Večeře se podávala v přízemí zámku, zatímco náš pokoj byl v patře. Křečovitě jsem se držela zábradlí, abych na podpatcích neupadla, když jsem sestupovala dolů do haly. Madeleine mě pak podpírala celou cestu až k dlouhému stolu s třinácti talíři v jehož čele seděla děkanka Alicia Cruz, která se nás na všechny vlídně usmívala plnými rty a medově zlatýma očima zasazenýma možná až příliš hluboko pod vysokým čelem sledovala naše rozpačité obličeje, když jsme se postupně všechny usadily na svá místa.  

„Zdá se, že jsme kompletní,“ usoudí děkanka, když vysoké volně stojící hodiny u stěny odbijí šest.  

„Ale dvě místa jsou ještě prázdná,“ podotkne černovlasá dívka se zelenýma očima a zlatavou pletí, která sedí vedle Ambry. Zřejmě přišla z jiného internátu, domyslím si a rozhlédnu se kolem. V celém SEF bylo celkem pět gymnázií, z nichž jedno bylo zde ve Vídni, další v Praze, Oslu, Kodani a Bruselu, ale škola pro elitní dívky byla jen jediná. Celkem se mnou u stolu sedí deset dívek, ale prostřeno je pro dvanáct. Proč? Ambru, která se zdá jaksi zaražená, jsem už našla. Clara sedí vedle Jitřenky, ale nikde nevidím Sofíu. „Měly bychom počkat na Sofíu?“ slyším vlídně říkat Madeleine vedle sebe a Ambra se na ni poplašeně podívá, jako by porušila nějaké nepsané pravidlo. 

Děkanka Cruz si opře lokty o stůl, spojí dlaně a vážně se na nás zadívá. Její oči najednou ztratily veškerou vřelost, která tam snad před tím byla. „Ještě někdo si myslí, že nejsme kompletní?“ zeptá se chladně. 

Dívka s kaštanovými vlasy vyčesanými v týle podobně, jako to má Mad, váhavě zvednu ruku. „Ještě by tu měla být Esmeralda, madam,“ oznámí tiše překvapivě hlubokým sametovým hlasem.  

Děkanka se zhluboka nadechne a napřímí se. „Máte pravdu. A vy ostatní…“ odmlčí se a dramaticky se na nás postupně zadívá. „Jste ustrašené zbabělé krysy a takové mezi Elitu nepatří.“ 

Madeleine mě pod stolem chytí za ruku a pevně ji stiskne. „Ale protože je to váš první den, odpouštím vám,“ oznámí blahosklonně madam Cruz a já zaslechnu, jak si zrzka vedle mě tichounce oddychne. „Skutečně nás mělo být třináct,“ pokračuje děkanka klidně. „Ale dvě z vás bohužel neprošly zdravotní prohlídkou a bylo nutné je vyřadit z programu.“ 

Zamračím se. Sofía byla přece na prohlídce ještě přede mnou a později na pokoji se nezmínila, že by měla nějaký problém. Dokonce s námi nastoupila do auta, na její zdravotní potíže tak museli přijít až tady v Belvederu, ale jak? Očima zabloudím k Ambře, která nepřítomně zírá do talíře. Tak proto se zdá taková krotká. Zůstala sama, uvědomím si a bezděčně Mad stisk ruky pod stolem oplatím. 

 

Zbytek večeře proběhl bez dalších potíží. Všechny jsme měly základní znalost protokolu, a tak se žádné z nás naštěstí nepodařilo použít namísto vidličky na salát vidličku na dezert. Cestou zpět na pokoj jsem se omluvila Mad, abych vyhledala Ambru, která se celou dobu zdála být duchem nepřítomná. Dohnala jsem ji právě, když vybíhala schody a chystala se odbočit ke své komnatě. „Ambro,“ zavolám na ni, ale ona se ani neohlédne. „Ambro, tak počkej přece,“ křiknu, když jsem už těsně za ní a položím jí ruku na pravé rameno. Prudce se otočí, oči plné slz. „Co chceš?“ 

„Já…“ zaváhám, najednou mi nepřijde jako dobrý nápad, abych se jí vyptávala. 

