Po delší době jsem se rozhodla pro příspěvek, který bude hodně osobní. A rozhodla jsem se ho napsat proto, že možná právě teď někde sedí nezletilá holka s těhotenským testem v ruce, po tvářích se jí valí proudy slz a ona má za to, že její život právě skončil.

Neskončil.

A to ani v případě, že si dítě nechá. Jak to vím? To je na delší povídání, takže si udělejte pohodlí, kafe nebo čaj a teprve pak pokračujte ve čtení.

Jak už jsem psala v jiném příspěvku , nebyla jsem nikdy žádné zlatíčko, ale spíš problémový tip. Když jsem potkala svého současného partnera a manžela, bylo mi čerstvých sedmnáct let. Jemu bylo devatenáct a náš vztah byl vlastně od samého začátku jedno velké drama jako vystřižené z knih a filmů. Zatímco já se „tahala“ s partou huličů, co měli věčně jointa u pusy, tak on měl vyholenou hlavu, nosil náušnici v uchu, byl potetovaný, nosil maskáče a bombera a byl kulantně řečeno hodně „doprava“ – než na to pomyslíte, ne fakt nikde nehajloval ani se vysloveně nehlásil k neonacistům, ale určitě s nimi tenkrát v mnoha věcech sympatizoval.

A přesto jsme skončili spolu.

Někdy se možná odhodlám k tomu, že napíšu i o tom, jak jsme tyhle rozdíly nakonec překonaly, ale teď použiju staré dobré klišé o tom, že láska hory přenáší, protože se potřebuju dostat o pár měsíců dál do chvíle, kdy jsem seděla na posteli a zírala na ty dvě čárky. Dvě čárky, které měly úplně změnit všechno, co jsem si v životě naplánovala. A změnily ho.

Měla jsem štěstí.

Můj manžel je z těch, co před zodpovědností neutíká, ale nadšený rozhodně nebyl, sám ještě chodil na střední a chystal se maturovat, já jsem byla pořád v prváku a do vyučení se na kadeřnici bylo daleko. Probírali jsme naše možnosti pořád dokola, obraceli je naruby, a přestože interrupce byla možným řešením, nakonec jsme se rozhodli, že z nás budou rodiče. Umíte si asi představit, jak nadšení byli ti naši, když jsme pak za nimi s tou novinou přišli.

A bylo po krizi.

Ve škole mi nakonec vyšli maximálně vstříc a domluvili jsme se na individuálním plánu studia. Můj partner odmaturoval a hledal si práci, aby nás s miminkem zabezpečil (mimochodem tou dobou už nenosil bombera, ani si neholil hlavu) a zdálo se, že to zvládneme.

A možná bychom to i zvládli, kdybych nezačala krvácet a o dítě nepřišla.

Byla to ztráta.

Někdo by mohl říct, že to vlastně dopadlo nejlíp, jak mohlo. A spoustu lidí mi to řeklo. Bylo mi přece sedmnáct. Jenže to kvůli tomu nebolelo míň. Naopak, měla jsem pocit, že mi tihle lidi berou právo na truchlení. A já potřebovala truchlit. Bylo to těžké období. S partnerem jsme se na nějaký čas hodně odcizili a chvilku to vypadalo, že nás to rozdělí. Měla jsem navíc pocit, že je to o to těžší, že se nemůžu hned začít snažit o další dítě. Nemohla jsem tu prázdnou náruč ničím zaplnit, protože v mém věku, bez školy a zázemí by to bylo šílenství.

A pak dorazilo ultimátum.

Neuplynuly ani dva roky a ukázalo se, že mi po potratu nakonec zbylo víc než zlomené srdce.

„Doporučuji vám co nejdříve otěhotnět“ Přesně to chcete v devatenácti slyšet od svého gynekologa. No, tak jsem nakonec stejně otěhotněla dřív než jsem dokončila školu. Dřív než jsem si začala plnit sny o tom, že budu studovat konzervatoř, přestože jsem na to právě ty uplynulé dva roky opravdu tvrdě dřela. Dřív než jsem si pořádně zkusila jaké to je, postavit se na vlastní nohy. Dřív než dojde k tomu, že mi ten stejný gynekolog řekne, že jsem neplodná.

A školu jsem dodělala.

Dokonce jsem se dostala na vysokou, kterou jsem zabalila, když jsem nastoupila do své současné práce. Prostě na to nebyl čas. Někdy člověk musí přehodnotit priority a vydat se trochu jiným směrem. Já už nikdy nebudu zpívat ani hrát divadlo. Z čistokrevného extroverta ve mně se totiž stal spíš tichý introvert. Ale ani jsem neskončila někde ve sqotu u popelnic. Mám dobrou práci, dům a tři zdravé děti. Nejstarší z nich je čtrnáct a mě ještě nebylo pětatřicet. Nejedna moje kamarádka si teprve pořizuje první dítě a jejich strach z toho, jestli to zvládnou, je možná větší než byl ten můj před patnácti lety.

A proto si myslím, že na věku vždycky nezáleží a s klidným svědomím píšu a čtu knihy pro holky o generaci mladší. Možná jsem se tam v tom náctiletém věku trochu zasekla. Nevím. Ale pořád čekám na den, kdy se ráno probudím a řeknu si, tak teď už jsem definitivně dospělá.

Facebook