„Star, vstávej!“ slyším ještě napůl ve snu. „Rychle, už je skoro devět. Jestli nestihneme prezenčku, nepustí nás ke zkouškám,“ naléhá Madeleine a třese mi pravým ramenem. Zívnu a promnu si oči. „Nebudeš věřit, co se mi v noci zdálo, Mad.“ 

„Povíš mi to později, teď musíme jít. Rychle,“ křikne a hodí po mě čisté kalhotky. „Ještě, že ses včera nenamáhala s převlékáním. Vyměň si jen prádlo, zbytek počká.“ 

Nakrčím nos a potom i čelo, když si všimnu, že jsem opravdu spala v uniformě. Sakra! Ono se to všechno vážně stalo! Chvatně si vyměním spodní prádlo, chytnu do ruky aktovku a společně s Madeleine utíkám do třídy, kam dorazíme právě včas na to, abychom stihly zápis do prezenční knihy. Profesorka Táňa Himlerová, vysoká štíhlá padesátnice se stříbrem prokvetlými černými vlasy ostříhanými na mikádo si nás přísně změří šedýma očima. „Právě včas, dámy. Právě včas.“  

S Mad se na sebe jen krátce podíváme a já jí naznačím ústy neslyšné „Mrzí mě to.“ A mám v tu chvíli na mysli fakt, že jsme málem zmeškaly zkoušky. Za svou včerejší hysterickou scénu jí dlužím daleko větší parádu. Kamarádka mě pod společnou lavicí chytí za ruku a jemně mi ji stiskne. Je to v pořádku. Nezlobí se na mě. 

Obvykle nám profesorka po zápisu do prezenční knihy dovolí hned usednout do lavic a začne s přednáškou. Dnes odloží pero a vpluje tiše mezi nás jako přízrak. Navzdory faktu, že měla slečna Himlerová coby učená profesorka s vysokoškolským titulem právo oblékat si kalhoty a halenky nebo šaty v celé paletě pastelových barev kromě červené, jež je vyhrazena Elitě, jsme ji nikdy neviděly v jiném oděvu než v dlouhých šedočerných šatech se stojáčkem, úzkými rukávy a řadou bílých knoflíčků na prsou. Stejné na sobě měla i teď, byly jako její osobní uniforma, kterou nikdy nesundávala. Často jsme se po večerech s Mad hihňaly představě, že šaty nesvléká ani do sprchy nebo do postele.  

Himlerová si nás všechny do jedné dlouze prohlédne a pokračuje dál, teprve, když se octne na stejném místě, odkud vyšla potom, co postupně vyděsí svým rentgenovým zrakem nejméně tucet dívek z pětatřiceti včetně Mad, zastaví se a promluví: „Dnes se vidíme naposledy. Mnohé z vás brzy nastoupí dráhu učenců, lékařů a vědců podobně jako já. Jiné-“ její pohled zabloudí k Ambře a hned na to k naší lavici. „budou pokračovat ve studiu na internátě Belveder, kde se z nich stanou budoucí manželky politiků a diplomatů.“ Právě tohle se mi na možnosti dostat se mezi Elitu protiví ze všeho nejvíc. Copak stát se manželkou diplomata je nějakým posláním nebo povoláním? A ještě navrch jde vždycky o svazek domluvený tak, aby co nejvíc posloužil posílení politického vlivu v jiné zemi. V lepším případě jde o některou ze tří provincií Spojené Evropské Federace, v tom horším se dívka Elity provdá do Číny, Ameriky nebo… A to je vůbec nejhorší možnost, do Carského Ruska. Dosud došlo jen ke třem sňatkům s tamními vysoce postavenými lidmi a ani jedna nevěsta se po překročení hranic SEF své rodině už nikdy neozvala. Nejen proto jsou vztahy našich států tolik napjaté. 

