O tři roky později 

Postupem času jsem si zvykla na svůj ranní dril s Bertou natolik, že jsem byla vzhůru ještě dřív, než přišla Heidy, aby mě probudila. Doktorka Nosková, která jak jsem později zjistila, byla na internátě na gymnáziu pouze přechodně na jediný den právě kvůli našim zdravotním prohlídkám, měla z mojí nynější fyzické kondice větší radost než já. Nemýlila se, když tvrdila, že ještě vyrostu. V sedmnácti letech už měřím přes sto sedmdesát centimetrů, a přitom vážím pouhých šedesát dva kilogramů. Pryč jsou oplácaná stehna a kypré boky. Zůstala mi jen plná kulatá ňadra, která už dnes považuju spíš za svou přednost než nedostatek. I moje tvář je jiná. Mám výraznější lícní kosti a špičatější bradu. Moje rty působí mnohem plněji a když se na sebe podívám do zrcadla konečně vidím tu hvězdu, o níž Stella mluvila i důvod, proč jsem právě já našla svoje místo mezi Elitou. Neřekla bych úplně, že jsem ho našla. Spíš si ono našlo mě a já jsem se s ním za poslední roky dokázala jakž takž smířit. Ale ještě dnes, kdybych dostala na výběr, zůstala bych raději v té třídě s ostatními děvčaty a dodělala závěrečné zkoušky. Přinejmenším proto, že by snad moje nová rodina byla méně chladná a formální než ta současná, pomyslím si, když se zadívám na Ruby Ariadné Kellnerovou, která jako každou lichou neděli v posledních třech letech sedí naproti mně v růžovém přijímacím salonu v dokonale padnoucích cestovních šatech a čeká na sebemenší chybu, kterou udělám, aby mě mohla jemně okřiknout. Její projev lásky začíná a končí s polibkem na uvítanou a na rozloučenou. Otce jsem dosud neměla tu čest osobně poznat. „Má příliš mnoho pracovních povinností, drahoušku. Nesmíš se proto na něj zlobit. Tolik se těšil, že mu to tentokrát vyjde,“ říkává pokaždé matka melodramaticky. Dnešek není výjimkou. Už jsme si odbyly zdvořilé přivítání a teď obě zdrženlivě usrkáváme čaj, každá na své straně konferenčního stolku z osmnáctého století. 

„Ty bílé šaty ti moc sluší,“ pochválí jako obvykle garderobu, kterou mi, jak jsem asi před rokem zjistila, sama vybrala. Když jsem totiž žádala Nessu, aby se vrátila k původním vzdušným šifonovým a hedvábným šatům, namísto pouzdrových tuhých penálů, ve kterých jsem si připadala jako v postroji, omlouvala se a vysvětlila mi, že pro mě nemůže nic udělat, protože je výslovným přáním mojí matky, abych nosila jen šaty, které schválí. 

„Děkuji,“ odpovím zdvořile a pohledem zabloudím k nástěnným hodinám za jejími zády, abych zjistila, že mám před sebou ještě celých pět hodin se svou matkou. Nadšením se mi chce plakat, pomyslím si ironicky a položím šálek s čajem na stolek před sebou. 

„Venku je krásně. Co byste řekla na procházku?“ nabídnu ženě s přísně staženými měděnými vlasy. 

Chce se mi úlevně vzdychnout, když pokrčí drobnými rameny v meruňkové halence, sáhne po hnědém károvaném saku a stoupne si. „Výborný nápad, Starlett.“ 

Starlett, další věc, na níž jsem si musela zvyknout. Moje rodné jméno se jí nezdálo dost elegantní a nóbl. „Nemá patřičný zvuk, děvče.“ vysvětlovala mi, když mě tak oslovila poprvé a já si myslela, že se jí stejně jako mě jen zamotal jazyk nervozitou. Koneckonců spatřila poprvé vysněnou dceru. Jenže moje matka ani neví, co nervozita je. Tiše se zvednu, přes holá ramena si přehodím světle modrý svetřík a následuju matku do rozhlehlých zahrad Belvederu. 

 

„Už jsem myslela, že nikdy neodjede.“ Zafuním do polštáře, jen co v napůl rozepnutých šatech padnu na ustlanou postel. 