Ambra si mě změří od hlavy k patě, potom zvedne hrdě bradu a se slovy „To jsem si myslela.“ Se zase otočí, aby pokračovala v cestě. Už jí znovu neoslovím, jen se mlčky dívám, jak otevře dveře a zmizí za nimi i se svým trápením.  

 

Z hlubokého bezesného spánku mě vytrhne zaklepání. „Vstupte,“ zamumlám a když do pokoje vejde Heidy a přes ruku má přehozené černé legíny a tričko, vzpomenu si, že mi v šest hodin začíná trénink. „Kolik je hodin?“ zamumlám rozespale a vrhnu závistivý pohled na Mad, která si jen vyhrnula pokrývku přes hlavu a dál poklidně spala. Mohla si to dovolit, její rozvrh začínal až v osm. 

„Přesně pět třicet, slečno. Přinesla jsem vám oblečení, odpoledne vám doplním do šatny další, včetně spodního prádla,“ oznámí a položí mi na roh postele šaty. „Taky jsem vám přinesla vaše vitamíny,“ podává mi skleničku s pilulkou. Můj prášek na hubnutí. Zamračím se, ale poslušně malou tabletku polknu a skleničku jí podám zpět.  

„V jídelně vám budou za deset minut podávat snídani. Kuchař ji bude každý den připravovat takhle brzy jen pro vás, proto by bylo vhodné, abyste chodila včas, jinak by se mohlo stát, že vystydne,“ upozorní mě, zatímco se soukám do těsných legín, natahovací podprsenky a trička. Potom si jen v koupelně chvatně vyčistím zuby a spěchám do jídelny, kde na mě čekají míchaná vajíčka se spoustou zeleniny, ale bez pečiva. Doktorka Nosková se mýlila, když si myslela, že po těch prášcích nebudu mít hlad. Spořádala jsem celý talíř a kdyby bylo co, jedla bych dál. Hodiny už začaly odbíjet šestou ranní, když do jídelny vstoupila statná čtyřicátnice, oblečená podobně jako já. Usmála se na mě, až jí bílé zuby zasvítily. „Připravená dát si do těla?“ 

Postavím se a pokrčím nesměle rameny. Amazonka se širokými rameny a krátce střiženými, mírně prošedivělými tmavými vlasy neurčité barvy mi podá ruku. „Jmenuju se Berta Friedel, ale říkej mi jednoduše Berta. Sama pochopíš, že během tréninku není na oficiality čas. A já si na ně ani nepotrpím.“ 

„Jsem Star,“ představím se, jako by to bylo potřeba a vytáhnu opatrně dlaň z jejího medvědího sevření.  

„Tak jdeme na to. Dneska si dáme něco lehčího, aby si tělo zvyklo na fyzickou zátěž.“ 

Přikývnu a následuju ji s úsměvem do zahrad v domnění, že „něco lehčího“ snad úplně v pohodě zvládnu. 

 

Nezvládla. Rozcvička by ještě šla, ale potom mě Berta nechala nekonečně dlouho běhat kolem zahrad, které by mi za normálních okolností přišly určitě úchvatné. Když jsem měla pocit, že už zákonitě musím vypustit duši, skákala jsem přes švihadlo a úplně nakonec jsem zbrocená potem střídala sedy lehy a kliky. Na pokoj jsem se potom všem doslova doplazila a úplně vyřízená jsem ze sebe stáhla mokré oblečení, posadila jsem se do vany, zatáhla závěs a pustila na sebe proud vlažné vody. Takhle mě našla Mad. „Proboha Star, co tady vyvádíš? Já už dvacet minut čekám, že mě pustíš do koupelny, a ještě se chci jít před hodinou etikety nasnídat.“ 

Dlouze vzdychnu, napatlám na sebe trochu mýdla, šampon, všechno rychle spláchnu a velmi pomalu a opatrně vylezu ven, abych se usušila. Mad si mě zaraženě prohlíží. „Co se ti stalo?“ 

Mávnu rukou. „To nic. Jen jsem si byla maličko zacvičit. Sejdeme se na hodině,“ zamumlám, odvalím se z koupelny, s vypětím všech sil se nasoukám do lehkých šifonových šatů mentolové barvy a zazvoním na Heidy, aby mi upravila vlasy. Ani ne tak kvůli tomu, že bych toužila po péči profesionála, ale spíš proto, že mám ramena i paže v jednom ohni. A co je nejhorší. Zítra mě to čeká celé znovu a den ještě ani zdaleka neskončil. 

