Madeleine už měla na posteli připravené všechny věci a nedočkavě mě vyhlížela, když jsem vešla do pokoje. „Už jsem se začínala bát, že tě nevybrali,“ zatrylkuje a skočí mi kolem krku. Vlažně ji obejmu a snažím se přehlížet modré ledové pohledy, které po mě vrhá Ambra. „Musím si vyklidit skříň,“ oznámím tiše, když se odtáhne a Mad se na mě vyčítavě zamračí. „Pomůžu ti,“ nabídne se a začne všechny moje věci skládat na postel. „To budeš hodná,“ vzdychnu a snažím se tvářit, že jsem ze své cesty do Belvederu stejně nadšená jako ona. 

„Není to úžasné, Star? Ještě včera jsem si myslela, že je všechno ztracené. Že budu někde dřít na poli nebo drhnout záchody a dneska jsem jedna z Elity. A víš, co je na tom nejlepší?“  

Jen zavrtím hlavou a předstírám že se plně soustředím na to, aby po mě nezůstala ve skříni ani ponožka. V nitru ovšem trpím jako zvíře chycené do pasti. „Přece, že budeme spolu,“ zapiští Mad a zase se mi vrhne kolem krku. Mám chuť ji odstrčit a požádat ať zmlkne, ať už proboha aspoň na chvíli přestane mlít pantem, jenže mám pořád v živé paměti její ublížený výraz z předchozího dne. 

„Mohla bys už zavřít tu svojí upištěnou pusu? Někteří z nás mají citlivější sluch než jiní,“ sykne ostře Ambra a když se po ní ohlédnu, beze slova uhýbá očima a začne se o něčem tiše bavit se Sofíou. Na úplně malou chvilku jsem měla pocit, že přece jenom někdo v téhle místnosti, v celé budově a možná na celém světě chápe, jak se vlastně ve skutečnosti cítím.  

Belveder se od svého postavení jako jedna z mála historických staveb ve střední Evropě dočkal jen mála změn. Nepoškodila ho totiž první, druhá, a nakonec naštěstí ani třetí světová válka, která stihla zdecimovat veškeré území na jih od Salzburku. Zachovala se pouze severní část bývalé Francie, Německo, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Belgie, sever Rakouska a malý cíp Švýcarska od Bernu na sever na jehož počest se tato nejjižněji položená provincie Spojené Evropské Federace nazývá Helvétia. Zbylé obyvatelné území tedy Nizozemsko, severní Německo, Česká a Slovenská republika, Polsko a malá část severního Maďarska náleží provincii Bohemia. Poslední provincií jsou bývalé severské státy jako Dánsko, Lotyšsko, Estonsko, Švédsko, Finsko a Norsko jehož hlavním městem je Oslo. Tato provincie nese název Skandinávie a právě tam, jak jsem se právě dozvěděla, povedou kroky mojí nejlepší přítelkyně bezprostředně potom, co po dovršení osmnáctého roku opustí zdi Belvederu. „Tak otevři tu obálku! Copak ty nejsi zvědavá na svou rodinu?“ zeptá se mě novopečená dcera diplomata Anderse Christensena a modré oči jí září jako dva korálky. „Já nevím, Mad,“ ošiju se a rozhlédnu se po prostorném dvoulůžkovém pokoji s koupelnou, dvěma toaletkami a vlastní šatnou pro každou z nás. „Tak to rozbalím za tebe,“ houkne a sáhne po obálce s mým jménem.  

Když jsme poprvé vstoupily do tohoto bíle vymalovaného pokoje s květovanými těžkými závěsy až k zemi, tmavě modrým vysokým kobercem a křišťálovým lustrem přesně uprostřed místnosti, byly ty obálky na postelích s vysokými pohodlnými matracemi první, čeho jsem si všimla. Tak nějak jsem tušila, že nepůjde o dobré zprávy. A nemýlila jsem se. Čím vyšší postavení, tím menší svoboda. 

