Květy jasmínu – Kapitola 3 – Z pěšce královnou

Slyš na poplach zvonů zvuk. —
            spěže zvuk!
Ký svět hrůzy teď se v jejich vír a zmatek shluk!
      V poděšený noci sluch
      křičí drsný tónů ruch,
      strach je zbavil hovoru,
      řvou jen, řvou jen ve sboru
            chraptící! 

Edgar Allan Poe 

S oběma jsem se loučila v slzách, ale nedovolila jsem Alejandrovi, aby mě odvezl na letiště. Namísto adresy mého pobytu jsem mu dala P.O. BOX pro případ, že by bylo nutné kvůli firmě vyřídit nějaké papírování. Nelíbilo se mu to, ale rozuměl tomu. Graciela tak chápavá nebyla. Div, že po mně neházela věcmi, když se to dozvěděla. Dva dny se mnou pak nepromluvila. Nezlobila jsem se na ni, cítila bych se na jejím místě úplně stejně. Aidan se neozval, ani Melanie a já sama jsem se s nimi nespojila pro jejich vlastní bezpečí. Dobře, přiznávám, že v případě Aidana jsem měla spíš strach z něj než o něj. Navzdory tomu, co byla Pandora zač, jsem si vyčítala, že jsem mu zase ublížila. Ze rtů mi unikl hluboký povzdech, když letuška oznámila, že bude letadlo přistávat v Praze. Ještě, že jsem si nájemné předplatila tolik měsíců dopředu. 

Srdce mi buší jako splašené, když otáčím klíčem ve dveřích a vstupuju do bytu, kde jsem nakonec strávila jen několik dnů a kam jsem utekla v domnění, že Daniela i Diane chráním, když se od nich držím dál. Jak moc jsem se mýlila. Byt zůstal přesně v tom stavu, v jakém jsem ho opustila, jen měsíce nevětraný vzduch ztěžknul a zatuchnul. Budu muset nakoupit jídlo, uvědomím si, když postupně otevřu všechna okna, abych dovnitř vpustila chladný prosincový vzduch. Nebylo pochyb, že se blíží Vánoční svátky. Večerní Praha je ozářená snad miliardou malých světýlek všech barev a v oknech domů svítí adventní výzdoba. Vzduchem se nese vůně skořice a svařeného vína, mandlí a perníku. Škoda, že lidi nemají tušení, že je zrození Krista jedna velká lež. Což mi připomíná, že mě ještě čeká práce, protože Gabriel a Diákon musí zaplatit za Danielovu smrt. Pohledem zabloudím k červenému kufru, v němž mám schované pohodlné černé džíny s opaskem na nože, korzet stejné barvy vyztužený kevlarovým vláknem a koženou bundu s průstřihy na křídla. Nemám tušení, kde to Alejandro sehnal, ale je to další věc, za níž mu vděčím. Je čas, pomyslím si a začnu se převlékat. Oblíbené černé martensky si nechám na konec a zastrčím do nich dva malé ostré nože. 

Nejdříve zamířím do kostela. Je skoro šest hodin ráno, nemělo by tam být moc lidí, pokud bude vůbec otevřený a když nebude, jsem připravená využít veškeré svoje schopnosti k tomu, abych se dostala dovnitř. Kde jinde bych měla hledat Diákona než ve svatostánku, který byl vystavěn na jeho počest. Je sobota, Náměstí Míru by se ve všední den touhle dobou nejspíš hemžilo lidmi. Dnes mě minulo jen pár osamělých běžců a několik opilců. Na zastávkách postává hrstka dělníků mířících na ranní směnu. Vyhrnu si límec bundy o něco výš, protože mi zima zalézá za krk. Před vchodem do kostela svaté Ludmily se váhavě zastavím, opřu se do mohutných těžkých dveří a mě samotnou překvapí, že nejsou zamčené. Uvnitř je šero a ticho, zastavím se na vrcholu mohutného schodiště a mlčky se rozhlížím po vnitřní výzdobě kostela. Za normálních okolností bych snad dokázala obdivovat krásné fresky na stěnách i stropech. Barevné vitráže s postavami světců i zdálky zářící oltář zdobený drahokamy a polodrahokamy nebo betlém, ale teď ne. Zajímá mě jen přítomnost smrtelníků. Dlouze natáhnu vzduch do nosních dírek. Někdo tady je. Periferně zahlédnu pohyb vlevo. Černá látka, bílý kolárek… Farář, toho by nemělo být těžké přesvědčit ať se klidí, napadne mě, když se krátce otočím k těžkým dveřím kostela a zatížím je vzdušným štítem. Teď se nikdo nedostane dovnitř ani ven. Nikoho nemůže překvapit, co se tady stane. Až na něj. Sklopím zrak a upřu veškerou svou mysl jen ke svým křídlům, teprve potom vykročím směrem k místu, kde jsem zahlédla jeho černé roucho.  