Sotva vejdu do učebny, která je ve skutečnosti spíš dámským salonkem s pohodlnými křesílky, je mi při pohledu na Ambru, která už je zase ve svém živlu jasné, že její včerejší slabost je ta tam. Sedí napřímená s koleny u sebe na samém okraji tmavě růžové pohovky oblečená v pouzdrových béžových šatech s černými lemy těsně pod kolena a opatrně ukusuje drobečky z hnědé sušenky, přičemž se tváří, že napjatě naslouchá tomu, co říká dívka s dlouhými kaštanovými vlasy, která včera jako jediná zvedla ruku. O několik minut později už nás v salonku nervózně poposedává všech deset. Všimla jsem si, že všechny dívky sedí v páru, ale jen některé jako já s Madeleine nebo Clara s Jitřenkou vypadají, že jsou si skutečně blízké. Pokoj, v němž sedíme je prostorný a vzdušný s velkými okny s výhledem do zahrady, ale na světle mu ubírají těžké vínové závěsy, tapeta starorůžové barvy se zlatým vzorkem a temně rudý koberec. Nábytek se zdá velmi starý, ale dvě pohovky a křesla rozhodně nebudou původní, na to je jejich sytě růžová barva až příliš jasná. Ovšem konferenční stolky z leštěného mahagonu se zdají být nenahrazeny. S Madeleine sedíme na pohovce naproti Ambře, a zatímco já se snažím najít jakoukoliv snesitelnou polohu, moje kamarádka si neklidně žmoulá ruce o sebe, když do místnosti vstoupí jemná asi čtyřicetiletá blondýnka oblečená v černých šatech ke kolenům s bílým límečkem – guvernantka. Zatím první, kterou jsme tu potkaly. Vlasy má spletené do francouzského copu a její šedé oči se zalesknou, když se na nás tenkými rty vlídně usměje, posadí se na jedno ze tří volných křesílek a odloží si na stůl desky a pero. Její držení těla je dokonalé, instinktivně vytuším, že přesně o tomhle mluvila doktorka Nosková, když mě nabádala, abych se v její ordinaci narovnala a podvědomě se napřímím i přes to, že mě bolí každý sval. 

„Jmenuji se Elizaveta Kerekés a budu dohlížet na to, abyste odsud za pár let odešly s dokonalými společenskými znalostmi nejen, co se týká etikety Spojené Evropské Federace, kterou jak věřím, už ve velké míře všechny precizně ovládáte. Ale především pokud jde o zvyky a tradice jiných světových zemí, ať už s nimi má naše země dobré politické vztahy či nikoliv,“ uvede se a dlouhé štíhlé ruce má při tom elegantně složené na kolenou, která drží pevně u sebe. „A teď,“ zvedne pravou ruku dlaní vzhůru a ve vzduchu s ní opíše kruh. „se představte vy, dámy. Jsem nesmírně zvědavá, nejen na vaše rodiny a na prostředí, které vás po opuštění Belvederu čeká, ale také na vaše osobní záliby a studijní výsledky.“ 

Ani mě nepřekvapí, že je to právě Ambra, kdo se okamžitě chopí příležitosti. „Jmenuju se Ambra Erzsébet Rákozsi a mým domovem je od včerejšího dne sídlo prezidenta Spojené Evropské Federace v Praze. Dosud jsem měla nadprůměrné výsledky. Ve volném čase se věnuju malbě, vyšívání a hře na klavír,“ přednese zvučným hlasem a zpříma se přitom dívá Elizavet do očí. Jakoby nejen jí, ale nám všem právě oznámila, že se včera stala královnou světa a nikdo z nás jí nesahá ani po kotníky. Přiznám se, že i mě maličko spadla brada, byla jsem totiž přesvědčená, že jsem nemohla dopadnout hůř, když jsem dcerou guvernéra, ale prezident… Hm, to je ještě o něco vyšší šarže. Vlastně jediná nad guvernérem. Tak to jí přeju. Jediné, co mě na její pozici, ale vážně ani trochu netěší je fakt, že bude žít ve stejném městě jako já. Právě Praha je totiž nejen hlavním městem provincie Bohemia, ale zároveň hlavním městem celého SEF a to především pro svou dobrou strategickou polohu i pohnutou historii. 