„V každém případě pro vás všechny dnešním dnem něco končí a něco nového začíná.“ Pokračuje profesorka a pohledem dál bloudí po ztichlé třídě. „Pro některé půjde jen o novou rodinu, kterou konečně dostane na trvalo přidělenu. Pro jiné půjde o úplně novou životní cestu.“ Její oči se na okamžik setkají s mými a já mám neodbytný dojem, že se mi snaží něco naznačit. Snad, že se konečně dočkám svobody, kterou má ona. Nevím, ta nečekaná interakce mě vystraší, a tak radši rychle sklopím oči k lavici před sebou. „V každém případě věřím, že své poslání nebudete brát na lehkou váhu a využijete každé možné příležitosti k opětovnému zlepšení životní úrovně všech obyvatel světa. A to stejným dílem pro všechny bez výjimky.“ 

Nakrčím nos, když se mi před očima mihne vzpomínka na zakouřený slum. Zvednu oči, abych zjistila, jestli se na mě Himlerka pořád ještě dívá, ale ta už bloudí očima po Ambřiných jemných lícních kostech. Dýchá se mi o něco lehčeji, když mi dojde, že ta poslední slova patřila jí. Musím se přiznat, že Elitu jí ani trochu nezávidím. 

„A nyní nadchází čas, pro selekci.“ Cože? Třída krátce zašumí. „Ticho,“ zavelí profesorka a sáhne na katedru pro papír. 

Seznam. Ona už věděla, jak selekce dopadne. To proto si nás tak významně prohlížela. Výsledek zkoušek nebude mít na naše budoucí rozdělení vůbec žádný vliv. 

Překvapeně se podívám na Madeleine. Ještě nás nemůžou rozdělit! Nejsem připravená se rozloučit. Ještě ne! Nestačila jsem jí ani vynahradit ten včerejšek. 

„Teď se všechny posaďte.“ Na chvíli se odmlčí, než utichne zvuk židlí šoupajících se po prkenné podlaze. Teprve, když je ve třídě zase úplné ticho, pokračuje dál: „Ty z vás jejichž jména přečtu se tiše odeberou na ošetřovnu, kde podstoupí standartní výstupní prohlídku před přesunem do Belvederu. Potom se odeberou do svých pokojů, kde vyklidí na postel všechny své osobní věci, včetně knih, učebnic a samozřejmě uniforem. S sebou si smíte vzít jen oblečení, které budete mít na sobě. Bude vám stejně přidělena garderoba odpovídající vašemu novému postavení. Dále si smíte vzít jednu osobní věc, ne víc. Nějaké dotazy?“ vzhlédne profesorka od papíru a mě se do očí nahrnou slzy. Takže takhle se naše cesty rozdělí? Madeleine se na mě povzbudivě usměje a chytí mě paží kolem ramen. Evidentně nepochybuje o tom, že naše společná cesta ještě neskončila. 

 Ale tak to není, Mad! Chce se mi křičet. Copak to nevidíš? Nevidíš ten obrovský rozdíl mezi námi? Jenže bych tím jen rozčilila Himlerku a zavdala bych jí důvod k tomu, aby mě nebo třeba i Mad vyloučila z programu, a tak jen tiše sedím a tupě naslouchám nepříliš dlouhému seznamu jmen na jehož počátku se podle abecedního řádu objevuje překvapivě Ambra, následovaná Clarou a Jitřenkou. „Madeleine,“ zazní mi uších. Cuknu s sebou a v žaludku se mi vytvoří balvan, když Mad vyprostí svou drobnou ručku z mé a tiše, přesně jak si profesorka přála, se vytratí ze třídy i z mého života. „Sofía,“ zahučí mi v uších další jméno. „A jako poslední Star. Zbylé dívky se připraví na zkoušku. Děkuji.“ Jako robot sáhnu do aktovky a vytáhnu na lavici pero a rýsovací potřeby. Nic jiného použít nesmíme. Alespoň, že už nemusíme podvádět, pomyslím si a čekám až mi na lavici přistane zadání. Jenže se nic neděje. Zamračím se a rozhlédnu se po třídě. Ostatní dívky si mě zkoumavě prohlížejí. Zamračím se. Něco mi asi uniklo. Profesorka Himlerová se významně dívá mým směrem. „Rády bychom začaly, Star.“ 

