne, krátce se rozhlédne kolem, pak mě chytí za paži a odvádí mezi vzrostlé duby stranou bujarých oslav. Zastavuje teprve, když se zpěv, výkřiky i světla ohňů zdají být dost daleko na to, aby nás spolu někdo mohl spatřit.

„Toužíš po mě,“ konstatuje prostě a já mlčky přikývnu, ochotná udělat cokoliv mi jen poručí. Jako by se ze mě stala loutka bez vlastní vůle. Mělo by mě to znepokojit, ale neděje se tak. Naopak. Mám pocit, že je vše právě tak, jak má být.

„Nemůžu ti nabídnout víc než tuhle jedinou noc.“

Olíznu si rty. „Já vím,“ vydechnu.

Veles mě pevně sevře v náruči. Zadržím dech, oči doširoka otevřené, rty připravené k polibku.

Udělá to. Vím to. Touha po mě a mém těle z něj doslova sálá.

„Od teď mi budeš patřit každou další Noc ohňů už navždy. Souhlasíš?“

„Ano,“ splyne mi omámeně ze rtů.

Skloní se ke mně a dlouze mě na ně políbí. Cítím, jak se mi podlamují nohy. Tváře mi rudnou a srdce bije na poplach. Myšlenky se rozutekly na všechny strany a já ztrácím zdravý rozum i veškeré sebeovládání. Touha se šíří celým mým tělem jako požár a spaluje na popel všechnu mou zdrženlivost a strach. Jeho polibek mě celou pohlcuje, nutí mě chtít od něj ještě víc. Dát mu víc. A snad proto vyčítavě vzlyknu, když se odtáhne a zadívá se mi do horkostí zrudlé tváře.

„Budou to naše Noci rozkoší. Noci, které budou náležet všem zavrženým milencům světa. Takovým, jako jsme my.“