Ne, opravdu se předtím neprohlížím v zrcadle 😀
Každý autor má svoje „vychytávky“ jak psát, jak s psaním začít a co dělat než se k tomu vůbec rozhoupete, většinu z nich jsme každý někde už zahlédl z nepřeberného množství zaručených rad na internetu, obvykle to není nic světoborného, nakonec bychom k cíli, kterým je hotová kniha, došly metodou pokus omyl sami, ale trvalo by to asi tak tisíckrát déle.
Snad proto svět před sto lety nechrlil tak obrovské množství spisovatelů jako dnes – byla to daleko těžší práce. Nemluvě o tom, že se člověk musel pak ještě prosadit a jak jsem vyčetla ze Styronovi Sofiiny volby, rukopisy nezřídka nosili autoři nakladatelům sami. Na druhou stranu, doba to byla daleko pomalejší a trh nebyl zdaleka tak agresivní.
Dnes už obvykle nikam nechodíme, raději využijeme e-mail a díky aktuální pandemické hrozbě jsme dokonce na minimum omezili i osobní interakci, jenže právě proto, že je tak snadné se s někým virtuálně spojit, je naše konkurence daleko větší než o jaké se kdy jen zdálo Čapkovi nebo již zmíněnému Styronovi. Proto musí být naše dílko něčím jiné a to ideálně už na samém počátku. Jenže faktem je, že když začínáte psát první knížku, neděláte to většinou ani s vizí, že ji dáte někomu přečíst, natož s představou, že budete jednou obesílat nakladatele. Děláte to proto, že máte nápad. Že se chcete nechat unést. Chcete se pobavit a pokecat si s lidmi podle vašich představ. S výjimečnými lidmi. Toužíte strávit čas v kouzelném světě nebo v minulém století a obléknout si krásné šaty nebo vojenskou uniformu. Chcete křičet bolestí a hlasitě smát. To je celé.
Takže jestli můžu za sebe říct, co dělám než začnu psát, tak je to tohle: Užívám si každou chvilku, každou emoci, barvu nebo vůni na plno každým smyslem, abych ji později dokázala popsat přesně tak, jak jsem ji sama prožila.
Napsat komentář