„Páni, Star! Máš úžasné druhé jméno! Ode dneška jsi Star Arletta Kellnerová,“ sdělí mi nadšeně a hned na to protočí oči v sloup a nelibě se ušklíbne. „Víš, jaké mám já? Helga.“ Krátce ke mně upne jiskřící pohled a když nijak zvlášť nereaguju, vrátí se k dopisu ve svých rukou.  Mlčky sleduju, jak jí oči rychle kloužou po papíře. V tom se zarazí a vrátí se o několik řádků výš, aby si sdělení v dopise přečetla znovu.  „Star, ty…“ zalapá po dechu. „Tvůj táta je guvernér provincie Bohemia. Jsi…, ty jsi něco jako princezna!“ zaječí a pevně mě sevře pažemi kolem krku. Její jásot teď už bohužel žádná Ambra neutiší, postesknu si. Budu se s tím muset nějak popasovat sama. Jemně ji odtáhnu a plaše se na ni usměju. Obvykle na ní právě tohle zbožňuju. Tu přehršel nadšení, pozitivity a naivity. Div se kolem ní netvoří růžová aura plná třpytek, ale dneska jsem ztratila příliš mnoho vlastních snů, abych dokázala nenuceně jásat nad tím, že se plní ty její. „To jsou skvělé zprávy, Mad. Jsem opravdu ráda.“ opatrně volím slova. „Ale bylo toho na mě dneska trochu moc. Nebudeš se zlobit, když si dám rychlou sprchu a na chvilku se natáhnu?“ Blondýnka si položí ruku na krk a vykulí na mě oči. „Ach, promiň. Nezlob se na mě, prosím. Vůbec jsem si neuvědomila, jak unaveně a strhaně dneska vypadáš.“ 

Děkuju, Mad. Přesně tenhle druh upřímnosti právě teď potřebuju, pomyslím si v duchu hořce. 

„Víš, ty co? Napustím ti tu krásnou velkou vanu teplou vodou a ty se do ní potom na pěkně dlouho naložíš a budeš v klidu relaxovat. A já…, já si zatím prohlédnu zahrady,“ navrhne vesele. Mlčky přikývnu a dovolím jí, aby mě ještě chvilku hlasitě obskakovala, než konečně zmizí z pokoje. 

 

Klidu jsem si bohužel moc neužila, uběhly sotva dvě hodiny, když na dveře pokoje někdo zaklepe. 

„Vstupte,“ houknu zabalená v županu, po bradu přikrytá dekou s turbanem na hlavě, zatímco zkoumám svůj denní rozvrh a marně přemýšlím, kdy budu mít mezi kondičním tréninkem, etiketou, společenskými tanci, studiem mezinárodních vztahů, výukou jazyků, politologií a jídlem čas taky na vlastní myšlenky. 

Do pokoje vstoupí sotva dvanáctiletá dívka oblečená do krátkých tmavě modrých propínacích šatů po kolena s bílou krajkami lemovanou zástěrkou v pase a čelenkou ve vlasech. „Dobrý den, slečno,“ pozdraví a udělá pukrle. 

„Hm, ahoj?“ odpovím nejistě a nakrabatím čelo. 

„Jmenuju se Heidy a jsem vaše nová komorná,“ představí se dívka se sklopenýma očima. 

Teď už se naplno zamračím. „Moje komorná?“ 

„Ano. Vaše a slečny Christensenové,“ vysvětlí a mávne rukou k prázdné posteli u protilehlé stěny pokoje. 

„Aha.“ nevím, co říct. Musím myslet jen na to, jak mladičká ta dívka je. Takže na ni jen mlčky zírám a čekám, že se buď otočí na patě a půjde pryč nebo mi přece jen řekne, co tady vlastně přesně chce. 

Dívka se ošije a zastrčí si zbloudilý pramen, který jí vypadl z copu za ucho. „Já jsem vás přišla odvést ke krejčové, slečno,“ oznámí nesměle a pořád hypnotizuje očima koberec na zemi. Nebo možná zkoumá špičky svých černých naleštěných balerínek. Těžko říct. 

„Ty se mě bojíš?“ zeptám se opatrně. Odhodím přikrývku, slezu z postele a postavím se čelem k ní. Je drobounká, sahá mi sotva k ramenům, a to nejsem nijak vysoká. Její vlasy mají zvláštní černomodrou barvu, takže mě ani nepřekvapí, když dívka vzhlédne a já zjistím, že je to asiatka. „Ne, slečno. Já jsem jen trochu nervózní. Je to moje první služba.“ 

Chápavě přikývnu. „Takže jsi se už vyučila?“ snažím se zjistit, jak reálně vypadá život mých spolužáků z Domova pro mládež, kteří nebyli v deseti letech vybraní k dalšímu studiu. Vychovatelky byly v tom ohledu skoupé na slovo, a dokonce ani Ambra nic bližšího nezjistila. Věděly jsme sice, že jim byla přidělena rodina a společenské postavení, ale žádná z nás si asi nemyslela, že začnou pracovat tak brzy. 

