Nelíbilo se nám na Jižní Moravě. Zase.

Asi jsme prokletí.

Někde tam vzadu je lednický Minaret

Jako vážně. Myslím, že na nás v létě během první návštěvy Moravy někdo plivnul a pronesl při tom nějaké hrozně ošklivé zaklínadlo, jinak si nedovedu vysvětlit, že odsud s manželem odjíždíme vždycky rozladění a naštvaní.

Začalo to hotelem.

Penzion U Langrů, Dolní Věstonice.

Právě tohle místo jsme si vybrali proto, že při letní návštěvě Mikulova jsme narazili na příšernou kuchyni (smažák, katův šleh a řízek v bramboráku nebo židovské speciality- to prostě nechceš) a kousek odtud na druhé straně Novomlýnské přehrady nás po návštěvě Dívčích hradů pohostili skvělou kachnou a hovězím na víně. Doufali jsme tedy (a ukázalo se, že scestně), že v kraji „pod horou“ se vaří dobře všude, že je to taková ta poctivá venkovská záležitost cti dobře návštěvníky pohostit a na Jižní Moravě zvlášť, manžel si bude moci dopřát stejně jako já víno nebo sezonní burčák a všechno bude zalité sluncem.

Chyba.

Bylo sice skvělé, že paní majitelka nás nenutila nosit roušky, protože má pana Prymulu „v paži“, ale velmi záhy jsme pochopili, že má v paži i nás, protože nás ubytovala ve staré části hotelu, v krcálku, kam se sotva vešla postel, jež byl vybavený nábytkem z roku nežer chleba. Nicméně, venku svítilo sluníčko, měli jsme v plánu se celé dny procházet mezi vinohrady dohnat letní památkové resty v lednicko-valtickém areálu a tak jsme si po pěti hodinách cesty autem řekli: „Na přespání to stačí.“

Pokračovalo to jídlem.

Zatímco burčák v nedalekém sklípku byl skvělý, stejně jako rolovaná zmrzlina pod Pavlovem, o jídle v hotelové restauraci to už úplně tvrdit nemůžu. Nejprve nás zarazil ten tristní výběr – nějak se zase stalo, že jsme narazili na řízek a smažák (Proč?), polovinu lístku nakonec neměli ( krůtí rolka, kterou chtěli hosté u vedlejšího stolu) a to co přinesli bylo vzhledem k cenám, jež se rovnali těm v pražském podhradí, přinejmenším tristní. Manžel dostal řízek – ano byl obrovský, ale na čem ho smažili, to jsme se radši neptali, nicméně dopadl o něco líp než já s vepřovou panenkou, která byla sice tak akorát růžová, ale tupým nožem nebylo možné ji ani rozříznout a švestková omáčka byla přesolená. Asi bych se s tím srovnala, kdyby stála porce o padesát korun míň.

Sprcha byla třešničkou na dortu.

Znáte to, jak si nastavíte akorátní teplotu, namydlíte si celé tělo včetně hlavy mýdlem a šampónem a pak utíkáte před vařící vodou, která začne naprosto nečekaně téct ze sprchové hlavice? Já už bohužel jo a nebyl to hezký zážitek. Nakonec jsem si tělo opláchla radši studenou vodou, což taky nestálo za moc.

A pršelo, jen se lilo.

A tele doma nebylo. Ne, to nepřepisuju text písničky Vesnická romance. To píšu o sobě. Protože kdybych nebyla tele, zůstala jsem doma s knížkou, jak radil Prymula a byla bych nadmíru spokojená. Obvykle, když se nám s manželem podobná věc stane a nevyjde počasí, válíme se v pohodlí hotelového pokoje, jenže tady se o pohodlí fakt mluvit nedalo a tak jsme vyrazili do Lednice, prošli si okruh číslo 1 a skvěle jsme se tam najedli v Burgr´s Club. Pokud máte tenhle typ stravy rádi, rozhodně doporučuju sem zajít. Jejich hranolky s čedarem na mě fakt udělaly dojem. Odtud jsme spokojeni a s plným břichem vyrazili do Valtic.

A zase lilo.

