Prolog 

Běžím po louce, moje nohy obuté ve třpytivými krystalky vykládaných sandálcích, míjejí ve vysoké trávě jedna druhou 

„Ves, počkej na mě, přece!“  

Křičí Živa a blonďaté lokny jí přitom poskakují kolem hlavy. 

„Tak přidej. Jsi strašný šnek,“ zasměji se a zvolním z běhu do rychlejší chůze. 

„Ale já na vás čekat nebudu!“ křikne přes rameno Morana. „Věnečková slavnost už dávno začala. Rodiče nás budou hubovat. A to jenom kvůli tobě a tvému nekonečnému fintění, Ves.“ 

Vypláznu na ni jazyk a nechám ji běžet. Zatímco čekám na mladší Živu, upravím si na krku náhrdelník z kopretin. 

„Myslíš, že se mu budou líbit?“ zeptám se, když mě sestra konečně dostihne. 

„Perunovi?“ 

Mlčky přikývnu. Už dlouho se snažím, aby si mě všiml, ale zatím mě měl vždycky jen za malou holku. To se ale dneškem změní. Všechno se změní, pomyslím si rozechvěle. 

„Měla bys to vzdát, Ves, vážně. Je tolik hezčích a daleko vhodnějších potencionálních chlapců v našem věku, co by si nohy uběhali, kdybys je jen chtěla.“ 

„Jenže já chci jeho!“ dupnu vztekle a Živa se rozesměje. „Kdyby si takhle dupnul on, ti strašidelní tvorové na zemi by v minutě nadobro do jednoho vyhynuli.“ 

„Žádná škoda. Ti plazy jsou oškliví. Nikdy nepochopím, proč si naši rodiče pro zábavu nestvořili něco, co se nám bude víc podobat.“ 

Živa se zamračí. „Tak nemluv. Rouháš se. Víš přece, co říká matka,“ 

Protočím oči v sloup. „Chybami se můžeš poučit a pokud je tou chybou živoucí tvor, nezabíjej jej, ale nauč se jej zdokonalit, protože on je jen nevinnou obětí, kdežto ty jsi jeho stvořitel, který se nesmí stát vrahem.“ 

„A dál?“ 

„Co kdybychom usoudili, že se nám nelíbí naše děti. Taky bychom vás sprovodili ze světa?“ 

„To pořád není všechno,“ zavrtí hlavou moje malá sestra. 

„Nebuď pyšný, nevzhlížej se sám v sobě, zrcadlo je jen sklo, za nímž se skrývá temnota a zmar.“ 

„Přesně,“ mlaskne Živa a mrkne na mě jedním okem. 

Ušklíbnu se a zavrtím hlavou, když si uvědomím, že moje mladší sestra je o tolik zodpovědnější než já. Těžko říct, jestli ji k tomu vede vrozená láska k všemu živému nebo jestli je to spíš matkou, se kterou tráví tolik času, zatímco my s Moranou jsme vždycky měly blíž k otci, což může být tím, že jsme po něm obě podědily schopnost vládnout Slunci. Jediný rozdíl je, že zatímco já ovládám intenzitu jeho svitu, Morana má v moci dráhu té obrovské hvězdy, takže kdyby chtěla, může ji poslat vesmírem miliony světelných let daleko od planety Země nebo ji skrýt za mnohem menší Měsíc a pro tvory i moje milované rostliny, by tak nastala věčná mrazivá noc. A taková noc je královnou zmaru. Obě tak můžeme lusknutím prstu zničit nejméně jeden svět, což je vzrušující a děsivé zároveň. Živa by však řekla, že to je především obrovská zodpovědnost. 

„Holky, tak pospěšte si přece trochu. Já tady na vás čekám a vy se zatím vykecáváte,“ křikne na nás Morana. Chytneme se s Živou za ruce a běžíme k ní. 

  

Přesně jak moje starší sestra řekla, tak se stalo. Nesnáším, když má Morana pravdu. 

Věnečková slavnost už je dávno v plném proudu a naši rodiče, vládci Bujanu a Dvorany monstrancí nás řádně vyplísnili, že jdeme pozdě, ale pak nám popřáli hezkou zábavu a nabídli nám jarní pampeliškovou medovinu naředěnou čerstvou rosou a perlivé víno.  