„Já se jmenuji Beatrice Elinor Lumiere a budu žít v Bernu. Můj otec je diplomat. Věnuji se šermu a hře na flétnu,“ představí se ona statečná dívka ze včerejška. Hned na to si bere slovo Jitřenka s Clarou a pak se ozve černovláska s tmavou pletí, která tak nečekaně upozornila na skutečnost, že dvě místa zůstala u večeře neobsazená. „Já jsem Camilla Isabela Castillo a z Belvederu se vrátím do své rodné Budapešti. Ráda čtu, jezdím na koni a tančím.“ 

Překvapeně zamrkám. Jezdí na koni? Rozhlédnu se kolem a zjistím, že její záliba vzbudila zájem i u ostatních děvčat, včetně Ambry. Camilla si toho zřejmě všimla, protože ledabyle pokrčí rameny a dodá: „V Praze jsme měly k dispozici krytou jízdárnu.“ 

Bodne mě osten závisti. Já jsem viděla koně nejvýš na televizní obrazovce, a to ještě na pár vteřin, protože jsme v televizi směly sledovat jen zprávy a nezávadné vzdělávací pořady. Pamatuju si to jako by to bylo včera, když jsem otráveně koukala na nějakou reportáž z USA a na úplně kratičký okamžik se tenkrát za americkým prezidentem objevilo to krásné hnědé zvíře s jezdcem v hořčičné košili s třásněmi. A tak jsem se rozhodla, že nemám Camillu ráda. Vím, že to je dětinské a hloupé, ale prostě si nemůžu pomoci. 

Postupně jsem zjistila, že drobná zrzka s bledou pletí přijela až z Osla a jmenuje se Astrid Brunhilda Schmidt, vytáhlá kudrnatá brunetka se zase jmenuje Evanie Darja Amundsen a bude se stejně jako Mad stěhovat na skandinávský poloostrov, jenže do Helsinek. Než si stačí vzít slovo Madeleine a hned na to já, představí se ještě bledá zelenooká platinová blondýnka vedle ní jménem Nora Poliana Šafránková, která bude později žít v Kodani v rodině váženého obchodníka s elektřinou. Mad se během svého krátkého slovního projevu jedinkrát nezadrhne a mě neujde s jakou hrdostí mluví o tom, že zpívá a ovládá hru na několik hudebních nástrojů. Marně přitom přemýšlím, jaké zájmy mám já. Čtení zakázaných knih asi nebude mít takový ohlas jako Ambřiny malůvky nebo Madiin hudební talent. V tom se na mě všechny dlouze zadívají a já si uvědomím, že jsem na řadě. Zhluboka se nadechnu, narovnám záda a snažím se nemyslet na to, jak obří v téhle poloze moje prsa vypadají. „Jmenuju se Starlet…“  zamotá se mi jazyk. Kruci, kruci, kruci. „Jmenuju se Star Arletta Kellnerová.“ Začnu znovu a cítím, jak mi po krku stékají krůpěje ledového potu. „Po pobytu zde se budu stěhovat do Prahy do sídla guvernéra. Studijní výsledky mám nadprůměrné a mými zájmy jsou …“ zarazím se a olíznu si rty. Co teď, co teď, co teď? Plaše se podívám na Madeleine, která okamžitě pozná, že jsem v koncích a přispěchá mě zachránit. „Star byla tak laskavá, že věnovala všechen svůj volný čas tomu, aby mě doučovala matematiku, fyziku a chemii. Svoje koníčky tak musí objevit až tady mezi Elitou,“ dokončí za mě s úsměvem a drží mě při tom pevně za ruku.  

Na pár vteřin zavřu oči a dlouze vydechnu. Děkuju, Mad!