Keltská brána

Jo, přesně tak. Sluníčko svítilo přesně jen do chvíle než jsme vystoupili z auta 😀

Ve Valticích jsme si osladili život v místní čokoládovně Chokolito  a vyrazili jsme na procházku parkem. Odtud pak na Reistnu, protože přece jenom přestalo zase na chvilku pršet, abychom po namáhavém funění, s botama zamazanýma bahnem zjistili, že je otevřená jenom o víkendu (pátek, smůla no), protože bylo pořád ještě na návrat do hotelu příliš brzy a my jsme byly už tak špinaví, že další bahýnko navíc nehrálo roli, vzali jsme to zpátky k autu přes Rakousko a maličko si zašli až ke Keltské bráně – odsud byl nádherný výhled, skoro bych řekla, že to byla nejhezčí část celé téhle opravdu nepovedené dovolené.

A zase máme hlad.

Tři grácie

Z náměstí v Mikulově, kde najednou všechny restaurace nabízely normální jedlé menu (žádný smažák nebo kaťák jako v létě), jsme si naštěstí odvezli alespoň pár lahví vína, stejně jako z Valtic, byť nás tedy v 16:15 odmítli vpustit na prohlídku valtického podzemí, protože v 17:00 tady měli program s cimbálovkou (to je to podzemí fakt tak velký, že bychom ho nestihli za 40 minut projít?).

Po předchozí zkušenosti s hotelovou restaurací, jsme raději vyrazili na druhý konec Věstonic do Hájovny, tady sice taky nebyl nijak velký výběr, ale kvalita byla úplně někde jinde, o cenách ani nemluvím. Tak dobrou Pavlovu mají snad jen holky u nás v kavárně L-Caffe v Horšovském Týně.

Znavení, špinaví a přežraní jsme proběhly vlažnou sprchou a tady upadli do bezvědomí v marné naději, že zítra v hotelu možná konečně zažijeme ten pravý moravský večer plný dobrého vína a cimbálové muziky, protože jak nás už při příjezdu informovala majitelka, v sobotu bude cimbál od osmi do jedenácti, ať se to Prymulovi líbí nebo ne.

Cimbál byl, ale bez nás.

To takhle přijdete zmrzlí po dni courání a objevování krás Jižní Moravy v pouhých osmi stupních nad nulou do hotelu, kde jste ubytovaní a z vedlejšího pokoje hodinu posloucháte nějakou zjevně vínem velmi posilněnou ženskou, která má potřebu sdělit celému světu, jakou barvu kalhotek má dneska na sobě a proč si její partner musí vyměnit trenky než opustí pokoj (to fakt chceš). V sedm hodin tedy vyrazíte do toho v posledních dvou dnech úplně prázdného podniku, který zde hrdě a zcela neoprávněně nazývají restaurací a zjistíte, že máte jako host hotelu prostě smůlu, protože lidi sem jezdí taxíkem z celého širého okolí a rezervují si místa k sezení na cimbál už od rána. Vám rezervaci nikdo nenabídl a jako osobu neznalou místních poměrů vás tak nějak nenapadlo, že by byla třeba, protože hotel byl ještě ráno v deset poloprázdný a vy tady jste už druhý den.

A jede se domů.

Představa probdělé noci a konfliktu s ještě více podnapilou sousedkou, prázdného žaludku a studené sprchy na závěr nás s manželem donutila se zamyslet. Nakonec jsme usoudili, že radši vyrazíme na pětihodinovou cestu zpátky domů, protože když nic jiného, aspoň nás tam čeká teplá voda a pohodlná velká postel. Cestou jsme povečeřeli v Hustopečích U Halmů a moc jsme si pochutnali.

To víno si radši objednám přes eshop.

Bohužel musím konstatovat, že horší prodloužený víkend jsme ještě nezažili. A pokud bych si dělala žebříček těch nejhorších vůbec, byl by na prvním místě tenhle a na druhém náš letošní srpnový víkend v Mikulově. Jižní Morava tedy získává smutné prvenství. Odvezli jsme si odtud už podruhé pocit, že pokud se nezlijete vínem pod obraz, odjíždíte odsud zklamaní. Nakonec nebýt tam ta pohádková Lednice, asi by mě tam nic netáhlo. Víno si nakonec můžu kdykoliv objednat přes internet, na to nemusím poslouchat pod obraz sťatý Pražáky, který jsou rádi, že se udrží na kolech.

Je mi to líto, Moravo, ale my dvě si asi nerozumíme, příště vyrazím za vínem a burčákem radši na Mělník. Je to blíž a máme dlouhou společnou minulost.