Láska bolí, když odchází

A je to tak asi správně, protože jinak bychom si jí tolik nepovažovali.

FB mi posledních několik týdnů neúnavně připomíná temnější období mého třináctiletého manželství. Každá fotka, kterou na mě hned po ránu vyplivne, mi připomene, co jsem málem ztratila.

A nejen já.

Myslím, že v každém dlouhodobém vztahu občas nastane chvíle, kdy se dva lidé mají trochu míň rádi než dřív, kdy jsou unavení, zklamaní nebo smutní z toho, kam se jejich život ubírá a jakou nezvladatelnou rychlostí se to děje. V tu chvíli začneme dělat chyby, protože hledáme ten ztracený čas. Chceme stihnout všechno, ale přitom nám toho spoustu uniká.

Začíná to drobnostmi, kterých si obvykle ani nevšimneme. Až nám jednoho dne najednou dojde, že večery už netrávíme s partnerem, ale jen s dětmi, s kamarádkou nebo dokonce s kolegy v práci.

A nutně se začneme ptát:

Kdy se to stalo? A proč?

A hned na to přijde další, mnohem palčivější otázka.

Pokud já jsem tady, kde je můj partner?

Našel si jinou alternativu a je jedno, jestli je tou alternativou jiná žena, parta kamarádů nebo motorka, podstatné je, že jsme spolu tak nějak přestali mluvit.

Stali se z nás dva cizí lidi.

A protože to nechceme nechat jen tak, otočíme ze dne na den o sto osmdesát stupňů a toho druhého začneme dusit tím, že s ním chceme trávit absolutně všechen čas, abychom to napravili, což vede k nevyhnutelnému konfliktu. Hádky jsou náhle na denním pořádku a člověk vlastně neví, jak z toho ven.

Ani já jsem nevěděla.

A kdybych neměla tři krásné děti, asi bych nad námi zlomila hůl.

Bylo by to snazší.

A dost možná by to udělal i můj manžel. Jenže, když má člověk tu obrovskou zodpovědnost, když vidí, jak děti oba svoje rodiče milujou, nemůže to udělat.

Ne, pokud to neohrožuje jeho život, zdraví nebo střechu nad hlavou.

Tak jsme to zkusili.

A byla to zpočátku dost trnitá cesta plná výčitek, bolesti a často sebezapření, kdy jedinou útěchou byly pro nás oba právě naše děti. Nedokázala bych říct, kolik slz jsem proplakala pro „tu druhou“ ani jak moc jsem tehdy litovala, že jsem se vůbec vdala. Bylo neskutečně těžké se s tím vyrovnat a skoro nemožné odpustit.

Dodnes si přesně dokážu vybavit ten pocit, kdy se mi lámalo srdce na dva kusy. Nepřišlo to během vteřiny. Ne, byl to zdánlivě nekonečný proces, během kterého jsem nedokázala jíst ani spát. V práci jsem byla absolutně nepoužitelná a sotva jsem se dokázala postarat o děti. A stejně tak se pořád umím vcítit do dní, které následovaly hned na to, do doby, kdy moje srdce konečně úplně odumřelo a otec mých dětí mi byl absolutně lhostejný.

Kdyby ho tehdy na přechodu sejmul autobus, bylo by mi to fuk.

Jenže mým dětem bohužel ne, a to pořád ještě bolelo, protože jejich trápení pro mě bude vždycky tou nejtěžší věcí na světě.

Dneska jsem ráda, že se to nestalo.

Že je pořád s námi.

Nakonec i já jsem udělala spoustu chyb.

Člověk nemusí být nevěrný, aby tomu druhému ublížil. Existuje nepřeberné množství dalších způsobů a já jich za ty roky ozkoušela dost.

Chci tím říct, že druhé šance mají smysl. Vždycky. A možná i třetí a čtvrté, pokud ji dáváte někomu, kdo vám za to stojí a kdo si toho dokáže vážit, protože vztah budují vždycky dva a jeden ho pohromadě nikdy neudrží.

My ho udrželi a je teď možná silnější než dřív. Už totiž víme, co bychom mohli ztratit. Už víme, jak moc ta ztráta bolí.

Jak bolí láska, když odchází.