„Ale Star, nemluv tak o svojí matce,“ napomene mě Mad. Zvednu hlavu a ušklíbnu se. „Tobě se to mluví. Tvoje rodina tě totiž zbožňuje.“ 

„Tvoji rodiče tě taky mají určitě rádi,“ protestuje a strčí si do pusy čokoládový bonbón z balíčku, který dostala od otce. 

Postavím se a několika kroky překonám vzdálenost mezi našimi postelemi, abych jí jednu z těch sladkých dobrot, kterých má plnou krabici ukradla. 

„Héj. Co takhle se dovolit? To si říkáš dcera guvernéra?“ 

Teatrálně se jí ukloním a strčím si čokoládu do úst. „Starlett Kellnerová, osobně. Těší mě.“  Obě se zasmějeme, ale jen co se svalím vedle ní na postel zvážním. „A to je právě ten propastný rozdíl, Mad. Tobě nosí rodiče bonbóny a za mnou otec ani nepřijede, chápeš?“ 

Madeleine se zatváří jako hromádka neštěstí a nabídne mi další bonbón. Zavrtím hlavou. „Spíš bych si dala takové ty nadýchané bochánky s kousky čokolády, co nám dávaly guvernantky v neděli na internátě po obědě,“ vzdychnu toužebně. 

„Myslíš muffiny?“ zeptá se překvapeně Mad. 

Přikývnu a mlsně se olíznu.  

„Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale tak mě napadá… Proč s námi někdy neposnídáš, Star? Ostatní dívky mají pocit, že se schválně straníš. Že máš pocit, že jsi něco víc než my, stejně jako Ambra. Ta se taky baví jen s Beatrice a kdyby nesdílely jeden pokoj, možná by nemluvila ani s ní.“  

Zamračím se. To mě nikdy nenapadlo. „Ale, já mám trochu jiný režim. Vždyť víš, ty moje ranní tréninky s Bertou a tak,“ odpovím vyhýbavě a pak se na Mad dlouze zadívám. „Ty si taky myslíš, že jsem namyšlená?“ 

Rychle zavrtí hlavou. „Já tě přece znám, Star, ale nikdo mi to moc nevěří. Mohla bys zkusit,“ 

„Co?“ skočím jí do řeči. Nesměle pokrčí rameny. „Trochu se družit.“ 

 „Ale jak?“ rozhodím bezradně rukama. 

„Ambra má zítra narozeniny,“ začne. „No a?“ zamumlám nechápavě. 

„Když měla narozeniny Camilla, ani jsi se s ní nepřišla rozloučit,“ pokračuje Mad. To proto, že jí nesnáším, pomyslím si v duchu, ale mlčím a trpělivě čekám na pointu, která se zjevně blíží a nemám pocit, že by se mi měla líbit. 

„Ostatní dívky by určitě považovaly tvou přítomnost a přání všeho dobrého za projev přátelství,“ dokončí.  

„Ale Ambra přece není moje kamarádka,“ namítnu nespokojeně. 

„Víš, Star, to žádná z nich,“ vzdychne nešťastně Mad a zvedne se z postele, odkud se přesune k toaletce a začne si česat vlasy. Je naštvaná, uvědomím si. Vždycky, když to tak je, musí zaměstnat ruce, aby se jí netřásly vzteky. 

„Fajn, půjdu tam,“ oznámím a hodím si do pusy další bonbón. „Ale na oplátku se mnou půjdeš dneska v noci do kuchyně a upečeme spolu muffiny.“ 

Mad se zarazí a položí kartáč na toaletní stolek. „Copak jsi zešílela? Jen měsíc před tvými narozeninami. Jestli nás tam někdo chytí tak…“ 

„Nás vyloučí,“ dokončím za ni a strčím si do pusy další bonbón. Jak jsem mohla celé ty roky tady vydržet bez čokolády? Připadám si najednou tak lehká a bezstarostná. Mám pocit, že dokážu cokoliv. Madeleine si mě dlouze prohlédne, potom se postaví čelem ke mně a ušklíbne se. „Platí, ale ty bonbóny už nejez. Bude ti zle.“ 

Zasměju se a než mi krabičku stačí vzít, aby ji schovala pod postel, sáhnu si ještě pro jeden. „Děkuju. Jsi ta nejlepší kamarádka na celém širém světě.“ 

„To já přece vím. A ty jsi nevděčná potvora,“ zasměje se a hodí po mně polštář. 

