Miluju pohádky,

ale taky horory. Jenže jsem už pár let strašpytel k pohledání – od té doby, co jsem v sedmnácti letech shlédla Kruh, v pokoji se sama zapnula uprostřed noci televize a já jsem strávila noc u rodičů v ložnici na koberci 😀 – čistá pravda, fakt. Mám z toho takový trauma, že duchařinu jsem si na vždycky zakázala. Zůstaly mi tedy jen krváky a ty pohádky, jenže mě moc nebaví hodinu sledovat, jak si hlavní hrdina postupně sám řeže všechny části těla, případně, jak mu je odřezává někdo jinej, takže se mi výběr nejoblíbenějších filmových žánrů zúžil už opravdu jen na ty pohádky.

O Vánocích klasiku

Zatímco o Vánocích se válím na gauči s tácem plným cukroví jedině u české tvorby, z nichž je pro mě úplně největší topovka Dvanáct měsíčků, v průběhu roku jedu spíš na vlnách Disneyho pohádek. A miluju je všechny. Už odmalička. A největší masakr jsou ty písničky. Neexistuje na světě člověk, který by neznal melodii z Ledového království nebo Lvího krále. A největší masakr je spojení Disney a Tim Burton, to je záruka spokojenosti. Je to směs všeho co miluju na hororech a na pohádkách. A o tom jsou i moje příběhy. O napětí, strachu, lásce a kouzlech.

Pohádky najdete všude

Člověk nemusí psát přímo retelling, aby se najednou neocitl v pohádce. Vždyť i Smrtonosná past měla svého hrdinu i záporáka, dívku v nesnázích a šťastný konec.  I já jsem nedávno našla podobnost Vesny a jisté silně profláknuté princezny. Vůbec přitom nevím, jak k tomu došlo, ale stalo se a nemám pocit, že by to příběhu ublížilo. Naopak. Takže až budete číst, možná budete mít pocit, že vám příběh vypráví někdo důvěrně známý. Někdo, kdo vás provázel celým dětstvím.