Tanita z hudebního projektu Vesna ztělesňující bohyni jara Vesnu, autorka šatů je Kamila Vodochodská..

„Ves, počkej na mě, přece.“ Křičí Živa a blonďaté lokny jí přitom poskakují kolem hlavy.

„Tak přidej. Jsi strašný šnek.“ Zasměju se a zvolním z běhu do rychlejší chůze.

„Ale já na vás čekat nebudu.“ Křikne přes rameno Morena. „Věnečková slavnost už dávno začala. Rodiče nás budou hubovat. A to jenom kvůli tobě a tvému nekonečnému fintění, Ves.“

Vypláznu na ní jazyk a nechám ji běžet. Zatímco čekám na mladší Živu, upravím si na krku náhrdelník z kopretin.

„Myslíš, že se mu budou líbit?“ zeptám se, když mě sestra konečně dostihne.

„Perunovi?“

Mlčky přikývnu. Už dlouho se snažím, aby si mě všiml, ale zatím mě měl vždycky jen za malou holku. To se ale dneškem změní. Všechno se změní, pomyslím si rozechvěle.

„Měla bys to vzdát, Ves, vážně. Je tolik hezčích a daleko vhodnějších potencionálních chlapců v našem věku, co by si nohy uběhali, kdybys je jen chtěla.“

„Jenže já chci jeho.“ Dupnu vztekle a Živa se rozesměje. „Kdyby si takhle dupnul on, ti strašidelní tvorové na zemi by v minutě nadobro do jednoho vyhynuli.“

„Žádná škoda. Jsou oškliví. Nikdy nepochopím, proč si naši rodiče pro zábavu nestvořili něco, co se nám bude víc podobat.“

Živa se zamračí. „Tak nemluv. Rouháš se. Víš přece, co říká matka.“

Protočím oči v sloup. „Chybami se můžeš poučit a pokud je tou chybou živoucí tvor, nezabíjej jej, ale nauč se jej zdokonalit, protože on je jen nevinnou obětí, kdežto ty jsi jeho stvořitel, který se nesmí stát vrahem.“

„A dál?“

„Co kdybychom usoudili, že se nám nelíbí naše děti. Taky bychom vás sprovodili ze světa?“

„To pořád není všechno.“ Zavrtí hlavou moje malá sestra.

„Nebuď pyšný, nevzhlížej se sám v sobě, zrcadlo je jen sklo, za nímž se skrývá temnota a zmar.“

„Přesně.“ Mlaskne Živa a mrkne na mě jedním okem.

Ušklíbnu se a zavrtím hlavou, když si uvědomím, že moje mladší sestra je o tolik zodpovědnější než já. Těžko říct, jestli ji k tomu vede vrozená láska k všemu živému nebo jestli je to spíš matkou, se kterou tráví tolik času, zatímco my s Morenou jsme vždycky měli blíž k otci, což může být tím, že jsme po něm obě podědily schopnost vládnout Slunci. Jediný rozdíl je, že zatímco já ovládám intenzitu jeho svitu, Morena má v moci dráhu té obrovské hvězdy, takže kdyby chtěla, může ji poslat vesmírem miliony světelných let daleko od planety Země nebo ji skrýt za mnohem menší Měsíc a pro tvory i moje milované rostliny by tak nastala věčná mrazivá noc. A taková noc je královnou zmaru. Obě tak můžeme lusknutím prstu zničit nejméně jeden svět, což je vzrušující a děsivé zároveň. Živa by však řekla, že to je především obrovská zodpovědnost.

„Holky, tak pospěšte si přece trochu. Já tady na vás čekám a vy se zatím vykecáváte.“ Křikne na nás Morena. Chytneme se s Živou za ruce a běžíme k ní.

Přesně jak moje starší sestra řekla, tak se stalo. Nesnáším, když má Morena pravdu.

Věnečková slavnost už je dávno v plném proudu a naši rodiče, vládci Bujanu a Dvorany monstrancí nás řádně vyplísnili, že jdeme pozdě, ale pak nám popřáli hezkou zábavu a nabídli nám jarní pampeliškovou medovinu naředěnou čerstvou rosou.

Louka je plná všech roztodivných stvoření, co jich jen v našem světě žije a všichni tančí a radují se. V uších mi skoro zaléhá pod náporem vzlyků ušlapané trávy, která trpí pod nohama lesních víl, rusalek, vodníků, světlonošů a kouzelníků, ale jak říká matka, musím se naučit s takovým darem žít. Stejně jako Živa dokáže rozmlouvat se zvířaty, mohu já komunikovat s rostlinami. Jenže je někdy těžké utišit v hlavě jejich věčné stížnosti a žaly. A dnes v tak výjimečný den, se jimi nechci trápit. Zhluboka se nadechnu, vypiju svou sklenici až do dna a hned sahám po další ve snaze otupit své božské smysly.

