(Ne)jsem rozmazlená holka

A ani Christiana F. ze stanice ZOO podle mě nebyla.

Jak to spolu souvisí?

Překvapivě docela dost.

K napsání  příspěvku mě přiměla reakce na můj docela nevinný komentář, týkající se dobře zvolené ich formy v knize My děti ze stanice ZOO. Dotyčný totiž reagoval slovy:

„Největší blbost, co jsem kdy četl. Jediný důvod, proč se tahle pitomost tak proklamuje je, že to cpou dětem na druhém stupni jakožto prevenci zneužívání návykových látek. Chudák rozmazlená 14-ti letá holčička je tak strašně závislá na heroinu, že jí nakonec stačí se na 14 dní zavřít doma u babičky a je zase ready. Mám za sebou terénní práci sociálního pracovníka a vážně mi to přijde směšné. Doporučím radši Memento od Radka Johna, to je biografie zakládající se na skutečných výpovědích a danou tématiku propojuje s historickým komtextem bývalého režimu.“

Nejsem sice sociální pracovník, absolvovala jsem jenom pár semestrů učitelství pro 1. stupeň ZŠ, a tak nemám ani titul, ale pevně doufám, že pán nepracuje s dětmi, protože jim evidentně nijak zvlášť nehoví.

A proč si to o něm myslím?

Teď budu malinko vztahovačná.

Moje dospívání nebylo nijak zvlášť komplikované. Měla jsem skvělý rodinný zázemí, milující rodiče, jež fakt nebyli co měsíc na pokraji rozvodu, neměla jsem dva tatínky, otec neměl přehnané sklony k násilí (přinejmenším v kontextu své doby), mamka nebyla alkoholička, a přesto jsem se naprosto upřímně a ze srdce cítila drtivou většinu času mezi dvanáctým a sedmnáctým rokem nešťastná a osamělá.

Důvodů jsem měla hned několik.

Když mi bylo deset, přestěhovala jsem se s rodiči z malého města nedaleko Kralup do vesnice na západě země poblíž hranic s Německem. Byla jsem dítě zvyklý na svou suitu přátel a kamarádů, na docházení do školy a ze školy pěšky, a najednou jsem musela ráno vstávat v šest, abych stihla autobus do města, protože další tím směrem odjížděl ze vsi až po dvanáctý hodině ( a tak je to tady do dnes, nechápu).

Ve vsi nebyl nikdo v mém věku, nejblíž mi byl kluk o celý tři roky mladší než já.

To prostě nemohlo fungovat.

Navíc rodiče samozřejmě ke stěhování z jednoho konce republiky na druhej, nepřistoupili jen tak z rozmaru.

Kvůli krachu otcovy firmy jsme měli finanční problémy, což znamenalo, že jsem neměla jedinej kousek oblečení novej, všechno bylo z bazaru. Zpětně si svoje dojmy trochu zkresleně vybavuju tak, že  jeden rok táta jezdil v Porsche a boty mi mamka nakupovala jedině u Bati, a další jsme už jezdili ve zrezlý dodávce a já jsem nosila hnusný fialový manžestráky bůh ví po kom, zatímco holky ze třídy měly dávno všechny mega cool zvonáče a boty na platformě.

Asi nemusím říkat, že potíže na sebe nenechaly dlouho čekat, zvlášť, když člověk uváží, že jsem byla dítě s určitou formou ADHD, který neustále prahlo po pozornosti.

Všechno tady bylo jinak.

Lidi dokonce i jinak mluvili a přišlo jim vtipný, že neznám slova jako trhačka, vošouch nebo tůto. Najednou jsem byla ze dne na den ten největší zoufalec. Navíc mi tak dvakrát do týdne ujížděl autobus, což vyvolávalo doma časté hádky a zklamané povzdechy. Tehdy se ve mě poprvé začal hromadit vztek, křivda a pocit vykořeněnosti, ty mohly určitě stejně tak přijít i bez toho stěhování, ale já z toho právě kvůli stěhování vinila rodiče. Což muselo nutně vést k určité formě odcizení, která nikdy úplně nezmizela. Přestala jsem jim věřit a oni tak trochu přestali věřit ve mě, protože se o mě báli. Jediný, co mě tehdy drželo nad vodou, bylo ochotnický divadlo. Bylo to místo, kde jsem mohla skutečně zářit, kde nikdo neřešil, jak jsem oblečená nebo, že propadám z matiky. Jenže pak dostal vedoucí infarkt a bylo po všem.

Už jsem neměla nic.