Ošiju se a pohledem přelétnu lavici, jestli tam není něco navíc, ale ne. Pravítko, kružítko, dvě tužky a pero. Nic. Zmateně se na učitelku podívám. „Já jsem připravená, slečno.“ Dívka v lavici přede mnou s obrovským orlím nosem a zrzavými vlasy zavrtí hlavou a složí si tvář do dlaní. Ramena se jí při tom třesou. Ona se směje, dochází mi. 

„V tom případě se prosím, odeberte za svými novými spolužačkami na ošetřovnu.“ 

Mými co? Mira, která sedí v lavici za mnou mě zatahá za sukni. „Přečetla tvoje jméno,“ špitne skoro neslyšně a mě se najednou začne krátit dech. Musím pryč! Pryč, než k tomu zase dojde. Než dostanu další záchvat. Chvatně se zvednu z místa a co nejklidněji dokráčím až ke dveřím. Teprve, když je za sebou zavřu a jsem si úplně jistá, že je chodba prázdná se trhaně nadechnu. Moje plíce vydají nepřirozený pískavý zvuk, bolí to, hrozně moc to bolí, ale dokud to nepřejde, nemůžu jít na ošetřovnu. Nejde to. Ta nová doktorka by na to určitě hned přišla a … V tom mi dojde, co se právě stalo. Jsem součástí Elity. Moje sny, moje svoboda, vzdělání všechno je pryč. Budu povoláním manželka. Figurka na šachovnici.  

Jenže proč vybrali mě? Všechny ty dívky jsou… Jsou tak krásné a já jsem jen obyčejná oplácaná prsatá buchta. Musí to být omyl. Jsem si jistá, že je to omyl. Někdo se omylem upsal a hned jak dorazím do Belvederu a tamní guvernantky uvidí mou tvář a postavu, odvedou mě k děkanovi a ten mě pošle zpátky sem, kde dokončím zkoušky a všechno bude přesně tak, jak má. Můj dech se konečně zklidní, když najednou vidím reálné vysvětlení a řešení svojí situace. Ještě několikrát se dlouze nadechnu a potom už vyrazím do přízemí na prohlídku. 

V ošetřovně už na mě čekala usměvavá černovlasá sestřička se dvěma culíky oblečená v krátkých pastelově růžových šatech a bílých podkolenkách. „Slečna Star?“ 

Přikývnu.  

„Doktorka Nosková už na vás čeká v ordinaci,“ kývne směrem ke dveřím nalevo. „Ale než vás k ní pustím, musím vás zvážit, přeměřit, a především musíme nabrat krev a naočkovat vás proti chřipce.“ 

„Aha,“ hlesnu a mlčky si stoupnu na váhu, sestra vytáhne zpoza displeje přede mnou metr a nejprve mě změří. „Sto šedesát tři. “ oznámí a odběhne ke stolu, kde si hodnotu zapíše do mojí zdravotní karty, potom se ještě vrátí a mrkne na digitální displej u mých nohou. „Šedesát sedm. To se u Elity líbit nebude, ale paní doktorka vám určitě předepíše odpovídající medikaci. A hlavně DIETNÍ PLÁN,“ pokrčí rameny a zářivě se usměje, jako by mi právě oznámila tu nejradostnější novinu na světě. Váhavě se na ni ušklíbnu, sestoupím z váhy a posadím se na hladké polstrované křeslo pro odběr krve. Sleduju, jak se ke mně sklání, napichuje mi žílu a přemýšlím, kolik jí asi tak může být. Je štíhlá jako proutek a moc hezká, proč taky neskončila mezi Elitou?  