Louka je plná všech roztodivných stvoření, co jich jen v našem světě žije a všichni tančí a radují se. V uších mi skoro zaléhá pod náporem vzlyků ušlapané trávy, která trpí pod nohama lesních víl, rusalek, vodníků, světlonošů a kouzelníků, ale jak říká matka, musím se naučit s takovým darem žít. Stejně jako Živa dokáže rozmlouvat se zvířaty, mohu já komunikovat s rostlinami. Jenže je někdy těžké utišit v hlavě jejich věčné stížnosti a žaly. A dnes, v tak výjimečný den, se jimi nechci trápit. Zhluboka se nadechnu, vypiju svou sklenici až do dna a hned sahám po další, ve snaze otupit své božské smysly.  

Dnes se hodlám bavit! 

Tahle slavnost ani zdaleka není má první, a přesto je jedinečná. Výjimečná.  

Je pořádaná pro mě. Pro bohyni jara, která se konečně přehoupla přes práh pomyslné dospělosti. Už nejsem dítě, ale ani se necítím být hotovou ženou. Jsem dívka, která má po několika sklenkách toho sladkého zlatavého nápoje pocit, že jí patří celý svět.  

„Zpomal přece trochu, Vesno. Počkej alespoň do konce zenitového obřadu, než se úplně opiješ!“ napomene mě matka vlídně a bere mi křišťálovou sklenici z rukou, aby ji postavila zpět na tác, který obratem odnáší jedna z přítomných dryád zpět do Slunečního paláce, našeho letního sídla. 

„Omlouvám se, maminko. To jen ty hlasy v mé hlavě. Nemůžu je utišit.“ odpovím pravdivě. 

Mokuš mi položí dlaně na ramena a vřele se na mě usměje. Z jejích hnědých očí, tolik podobných mým, ke mně promlouvá mateřská láska ještě dřív, než znovu otevře ústa a řekne tiše, tak abych to slyšela jen já: „Ty je ovládneš. Jsi silná, možná nejmocnější z vás všech. Já ti věřím a matka příroda taky, to proto ti dala do vínku právě tento dar.“ 

Plaše se usměju a pevně jí obejmu. Je tak moudrá. I já bych si jednou přála taková být. 

Zenitový obřad. Rituál rozkvětu a můj poslední krok k úplné dospělosti, začne jen co slunce vystoupá ke svému nejvyššímu bodu. Zadívám se k nebi, abych zhodnotila jeho polohu a trhaně se nadechnu jen vteřinu předtím, než lesní roh ohlásí právě onu výjimečnou chvíli. Mou chvíli.  

Flétny ztichnou a všichni přítomní hosté vytvoří vprostřed louky průchod na jehož konci na obřadní čedičové skále stojí otec s vavřínovým a trnovým věncem na hlavě, oblečený do slavnostního zlatého hedvábného hávu. Trní symbolizuje strasti, které jsou s vládou spjaty a vavřín blahobyt, v němž mají jeho poddaní žít. Svarog rozpřáhne ruce a shlédne. „Kde je ta, jejíž dospělost právě dnes, v den jarní rovnodennosti, slavíme? Kde je moje dcera?“ promluví hlubokým hlasem a mně vyschne v krku, když jeho zlaté oči najdou mé. Matka, která stojí vedle mě, bere obřadně mou bledou ruku do své a zvedne ji do výše. 

„Tady je ta dívka.“ oznámí. Oči všech přítomných bytostí se upínají ke mně. Ještě nikdy jsem neměla tolik pozornosti. Do tváří se mi nahrne horkost. Mokuš se na mě vlídně usměje a vede mě uličkou až pod skálu k otci, kde obě poklekneme. 

„Kdo mi přivádí tuto dívku?“ zeptá se otec přesně, jak mu velí tradice. 

Matka se postaví. „Její matka, můj pane.“  

„Je hlava této dívky připravena přijmout tíhu věnce, který jsi jí uvila?“ 

Mokuš pokyne své nimfai, krásné dobré víle v téměř průhledných splývavých šatech, aby jí podala objemnou korunu uvitou z květů sedmikrásek, bledulí, fialek, žlutých narcisů a kvetoucích šípkových větviček, protože i moje moc a moje vláda, jakkoliv bude dočasná, s sebou ponesou osten zodpovědnosti. 