Faráře zastihnu u jesliček, když otírá Ježíškovi neviditelné smítko z čela. Věděl o mě a zjevně čekal až za ním přijdu. 

„Dobré ráno, otče,“ pozdravím ho jasným hlasem. Otáčí se ke mně a zvedá ruku, aby mi udělal na čele křížek, když v tom spatří moje bílá majestátní křídla. Několikrát naprázdno otevře a zase zavře ústa, než se vzmůže alespoň na prosté: „Ach, Anděl.“ 

Přikývnu a vlídně se na něj usměju. „Potřebuji, abyste odešel, otče.“ 

Nechápavě nakrčí čelo. „Odešel?“ 

„Ano. Potřebuji si na nějakou dobu vypůjčit váš svatostánek,“ vysvětlím. 

„Na jak dlouho?“ zeptá se překvapivě věcně. 

Pokrčím rameny. „Pár minut, možná hodin.“ 

Farář se široce usměje a rozmáchne se dlouhou paží. „Náš kostel je k dispozici pro všechny boží bytosti.“ 

„A v tom je právě ta potíž. Potřebovala bych ho teď mít jen sama pro sebe.“ 

Zamračí se. „Nechápu k čemu.“ 

Založila jsem si ruce na prsou. Čekala jsem, že to půjde trochu lépe. „Je to pro vyšší dobro, otče.“ 

Pokývá vážně hlavou a promne si bradu pravou dlaní. „Tak to nepůjde, dcero.“ 

Dlouze se nadechnu a zase vydechnu. „Nejsem vaše dcera, to za prvé. A ten kostel si vypůjčím s vaším posvěcením nebo bez něj. Už teď jsou hlavní dveře neprodyšně uzavřeny.“ 

Farář se tlumeně zasměje. „To bych rád věděl jak.“ 

„Kouzlem,“ odvětím suše. Vrhne na mě nedůvěřivý pohled. „Můžete je zkusit otevřít, jestli mi nevěříte.“ 

Muž se zmateně poškrábe na hlavě, potom ukročí, a nakonec pomalu dojde ke dveřím kostela, které zkusí otevřít. Poprvé, podruhé, dokonce potřetí a znovu počtvrté a popáté, než mu konečně dojde, že si nevymýšlím. O něco rychleji se vrátí zpátky ke mně. Mhouří zelenomodré oči a podezřívavě si mě prohlíží, nakonec natáhne ruku k jednomu z mých křídel a zastaví se těsně u něj, aby se zeptal: „Smím?“ když mlčky kývnu, přejede mi jemně prsty po hedvábném bílém peří. „Svatá matko, jsou pravá. Ty, vy…totiž,“ rozkoktá se. „Hned jsem pryč. Hned. Jen si tady vezmu telefon – “ sáhne na lavici, cosi z ní chvatně bere do levé ruky a zbrkle se žene k bočnímu vchodu.  

„Počkejte,“ požádám ho, když si v jeho myšlenkách přečtu, k čemu telefon potřeboval. Od chvíle, kdy jsem Pandoru spálila na popel už nerespektuji žádné osobní hranice. Pochopila jsem, že důvěra je luxus, který si nemohu dovolit. Farář se zastavil a ztěžka polkl. Několika dlouhými kroky dojdu až k němu. „Podejte mi ruku, otče,“ požádám ho mírně a on poslouchá. Mlčky s pohledem zaklesnutým do jeho mu vytahuju dlouhý rukáv až k lokti a sevřu mu pravé předloktí v dlani. Vřele se na něj usměju. Teď vyjdeš ven bočním vchodem, zamkneš za sebou dveře a klíče zahodíš do prvního kanálu, který budeš míjet. Potom dojdeš domů, převlékneš se do pyžama, vlezeš si do postele, zavřeš oči a budeš spát. Až se probudíš, uvědomíš si, že tohle všechno byl jenom sen a spadne ti kámen ze srdce. 

