Co je na psaní a vlastně i na čtení to nejtěžší a u fantasy to platí zvlášť, je chvíle, když příběh skončí. Přirovnala bych to k okamžiku, kdy se hlavní hrdina, který se právě utkal s drakem, vysvobodil krásnou vílu ze zajetí  a usedl na trůn nějaké pohádkově krásné říše plné vodopádů, tůní, hustých lesů a zvláštních tvorů, vydal do supermarketu, aby koupil deset rohlíků, krabici mléka a půl kila brambor. Prostě rána z čistého nebe. Šleha, pecka, která vám aspoň na pár dní způsobí takovou kocovinu, že se vás všichni do jednoho ptají: „Děje se něco? Jsi v pohodě? Tobě někdo umřel?“ A vám se chce křičet:

Sakra, jo. Umřel. Knížka.

Jenže nechcete vypadat jako úplnej mimoň a tak vrtíte hlavou tak dlouho, až tomu sami nakonec začnete věřit. Tedy, pokud jste čtenář. Ale víte, jak to má autor? Autorovi se ještě týdny po tom v hlavě odehrávají možné scénáře toho, co mohl s hlavním hrdinou provést a neprovedl. S kým ho seznámil, kdo mu ublížil a kam ho neposlal, ale poslat měl, protože zápletka by pak dostala mnohem lepší spád. A co teprve, když píšete sérii…To je autor regulérně v reálnym světě skoro nepoužitelnej, protože on prostě nemůže jen tak odjet s dětmi na kroužek keramiky a nechat chudáka hlavního hrdinu zatím hodinu nebo dvě trpět v temné kobce, kam ho právě zavřel.

Magor? Ne, autor fantasy.

Už Lewis Caroll dokázal skrze Alenku skvěle vystihnout svoje pocity, když ji nechal usnout na zahradě, aby se pak probudila s kotětem v ruce a zjistila, že všechno byl jen sen. Mám podobný pocit, když dočtu nebo dopíšu knihu. Jako by to byl všechno jen sen, ale tak živý, že na něj nedokážu přestat myslet. Vracím se k němu a občas se mi nechce zpátky do světa, kde mezi moje povinnosti nepatří třídění perel na dně moře, ale prodej elektřiny, vaření a úklid a to navzdory faktu, že ta třídička perel se většinu času cítila fakt pod psa, na prstech měla mozoly a měsíce nespatřila sluneční svit ani z rychlíku. Cosi ve mně by s chutí zahodilo dobrou práci a život v 21. století za jeden den v pekle. Uznávám, to je asi na psychiatra.

Je to nemoc?

Možná, ale jestli je, nechci se uzdravit. Alespoň dokud jsem schopná se, byť s velkým sebezapřením, do skutečného světa vrátit a fungovat v něm přinejmenším tak, abych neublížila svému okolí. Dokud dokážu na plno pracovat, vařit, uklízet a pečovat o děti. Dokud je pro mě důležitější skutečná láska než ta vysněná. Je totiž fuk, jestli budu magor proto, že nedokážu snít nebo proto, že sním až příliš a zapomínám se probudit.

Je důležité snít, ale nezapomínejte se občas ohlédnout, abyste neztratili cestu zpátky mezi živé.

Facebook
Twitter