Dnes se hodlám bavit!

Tahle slavnost ani zdaleka není má první, a přesto je jedinečná. Výjimečná.

Je pořádaná pro mě. Pro bohyni jara, která se konečně přehoupla přes práh pomyslné dospělosti. Už nejsem dítě, ale ani se necítím být hotovou ženou. Jsem dívka, která má po několika sklenkách toho sladkého zlatavého nápoje pocit, že jí patří celý svět.

„Zpomal přece trochu, Vesno. Počkej alespoň do konce zenitového obřadu, než se úplně opiješ.“ Napomene mě matka vlídně a bere mi křišťálovou sklenici z rukou, aby ji postavila zpět na tác, který obratem odnáší jedna z přítomných driád zpět do Slunečního paláce, našeho letního sídla.

„Omlouvám se, maminko. To jen ty hlasy v mé hlavě. Nemůžu je utišit.“ Odpovím pravdivě.

Mokuš mi položí dlaně na ramena a vřele se na mě usměje. Z jejích hnědých očí, tolik podobných mým, ke mně promlouvá mateřská láska ještě dřív než znovu otevře ústa a řekne tiše, tak abych to slyšela jen já: „Ty je ovládneš. Jsi silná, možná nejmocnější z vás všech. Já ti věřím a matka příroda taky, to proto ti dala do vínku právě tento dar.“

Plaše se usměju a pevně jí obejmu. Je tak moudrá. I já bych si jednou přála taková být.

Zenitový obřad. Rituál rozkvětu a můj poslední krok k úplné dospělosti začne jen co slunce vystoupá ke svému nejvyššímu bodu. Zadívám se k nebi a trhaně se nadechnu jen vteřinu předtím, než lesní roh ohlásí právě tuhle chvíli. Mou chvíli.

Flétny ztichnou a všichni přítomní hosté vytvoří vprostřed louky průchod na jehož konci na obřadní čedičové skále stojí otec s vavřínovým a trnovým věncem na hlavě, oblečený do slavnostního zlatého hedvábného hávu. Trní symbolizuje strasti, které jsou s vládou spjaty a vavřín blahobyt, v němž mají jeho poddaní žít. Svarog rozpřáhne ruce a shlédne. „Kde je ta, jejíž dospělost právě dnes, v den jarní rovnodennosti, slavíme? Kde je moje dcera?“ promluví hlubokým hlasem a mě vyschne v krku, když jeho zlaté oči najdou mé. Matka, která stojí vedle mě, bere obřadně mou bledou ruku do své a zvedne ji do výše.

„Tady je ta dívka.“ Oznámí. Oči všech přítomných bytostí se upínají ke mně. Ještě nikdy jsem neměla tolik pozornosti. Do tváří se mi nahrne horkost. Mokuš se na mě vlídně usměje a vede mě uličkou až pod skálu k otci, kde obě poklekneme.

„Kdo mi přivádí tuto dívku?“ zeptá se otec přesně, jak mu velí tradice.

Matka se postaví. „Její matka, můj pane.“

„Je hlava této dívky připravena přijmout tíhu věnce, který jsi jí uvila?“

Mokuš pokyne své nimfai, krásné dobré víle v téměř průhledných splývavých šatech, aby jí podala objemnou korunu uvitou z květů sedmikrásek, bledulí, fialek, žlutých narcisů a kvetoucích šípkových větviček, protože i moje moc a moje vláda, jakkoliv bude dočasná, s sebou ponesou osten zodpovědnosti.

Skloním hlavu a složím si dlaně na stehna. „Jsem připravena, můj pane.“ Oznámím a zoufale se snažím, aby se mi přitom nezachvěl hlas.

Potom mi matka položí nečekaně těžký věnec na hlavu a pokyne mi, abych vstala.

„Nyní, vyslechni svůj osud, Vesno, bohyně jara.“ Vezme si slovo zase otec a mávne na přítomné rožanice, z nichž hned tři, což je nejvyšší možný počet sudeb, který mohu dostat, vystoupí ze zástupu přítomných stvoření.

První z nich je mladá, oděná do lehké třpytivé látky připomínající čerstvě padlou ranní rosu až na zem. Dlouhé široké rukávy jí při chůzi splývají kolem boků. Zastaví se asi dva kroky přede mnou a zadívá se na mě průzračnýma růžovýma očima. Potom se nepatrně usměje, zvedne dlaň a foukne mi do vlasů prášek stejné barvy jakou mají její oči. „Budeš milovat a budeš milovaná. Hluboce, nekonečně a vášnivě.“

Odolám touze se usmát, když si vybavím konkrétní tvář, kterou bych ráda milovala. Jen kdyby ten, komu patří, taky miloval mě.

