Nečtu!

Ne doslova.

Obvykle čtu moc ráda. Jsem takový ten typ knihomola, který otevře knížku a nedokáže ji zavřít, dokud mu nedojdou stránky. Bez ohledu na čas, hlad nebo žízeň, ale při psaní je to jiné.

Dělej jen jednu věc, ale pořádně…

To mi ve škole říkali často. Zjistila jsem, že když v průběhu aktivního psaní (takový ten stav, kdy vám to jde samo, děj se posouvá a vy máte hlavu plnou nápadů), vezmu do ruky knížku, která mě baví, už se nedokážu vrátit při psaní do stejné nálady. To ve mně vyvolává určitou formu vzteku a rozčarování, což potom zpravidla vede k delšímu spisovatelskému bloku. Takže to dělám obráceně. Počkám na blok a teprve pak se vrhnu na tu hromadu nových knížek v poličkách, které jsem si v průběhu týdnů stačila nakoupit.

Z prince je najednou žabák!

Dalším důvodem, proč není úplně ideální číst a zároveň psát je ten, že ať se snažíte sebevíc, určitým způsobem vždycky nasáváte atmosféru a způsob psaní autora knihy, kterou právě čtete a když si pak sednete k vlastnímu příběhu, najednou zjistíte, že věty vypadají jinak. Tempo se mění ze zběsilého v líné a vaši hrdinové, byť stále ještě v temné atmosféře koncentračního tábora, mají najednou náladu, jako by se právě ocitli na bílých nekonečných plážích nějakého exotického luxusního resortu. A to obvykle nechcete, ačkoliv by to možná vyvolalo řadu reakcí od kritiků tipu: „Kniha ve mě zanechala spoustu rozporuplných pocitů. Je tak kontroverzní, úplně se vymyká všemu, co jsem dosud na toto téma četl.“

Já sama se však jako takový machr ve svém oboru necítím, takže spoléhám na konzervativnější styl.

Nechte emoce odejít.

Když už se stane, že nevydržím (obvykle se to stává, když vyjde nějaký dlouho očekávaný díl napínavé série) a přece jenom se do čtení pustím. Odhazuji pomyslné pero a vracím se k vlastní tvorbě teprve ve chvíli, kdy jsem si stoprocentně jistá, že emoce z knihy už vyprchaly a nijak neovlivní můj příběh.