 

Počkaly jsme, dokud zámek neutichl. Když se nám konečně zdálo, že je dost pozdě na to, aby mohli všichni obyvatelé a zaměstnanci spát, opatrně, jen v tlustých vlněných ponožkách a hedvábných pyžamech se vykrademe z pokoje. Přeběhneme dlouhou chodbou ke schodišti a po něm ostražitě sejdeme do přízemí, kde je hala ozářena tlumeným oranžovým světlem. Proplížíme se podél zdi a vklouzneme za dveře, kde tušíme kuchyni, ale kde jsme pochopitelně ani jedna nikdy nebyla. Dívkám z Elity jsou totiž taková místa zapovězena. 

Je to rozlehlá místnost plná vyleštěného nerezového vybavení s bílými stěnami a dlážděnou podlahou. „Máš vůbec aspoň mlhavou představu o tom, jak se ty tvoje muffiny dělají?“ špitne Mad a rozhlíží se kolem stejně užasle jako já. 

„Ještě na gymnáziu jsem četla jednu kuchařku. Byl tam recept,“ odvětím bez váhání. 

„Tak to už vůbec nepochybuju o tom, že přesně víš, jak se takové jídlo vaří,“ prohlásí ironicky Mad a uchechtne se do dlaně. 

„Tak pro tvou informaci,“ začnu a založím si ruce na prsou. „Muffiny se nevaří, ale pečou.“ 

„Hm. Tak to budeme asi potřebovat tohle?“ pohodí blondýnka hlavou směrem k prosklenému spotřebiči vedle mě. Trouba! „Přesně. Vidíš, jak umíš být užitečná, když chceš,“ poškádlím jí a ona mě za to bolestivě dloubne prstem do paže.  

„Ještě musíme najít ledničku.“  

Rozhlížím se a Mad jako na povel otevře dveře, které ozáří celou místnost. „Šikulka,“ pochválím jí a vytahuju plato s vajíčky a mléko. Obojí položím na linku vedle a nechám dveře od ledničky otevřené, abych se snáz orientovala v místnosti. „Taky potřebujeme mouku, olej, cukr a hlavně čokoládu,“ vysvětlím Mad, když začnu otevírat skříňky. 

„To bych ráda věděla k čemu,“ ozve se najednou ode dveří a mě v tu chvíli vypadne papírový pytlík s moukou z ruky. A sakra! 

„Madeleine, běž okamžitě zpátky do pokoje a dávej dobrý pozor, aby tě nikdo neviděl,“ přikáže doktorka Nosková. „Ale,“ namítne Mad a ohlédne se po mě. „Běž,“ požádám ji tiše a srdce mi buší jako o závod. Stella už mě přece jednou kryla. Možná by to mohla udělat zas. Zkousnu si dolní ret. 

Lékařka si založí ruce na prsou a tváří se přísně, když ke mně pomalu přistoupí. „Copak ses od posledně ani trochu nepoučila? Nebo máš nějaké vnitřní sklony k sebedestrukci? Uvědomuješ si vůbec, že kdyby tě tady našla třeba jen pitomá uklízečka, že by tě bez milosti udala? Tihle lidé…“ opíše rukou půlkruh. „Pracující lidé tě nenávidí a čekají na každou tvoji chybu. Copak to nevidíš?“  

„Já…“ soukám ze sebe, „To jsem nevěděla. Nic jsem jim přece neprovedla.“ 

Stella zakroutí hlavou. „Hned se vrať do svého pokoje. Já tady zatím uklidím ten nepořádek.“ 

„Aano, slečno,“ vykoktám a běžím za Mad, div se nepřerazím. „A Star?“ zarazí mě, ještě mezi dveřmi, „O tom, co jsem ti právě řekla… S nikým o tom nemluv. Ani s Madeleine.“ Mlčky přikývnu.