Za ní se pomalu šourá stařena s křivými zuby, opírá se o hůl, přes hrb má přehozenu hrubou jutovou plachtu a hlasitě funí, když se konečně zastaví vedle mladé sudičky, rozdrolí mi na hlavu seschlé listí. „Ale budeš sobecká a nevděčná. Zradíš svou lásku, zemřeš a zanecháš po sobě jen zkázu a zmar.“

Mezi hosty se ozve hlasité šeptání a já málem přestanu dýchat, když vyslechnu její věštbu.

Neměj strach, paní. Neměj strach. Jsme tu s tebou. S tebou. Zaslechnu šepotání pošlapaných stonků trávy. To je vůbec poprvé, kdy slyším od nějaké rostliny něco jiného než stížnost a vzlyky. Do očí se mi nahrnou slzy dojetí.

Třetí rožanice může věštbu druhé ještě zvrátit, ale i pro tu nejmocnější by to byl těžký úkol. Její tvář je pohledná a vzhledem k tomu, jakou naději v ní teď vkládá celá naše říše, až překvapivě klidná. Světle zelené živé oči vypadají vážně a jak kráčí ke mně, sametové těžké šaty se jí vlní kolem kotníků. Dlouhé temně černé vlasy jí sahají až po pás. Sáhne do záhybů zvonového rukávu, který je lemovaný zlatou výšivkou a posype mi hlavu růžovými květy divoké třešně.

„Zemřeš, abys mohla znovu povstat mnohem silnější než kdy dřív. A budeš to právě ty, kdo nás po dlouhé noci vyvede z temnoty následována svými sestrami.“

„Děkuji, paní.“ Řeknu vděčně a klesnu na kolena, abych jí políbila bosé nohy.

Sudička se ke mně skloní a vytáhne mě do stoje. „Ale to všechno je ještě v tak daleké budoucnosti, že ji jen málokterý z přítomných tvorů sám zažije.“ Oznámí a široce se usměje na zaražené hosty.

„A proto pijme, hodujme a bavme se, dokud můžeme. Oslavme tento den, jako by byl naším posledním.“ Vyzve pevným hlasem všechny otec a připije jim pohárem zlatavého piva.

Ještě, že je povaha bohů, bůžků, vil a rusalek tak bezstarostná, jinak by byla dnešní oslava dočista zkažená. Palouk opustili jen skřítci, někteří vodníci a pár čarodějů. Všichni ostatní zůstali, a proto může zábava pokračovat. A přesto sebou nejdřív překvapeně trhnu, když se do ticha ozve zvuk bubínků a píšťal a kdosi mě chytí za ruku, aby mě odtáhl dokola k tanci. I já však nakonec propadnu všeobecnému veselí a začnu se zase těšit ze svého vstupu mezi dospělé.

Směju se a divoce se točím v kole. Tančím se všemi, kdo mě o to požádají, ať jsou to ženy, muži nebo cokoliv mezi tím. Poskakuji v rytmu hudby a točím se dokola, dokud se nezačne stmívat a na nebi nevyjdou první hvězdy. Pak se konečně celá uřícená svalím vedle svých sester na zelenou trávu a zběsile oddechuji.

Díky medovině se svět kolem mě zběsile točí a já tak skoro nevnímám přísné hluboké hlasy listnatých stromů, jež lemují louku, které k nám sklánějí své mohutné letité větve a nabádají nás k tomu, ať se chováme tišeji.

„Myslím, že ten tvůj vysněný hromotluk už nedorazí.“ Poznamená Morena věcně a dloubne mě do boku. Posadím se a přitáhnu si kolena k bradě. Dlouhé stříbřité z pavučin tkané šaty se mi lepí na zpocená záda, ale já na to příliš nedbám. „Ať, si nedorazí.“ Pokrčím rameny.

„Jsou tu jiní.“ Odfrknu si povýšeně a zvednu se z trávníku. Obě moje sestry se rozhihňají a když se k nim otočím čelem, s úmyslem vypláznout na ně jazyk, natáhnou ke mně dlaně, abych jim pomohla na nohy. Zakroutím hlavou a chystám se jim podat ruce, když najednou obě vyvalí oči a ztichnou.

Zatajím dech a pomalu se otočím, abych se mu zadívala přímo do stříbřitých zorniček tolik podobných bouřce, které vládne.

Naprázdno otevřu ústa, ale než stačím promluvit, ozve se ohlušující děsivá rána.

Jsem Vesna a v ten den, mi Perun poprvé pohlédl do očí.