Ještě nikdy jsem nezkusila vlastní vůlí zmanipulovat něčí mysl. Neměla jsem ani zdání, jestli to zabere, ale musela jsem to aspoň zkusit, jinak ho budou mít za blázna. Když jsem pustila jeho ruku, farář zívl. 

„Měl bych jít asi ještě spát. Je brzy,“ poznamenal, vytáhl svazek klíčů a zmizel za bočními dveřmi. Užasle jsem za ním zůstala chvíli zírat. Povedlo se. 

Přejdu do středu kostela a rozhlédnu se na všechny strany, abych se znovu ujistila, že farář byl opravdu jedinou živou duší v budově. Uleví se mi, když se přesvědčím, že to tak opravdu je. Pohledem zkontroluju všechny možné východy.  Všechny jsou zamčené nebo zatarasené mou mocí. 

„Diákone!“ zvolám čelem k oltáři. Nic se neděje. Ticho. „Diákone, slyšíš mě?“ zmocňuje se mě strach. Možná nepřijde. Možná ve svojí velikosti už dávno nad lidmi zlomil hůl a jejich svatostánky jsou mu k smíchu. Možná má strach. Strach ze mě. Ví o mojí moci a byl by blázen, kdyby mi vběhl rovnou do náručí. Jako ovce. 

„Ale, ale, ale,“ ozve se za mnou mlaskavě. Prudce se otočím. „Proč bych měl mít strach z někoho, kdo si nedokáže ohlídat ani vlastní myšlenky, drahá neteřinko.“ 

Vzteky se mi chtělo po něm něco hodit za to, že mě zastihl nepřipravenou a v duchu jsem si v hlavě vmžiku vystavěla bariéru přesně tak, jak mě to učila Pandora. Teprve pak jsem si ho začala důkladněji prohlížet. Zdá se úplně obyčejný, není ani oslnivě krásný jako Gabriel nebo můj otec. Ani nijak zvlášť charizmatický jako Rafael nebo Lucifer. Na první pohled bych si myslela, že je to obyčejný smrtelník s hnědýma očima a vlasy měděné barvy, které políbilo slunce přesně jen na tak dlouho, aby jimi probleskovalo několik o pár odstínů světlejších loken tolik podobných mým vlastním. Podvědomě si pohladím ohon na temeni hlavy. Diákon přikývne. „Jsou po mojí matce, tvojí babičce.“ Potom se uchechtne: „Nebo bych měl říct raději prababičce?“ 

Překvapeně zamrkám. „Jak dlouho to víš?“ 

Diákon nakloní hlavu ke straně. „Tuším to už delší čas, ale důkaz se mi do rukou dostal teprve nedávno.“  

Polije mě horko. Svitky, otec, Lucifer! „Jak?“ 

Diákon se úlisně pousměje, opře se o jednu z lavic, vytáhne z pochvy u pasu nůž a začne si čistit nehty. „Vlastně jsem nechal věcem volný průběh. Zvlášť, když jsi tam rozpoutala tu rozkošnou malou revoluci. Skoro jsem nemusel hnout prstem. Když pak padli hradby, stačilo poslat Lucifera tam, kam patřil už od samého začátku. Do věčného ohně.“ 

„Ne!“ vykřiknu a švihnu po něm ohnivou kouli, bez potíží se jí vyhne, a tak naráží do mojí vzdušné bariery přede dveřmi kostela, kde okamžitě zhasne. 

Ohlédne se tím směrem. „To je moc šikovná věc, že? Taky ji mám rád. Když ji dobře použiješ, nezůstanou žádné stopy. A nemusíš ani lidem lézt do hlavy. Mimochodem to, jak jsi namluvila tomu chudákovi, že má jít domů spát nebylo třeba. Vyřídil jsem to hned jak za sebou zamkl dveře. Už tvou existenci nikomu neprozradí.“ 

„Snad jsi ho…“ nedořekla jsem. Přece to byl nevinný člověk. Smrtelník. Navíc oddaný jemu. 