Heidy přikývne. „Stihla jsem to jen den před vaší selekcí, slečno. Jsem moc ráda, že tady mohu být pro vás.“ 

Nakloním hlavu ke straně. „A kdybys to nestihla?“ 

Dívka svěsí ramena a uhne pohledem. „Pak bych sloužila tomu, kdo zaplatí víc.“ 

Na její odpovědi se mi něco nelíbí, jako by měla dvojsmyslný význam. Otevřu pusu, abych se doptala blíž, když se otevřou dveře a do pokoje se jako velká voda nahrne Madeleine. Heidy zopakuje svoje pukrle a zase klopí tmavé oči k zemi. Mad se překvapeně zarazí a tázavě se na mě podívá. „To je Heidy. Naše komorná,“ představím dívku. „A přišla nás odvést za krejčovou.“ 

Ani mě nepřekvapí, když se Madiiny oči rozzáří jako letní obloha. „My máme komornou? Už nikdy si nebudu šaty žehlit sama! No není to báječné, Star?“ zatleská, přiskočí ke mně a chytí mě za ruku. 

„Ale jo,“ zamumlám a zamyšleně sleduju malou Heidy. Ještě jí ani nezačala růst prsa. Je nejmíň o dva roky mladší než já. Měla by si hrát venku s jinými děvčaty. Snít o první lásce a namísto toho je připravená nám leštit záchodovou mísu, žehlit šaty a česat vlasy.  

„Veď nás, drahoušku,“ požádá ji Madeleine a táhne mě za sebou chodbami zámku, který bude pro příští čtyři roky a necelé dva měsíce mým domovem. Komorná nás dovede k dvoukřídlým dveřím, které otevře a usadí nás na hezké červeným sametem potažené sofa u zdi v místnosti plné látek, stužek, figurín a nití. „Madam Nessa přijde každou chvíli.“ Oznámí a chystá se zase odejít, když ji zastaví Madeleine. „Počkej, kde tě potom najdeme? Myslím, že budu večer potřebovat tvou pomoc s úpravou vlasů k večeři.“ 

Překvapeně se po ní podívám. „Ráda ti pomůžu.“ 

Mad mávne rukou. „Ale jdi Star, teď jsme Elita. Přece se nebudeme vzájemně česat, když můžeme svoje vlasy svěřit profesionálce.“ 

Zdá se, že moje nejlepší kamarádka přes noc někam zmizela a nahradila ji povrchní zpovykaná slepice, pomyslím si v duchu a tajně doufám, že nejde o trvalý stav. Že se jen Mad nechává unášet na vlnách euforie. 

„Ve vašem pokoji je u dveří tlačítko, kterým mě kdykoliv můžete přivolat, slečno,“ odpovídá jí poslušně Heidy a ukáže na silikonový náramek na svojí ruce, kde bliká malé červené světýlko. Prve jsem si ho ani nevšimla. 

„Kdykoliv? Přece taky musíš spát. A odpočívat. Určitě máš stanovenu nějakou pracovní dobu,“ namítnu a zapřemýšlím, jak náramek přesně funguje. 

„Jsem vzhůru, dokud jste vzhůru vy, slečno. Jsem tu pro vás,“ odvětí tiše. Zaslechnu, jak se Mad vedle mě ostře nadechla. „Nesmysl. Nejsme přece otrokáři,“ stoupne si, dojde až k Heidy a prsty jí zvedne bradu tak, aby se jí mohla podívat do tváře. „Až si se Star prostudujeme denní rozvrh, domluvíme se na přesně stanovém čase, který budeš mít jen pro sebe,“ oznámí jí, vřele se na ni usměje a mě při tom spadne ze srdce obrovské závaží. Madeleine, jak ji znám, je zpátky. 

Asiatka náhle ožije, chytí Mad za ruce a začne jí je líbat. „Děkuju vám, slečno. Děkuju, hrozně, hrozně moc.“ Blondýnka se po mně nechápavě ohlédne. „Vždyť jsem zas tak moc neudělala. Ne?“  

Ušklíbnu se, povytáhnu obočí a pokrčím rameny. Než stačím cokoliv říct, otevřou se dveře a v nich stojí malá kulatá zrzka s nosem pokrytým pihami a usmívá se na nás od ucha k uchu. Krátce zhodnotím její oděv, abych dokázala odhadnout její společenské postavení, ale kombinace dlouhé nabírané sukně jasně oranžového odstínu a korzetu stejné barvy, který je v hlubokém a velmi plném dekoltu orámován černozlatou krajkou mě zmate natolik, že si netroufám ani hádat v jakých kruzích se tahle žena pohybuje. 