Skloním hlavu a složím si dlaně na stehna. „Jsem připravena, můj pane,“ oznámím a zoufale se snažím, aby se mi přitom nezachvěl hlas. 

Potom mi matka položí nečekaně těžký věnec na hlavu a pokyne mi, abych vstala. 

„Nyní, vyslechni svůj osud, Vesno, bohyně jara,“ vezme si slovo zase otec a mávne na přítomné rožanice, z nichž hned tři, což je nejvyšší možný počet sudeb, který mohu dostat, vystoupí ze zástupu přítomných stvoření.  

První z nich je mladá, oděná do lehké třpytivé látky připomínající čerstvě padlou ranní rosu až na zem. Dlouhé široké rukávy jí při chůzi splývají kolem boků. Zastaví se asi dva kroky přede mnou a zadívá se na mě průzračnýma růžovýma očima. Potom se nepatrně usměje, zvedne dlaň a foukne mi do vlasů prášek stejné barvy jakou mají její oči. „Budeš milovat a budeš milovaná. Hluboce, nekonečně a vášnivě.“ 

Odolám touze se usmát, když si vybavím konkrétní tvář, kterou bych ráda milovala. Jen kdyby ten, komu patří, taky miloval mě. 

Za ní se pomalu šourá stařena s křivými zuby, opírá se o hůl, přes hrb má přehozenu hrubou jutovou plachtu a hlasitě funí, když se konečně zastaví vedle mladé sudičky, rozdrolí mi na hlavu seschlé listí. „Ale budeš sobecká a nevděčná. Zradíš svou lásku, zemřeš a zanecháš po sobě jen zkázu a zmar.“ 

Mezi hosty se ozve hlasité šeptání a já málem přestanu dýchat, když vyslechnu její věštbu. Nebývá zvykem, aby nejstarší z rožanic pronášela tak krutá slova. To obvykle nechává na svých mladších sestrách, protože žádná z nich nemá tak velkou moc, aby mohly její sudbu úplně odvolat nebo zvrátit. 

Neměj strach, paní. Neměj strach. Jsme tu s tebou. S tebou. Zaslechnu šepotání pošlapaných stonků trávy. To je vůbec poprvé, kdy slyším od nějaké rostliny něco jiného než stížnost a vzlyky. Do očí se mi nahrnou slzy dojetí nad jejich upřímnou soustrastí se mnou. 

Zadívám se k třetí a poslední sudičce. Její tvář je pohledná a vzhledem k tomu, jakou naději v ní teď vkládá celá naše říše včetně mě, až překvapivě klidná. Je mladá, příliš mladá na to, aby mohla sudbu své sestry odvolat. Bude ji muset nějak chytře zaonačit, přetvořit. Jinak jsem ztracená. Její fialovomodré živé oči vypadají vážně a jak kráčí ke mně, sametové těžké šaty se jí vlní kolem kotníků. Dlouhé temně černé vlasy jí sahají až po pás. Sáhne do záhybů zvonového rukávu, který je lemovaný zlatou výšivkou a posype mi hlavu růžovými květy divoké třešně. 

„Zemřeš, abys mohla znovu povstat mnohem silnější než kdy dřív. A budeš to právě ty, kdo nás po dlouhé noci vyvede z temnoty následována svými sestrami.“ 

„Děkuji, paní,“ řeknu vděčně a klesnu na kolena, abych jí políbila bosé nohy. 

Sudička se ke mně skloní a vytáhne mě do stoje. „Ale to všechno je ještě v tak daleké budoucnosti, že ji jen málokterý z přítomných tvorů sám zažije,“ oznámí a široce se usměje na zaražené hosty. Ti pořád ještě váhají, jak se mají v nastalé neobvyklé situaci zachovat, protože podobně temnou věštbu dosud nikdo z nich nevyslechl. 

„A proto pijme, hodujme a bavme se, dokud můžeme. Oslavme tento den, jako by byl naším posledním,“ vyzve pevným hlasem všechny otec a připije jim pohárem zlatavého piva.  