„Přejelo ho auto. Ještě nějakou dobu se bude kroutit v nemocnici mezi světy a pak … Ho čeká očistec.“  

„Očistec? Ale vždyť, byl to přece farář. Věřil v tebe. Uctíval tě. Měl by mít dávno vyhrazené místo v Edenu,“ zaprotestuju chabě. 

Diákon pokrčí rameny. „Dospěl jsem k rozhodnutí, že každý smrtelník se za svého života dopustil nějakého toho hříchu a Eden jsem popustil Peklu.“ Svoje slova nechával pár vteřin viset ve vzduchu, abych měla dost času si uvědomit, že moje matka ani Daniel nemají nejmenší naději na to, že se z očistce dostanou na lepší místo. A otec… nechtěla jsem ani domýšlet, co udělal jemu. Nůž, kterým si ještě před chvílí čistil nehty, teď nechal spadnout zpátky na své místo do pochvy u pasu a než znovu promluvil, významně se zakřenil a hnědé oči mu potemněly. 

„Nakonec tudy v poslední době často utíkaly bytosti, které na Zemi nemají co dělat.“ 

Mluví o mě. Vím to. Chce mě vyprovokovat, ale já mu to nechci dovolit. Došla jsem příliš daleko, ztratila jsem už příliš mnoho, abych mu teď dovolila tak snadno zvítězit. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Hlavně, klid Yasminne, musíš být úplně klidná. Ticho. Absolutní ticho. Je to tady. Dokázala jsem to, chce se mi skoro smát i plakat zároveň, když si uvědomím, jak snadné to vlastně celou tu dobu bylo. A já toho nevyužívala.  

Diákon pomalu teatrálně zatleská. „Jak tohle děláš?“ 

„Když ti to řeknu, budu tě muset zabít,“ syknu a maličko se přikrčím pro případ, že by ho napadlo na mě zaútočit. Jeho výraz se totiž najednou změnil z povýšeného v chladný. Jako by si nasadil nečitelnou masku. Myslí jsem zkusila zabloudit do jeho hlavy, ale okamžitě jsem narazila na neprostupnou zeď. 

„To uděláš stejně,“ zavrčí a vrhne se na mě, přesně jak jsem čekala. Bleskově máchnu křídly a nechávám ho proběhnout pod sebou. V tu chvíli mu z ramen jako blesk vyšlehnou mohutné zlaté perutě, které ozáří celou chrámovou loď tolik až z toho bolí oči. Zamrkám a přikryju si je dlaní. Když konečně zaostřím, je už ve vzduchu přímo proti mně a z dlaní mu vytryskne mohutný příval vroucí vody. Svůj tlakový štít jsem stihla zvednout jen tak tak, abych se vyhnula opaření. Zvedám se ještě výš, vděčná za vysoký klenutý strop, abych se dostala z jeho z přímého dosahu. Natáhnu paže a pod kůží v dlaních mě zašimrá známý pocit, když z nich vytryskne stříbrný oheň a přesně omotává Diákonův krk a ramena. Klesnu na jeho úroveň a zadívám se mu do hnědých očí. „Tvoje vláda, strýčku. Právě skončila.“ 

Diákon se ušklíbne a chce něco říct, ale já utáhnu smyčku kolem jeho krku tak pevně jak to jen jde. Vychutnávám si pocit vlastní moci a sleduju, jak naprázdno otvírá ústa. Pomsta je sladká. V tom mi hlavou probleskne myšlenka nebo vzpomínka, nepatří mi, je jeho, ale nějak se mu podařilo překonat můj duchovní štít. Trvá to sotva setinu vteřiny. Vidím Merihema, stojí na samém vrcholu Empire State Building, přes rameno má přehozenou svou omšelou mošnu plnou všemožných prášků a vodiček, cosi v ní hledá a když to konečně najde, široce se usměje, vytáhne lahvičku s práškem ven, nakonec ji otevře a… Vysype dolů. Stříbrošedý třpytivý prášek unáší vítr přes celý New York až k oceánu a daleko za něj.  

Než se stačím zastavit, Diákon naposledy zalapá po dechu a pak už je z něj jen hromádka popela nápadně podobné barvy jakou měla nákaza, která se snesla na celý svět. Jen namísto stříbra, je prášek prokvetlý zlatými šupinkami, které se třpytí ve vzduchu v svitu svíček přesně tak dlouho, než líně všechny dopadnou na podlahu kostela.