Zatímco do té doby jsem do školy nedorazila víceméně proto, že mi pravidelně ujížděl autobus, teď jsem tam začala nedocházet cíleně. Zavřela jsem se na půdě a četla jsem si. A pak …

Přijela na prázdniny k babičce Míša.

Míša bydlela ve městě a byla ve srovnání se mnou ohromně zkušená. Už měla kluka. Chodila večer ven, prostě byla mnohem dál než já. Zatoužila jsem mít totéž, což byl asi začátek konce, protože ona v tom uměla daleko líp chodit.

Skoro ze dne na den, jsem začala kouřit. Už jsem neměla problém ráno stihnout autobus, protože jsem moc chtěla strávit den s partou v parku a hulit trávu. Tam jsem  pořád ještě byla aspoň občas hvězda. Učitelé nade mnou už v šestý třídě totiž zlomily hůl kvůli častým absencím, takže ode mně vlastně nikdo z nich ani nic jinýho nečekal. Nakonec jsem přece nepatřila mezi partu vyvolených dětí ze studijní třídy. Mezi Áčkaře.

Vrchol byl, když jsem ještě před tímhle touláním se, požádala v devítce učitele hudebky, jestli by mi vysvětlil, co je to G klíč, že bych chtěla zkusit talentovky na konzervatoř a on se ironicky ušklíbnul a řekl, že nemám ani šanci. Tehdy jsem pochopila, že mě nic v životě nečeká. Že zůstanu zahrabaná tady v tomhle vidlákově a zřejmě skončim jako dělnice v jedný z mnoha továren. Najednou mi bylo všechno úplně fuk.

Byla jsem ještě na základce, když jsem poprvé nepřijela domů.

Naši byly určitě celou tu noc hrůzou bez sebe.

A kde jsem byla já?

V Domažlickym parku s partou kluků, z nichž jeden s piercingem v jazyku mi hrozně imponoval. Naštěstí zůstalo jen u trávy, ale já VÍM, že kdyby mi tenkrát nabídl něco jinýho (a on to něco měl, jak jsem zjistila později od policie, kam jsem zamířila hned následujícího rána), zkusila bych to.

A na týhle šikmý ploše jsem se plácala ještě skoro dva roky. Během tý doby mě vyhodily ze zdrávky, vyzkoušela jsem extázi, LSD a týden před tím, než jsem poznala svého muže, jsme se s kamarádkou domluvily, že zkusíme „čáru“. Naštěstí jsem šla tehdy radši na rande. Vždycky se mi orosí čelo, když si uvědomím, jak blízko jsem byla, a snad proto jsem se o pár měsíců později s Christianou F.  dokázala tak dobře ztotožnit. Rozuměla jsem jí. Chápala jsem proč se cítí, jak se cítí a vyděsilo mě, kam až ji závislost na heroinu dostala.

Kam až jsem se mohla dostat já.

Jenže mě tu knihu na základce nikdo nedoporučil.

Přitom nemůžu říct, že by se o prevenci nesnažili.

V osmičce jsme měli dokonce živou besedu s Radkem Johnem. Pamatuju si, že to byla strašná otrava do chvíle než se nám svěřil s tím, že si sám něco pod dozorem doktora píchnul, aby byla jeho kniha autentická. To najednou všichni ožili a ptali se, proč neni taky závislej. Jinak ve mě jeho přednáška nenechala absolutně nic.

Protože prevence pro děti musí být zábavná. Musí cílit na emoce a to způsobem jim vlastním, což se v příběhu Christiany opravdu povedlo.

Nebyla rozmazlená, jen nešťastná.

Asi jako polovina dětí v jejím věku.

Z pohledu dospělého mi moje tehdejší chování přijde na „přesdržku“, ale tenkrát jsem měla pocit, že veškerá snaha z mojí strany vždycky skončí neúspěchem. Dnes už vím, že jsem se jen příliš snadno vzdávala, ale ještě v šestnácti jsem tomu nevěřila. Nedokázal mi to rozmluvit ani dětskej psychiatr, ani kamarádky z doby „před tím, než to všechno začalo“. Byla jsem prostě rozbitá.

A nebýt rodičů, který mě neúnavně hledali po nocích v nonstopech, barech a diskotékách…Kdo ví, jak bych dopadla.

Mám třináctiletou dceru.

Je po mně.

Není dne, kdy bych nepřemýšlela nad tím, jak jí zabránit v tom, aby opakovala moje chyby….

…nebo aby dokonce neudělala horší.