„Slečny Kellnerová a Christensenová!“ spráskne ruce. „To nejlepší na konec.“ 

S Mad se na sebe váhavě podíváme. „A ty,“ ukáže na malou Heidy. „Honem si utíkej po svých. Já už si slečny obsloužím sama.“  

Vystrká komornou ze dveří a vrhne se nejprve k Mad, důkladně si ji prohlédne ze všech stran a potom pobídne i mě, abych se postavila. Vezme do ruky krejčovský metr a začne kolem nás pobíhat a otáčet se jako káča. 

Když jsme od madam Nessy odcházely, při pohledu na naše šaty by nikdo ani na vteřinu nezaváhal nad tím, co jsme s Madeleine zač. Elita. Už žádné jednotné obnošené uniformy, kde pak. Podle protokolu jsme směly během dne nosit šaty v pastelových barvách v délce nejméně pod kolena. Šaty nesmí v žádném případě působit vyzývavě nebo vulgárně, a tak je zapovězen hluboký výstřih, odhalená ramena nebo příliš splývavá látka a většina z nich je ušitá nebo alespoň upravená přesně nám na míru.  

Protože součástí mojí výuky jsou i základy sebeobrany, dostávám i několikery sportovní legíny, trička a pár kusů speciálně ušitých sportovních podprsenek. Až později zjistím, že pravidelný trénink mám v rozvrhu ze všech dívek jako jediná.  

Na večer je protokol o něco méně upjatý a jedinou podmínkou je tak elegance a tmavé tlumené barvy. Při slavnostních příležitostech jako jsou plesy, jsou vyžadovány šaty sytých barev a objemných složitých střihů. V případě delší cesty je možné zvolit i kostým, ale sukně by nikdy neměla být kratší než ke kotníkům a měl by být zemité nepříliš výrazné barvy. Kalhoty jsou na veřejnosti zapovězeny úplně.  

Zatím co Mad s Nessou většinu jejích návrhů nadšeně konzultovala, já jsem stála spíše stranou. Nessa nám hned pro začátek oběma vybrala jedny šaty na denní nošení pro zítřejší den a další na dnešní večer, a protože dle jejích slov denní doba povážlivě pokročila, večerní róby upravila hned. Mad si vybrala tmavě fialové šaty na ramínka s upnutým živůtkem, jejichž sukně se pod koleny lehce rozšiřovala. Vzhledem k její vrozené štíhlosti jí moc slušely a když si pak obula černé lesklé sandálky na nízkém podpatku, vypadala najednou úplně dospěle. Jako kdyby ta holka s věčně rozevlátými kudrnatými vlasy zůstala v našem starém pokoji na internátě. Najednou mi bylo hrozně smutno, a tak mi příliš nezáleželo na tom, že mě Madeleine s Nessou oblékly do černých třpytivých šatů bez ramínek se stojáčkem a dlouhou tylovou sukní až k zemi. Na nohy mi nazuly lodičky s volnou špičkou stejné barvy, jakou měli šaty a já jsem se na nich cestou do pokoje div nepřerazila. Jen co jsem před sebou uviděla svou postel, skopla jsem je z nohou, posadila se na pelest a promnula si otlačené prsty. 

„V tom se nedá chodit,“ fňuknu a Mad se zasměje. „Proč myslíš, že já jsem si vzala tyhle.“ Zvedne šaty a zamává mi před očima nohou v evidentně o dost pohodlnějších botách, než mám já. 

„Copak jsem to mohla tušit? Ani jsem nevnímala, co na mě navlíká, natož, abych ještě potom zkoumala boty.“  

Madeleine najednou zvážní. „Ty tady z toho nejsi moc nadšená, viď?“ 

Svěsím ramena a obejmu se pažemi kolem pasu. „Ty šaty jsou vážně moc krásné,“ snažím se změnit téma. „A už je dost pozdě. Večeře začíná v šest, jestli hned nezavoláš Heidy, budu tě muset učesat já.“ 

Madeleine se nevesele usměje a stiskne tlačítko u dveří, aby si přivolala komornou. Potom jako by si něco uvědomila se na mě znovu zadívá. „Mám tě ráda, Star Arletto Kellnerová.“ 

Unaveně se na ni usměju. „Já tebe taky Madeleine Helgo Christensenová,“ odpovím vážně a pak ještě poťouchle dodám: „Ale to tvoje druhé jméno, to je fakt děs.“  

Mad po mě hodí se smíchem polštář a v tu chvíli se ta obrovská bariera, která mezi námi celý den rostla najednou rozplyne. Všechno je tak, jak to má být. Snad.