Se zatajeným dechem čekám na reakci jeho poddaných. Ozve se hluk, někdo odchází, srdce mi začne splašeně bít na poplach. Takový průběh svého přijetí mezi dospělé jsem tedy nečekala ani v nejhorších nočních můrách. Když se po nekonečně dlouhých minutách čekání do ticha ozve zvuk bubínků a píšťal a kdosi mě chytí za ruku, aby mě odtáhl dokola k tanci, překvapeně klopýtnu, ale když si všimnu, že palouk opustili jen skřítci, někteří vodníci a pár čarodějů, spadne mi ze srdce těžký kámen. Ještě, že je povaha bohů, bůžků, vil a rusalek tak bezstarostná. Potřesu hlavou, až mi objemný věnec málem upadne na zem a nechám se unášet na vlnách všeobecného veselí. 

Směji se a divoce se točím v kole. Tančím se všemi, kdo mě o to požádají, ať jsou to ženy, muži nebo cokoliv mezi tím. Poskakuji v rytmu hudby a točím se dokola, dokud se nezačne stmívat a na nebi nevyjdou první hvězdy. Pak se konečně celá uřícená svalím vedle svých sester na zelenou trávu a namáhavě oddechuji.  

Díky medovině se svět kolem mě zběsile točí a já tak skoro nevnímám přísné hluboké hlasy listnatých stromů, jež lemují louku, které k nám sklánějí své mohutné letité větve a nabádají nás k tomu, ať se chováme tišeji. 

„Myslím, že ten tvůj vysněný hromotluk už nedorazí.“ Poznamená Morana věcně a dloubne mě do boku. Posadím se a přitáhnu si kolena k bradě. Dlouhé stříbřité z pavučin tkané šaty se mi lepí na zpocená záda, ale já na to příliš nedbám. „Ať, si nedorazí,“ pokrčím rameny. 

„Jsou tu jiní,“ odfrknu si povýšeně a zvednu se z trávníku.  

Morana se ušklíbne. „To bych ráda viděla blázna, který by tě po tom dnešním extempore chtěl.“ 

Zamračeně se na ni podívám, srdce mi divoce buší a množství vypité medoviny a perlivého vína mému rozpoložení ani trochu ke klidu nepomáhá. „Co tím myslíš?“ 

„Myslím tím, že si nikdo nevybere za družku holku, která z něj udělá paroháče,“ uchechtne se moje sestra škodolibě a pohodí dlouhými černými vlasy. 

Do tváří se mi nahrne všechna krev. Zatnu ruce v pěst, vztekle zafuním a vrhnu se na ni. Morana zavýskne, když jí zlostně začnu rvát černou hřívu a snaží se mně odstrčit. 

„Dost.“ Odstrčí nás od sebe drobnýma rukama Živa a rozzlobeně si nás obě prohlíží. „Jste přece sestry, měly byste jedna druhou bránit, a ne napadat.“ 

„Tss. Mně to vysvětlovat nemusíš. Mně tedy ne!“ poznamená blazeovaně Morana a hladí si přitom rozcuchané vlasy. 

Rozzlobeně se zadívám na mladší sestru. Živa se lítostivě pousměje a pokrčí rameny. Je na její straně, uvědomím si. Vstanu, očistím si šaty umazané od trávy a utíkám pryč. Nevím, kam a nijak zvlášť mi na tom vlastně nezáleží, jen to musí být co nejdál od nich. Především od Morany. Nenávidím jí. Po tvářích mi proudem tečou slzy. Na cestu už přes ně ani nevidím. Poslepu se vyhýbám hostům postávajícím v náhodných hloučcích. Nikdo si mě naštěstí nevšímá, všichni se skvěle baví. V tom do někoho prudce narazím. Je to muž, má širokou pevnou hruď a je oblečený do tmavé kožené kazajky a bílé košile s širokými rukávy. 

Vzhlédnu, chystám se zadrmolit omluvu a pokud možno nenápadně se vytratit, namísto toho však zatajím dech, když se zadívám přímo do stříbřitých zorniček, tolik podobných bouřce, jíž vládne. 

Naprázdno otevřu ústa, ale než stačím promluvit, ozve se ohlušující děsivá rána. Hřmot, který bere dech a otupuje smysly.  

  

Jsem Vesna a dnes mi Perun poprvé pohlédl do očí. 

Chceš si přečíst celou knihu? Kup si ji tady: https://bit.ly/KupKralovnu