„Vůbec mi nešly jazyky,“ odtuší najednou jakoby nic a já si uvědomím, že jsem to asi řekla nahlas. „Ale matika a chemie byla v pohodě. Když jsem vylezla z gymplu v Mnichově, dostala jsem se do rodiny právníka a zdravotní sestry v Praze. Otec mě hned přijal na praxi a těšil se, že budu nejlepší advokátka v celé provincii, ale já byla na advokacii úplně levá. A tak jsem skončila v nemocnici s mamkou. Nejdřív jsem přebalovala starý lidi – blééé, to nechceš, věř mi,“ zatváří se znechuceně a na oko si strčí prst do krku. „Pak jsem se dostala na dětské a teď už to budou dva roky, co jsem oficiálně diplomovaná zdravotní sestra.“  

„Takže je ti?“ zajímá mě a stejně jako ona mě i já jí začnu bezděčně tykat. 

„Osmnáct,“ usměje se, přiloží ke vpichu gázu a vytáhne jehlu. „Teď si to chvilku mačkej,“ instruuje mě, zatímco uklízí moje krevní vzorky do malé nerezové ledničky, když ji zase zavře, vezme do ruky náplast s obrázkem motýlka a vpich mi přelepí. „Tak, ještě si na chvilku vyskoč a stáhni si sukni.“ požádá mě. Bez protestů poslechnu a vystrčím na ni svůj bílý zadek. Tohle očkování nesnáším, vždycky se mi pak udělá modřina a nemůžu si ještě dva dny pořádně sednout. Jaká škoda, že ho musím absolvovat, co půl roku. 

 „A můžeš jít do ordinace,“ mrkne na mě, když vytáhne jehlu z mojí hýždě, vloží mi do ruky zdravotní kartu a sedne si zpátky za pracovní stůl. 

Doktorka Nosková už na mě opravdu čekala. Hned jak jsem vešla, vzala si ode mě kartu, rychle ji přelétla a dlouze se na mě zadívala. „Jak ses dneska vyspala?“ v hnědých očích jí pobaveně zajiskřilo, když tu otázku položila. Pořád nevím, co si o ní mám myslet. 

„Děkuju, šlo to,“ odvětím neutrálně.  

Lékařka mávne k vyšetřovacímu lůžku u okna. „Svlékni se do spodního prádla a polož se. Dneska už prohlídce neutečeš.“  

Poslušně odkládám halenku i sukni a boty a když se položím na záda, zakryju si rukama ňadra. Doktorka se postaví nade mně a povzbudivě se usměje. „Budeš potřebovat kvalitní prádlo, jinak budeš mít za chvíli záda jako paragraf,“ oznámí a začne mi prohmatávat břicho. „Měsíčky už byly?“ 

Zavrtím hlavou.  

„Tak to nám ještě trochu povyrosteš,“ mrkne na mě a posadí mě. Přejede mi prsty po páteři, mezi lopatkami se na chvíli zastaví a mírně zatlačí. „Narovnej se. Jsi krásná mladá holka, ale jestli se budeš hrbit, nikdo si toho nevšimne,“ nakonec si nasadí na uši stetoskop a položí mi ho na hrudník. „Dýchej zhluboka,“ nařídí, zamračí se a přiloží mi stetoskop ještě na záda. „Teď trochu rychleji,“ požádá mě a já cítím, jak se mi na čele začíná perlit pot. „A teď přestaň dýchat úplně.“ 

Zadržím dech. Po nekonečně dlouhém tichu se lékařka odtáhne a zkoumavě se mi zadívá do očí. Překotně vydechnu.  

„Je něco, co bych o tvém zdravotním stavu měla vědět, Star? Máš nějaké dechové potíže nebo cítíš občas píchaní na hrudníku?“ 

Mlčky zavrtím hlavou. „Už se můžu obléct?“ 

Doktorka Nosková přikývne, posadí se do svého křesla za pracovním stolem a cosi čmárá do mojí zdravotní karty. Otočím se k ní zády a tiše se začnu oblékat. Ona to ví. Určitě to ví, a proto se tak vyptávala. Už si zapínám poslední knoflíček u krku, když na mě znovu promluví. 

„Posaď se u mě ještě,“ ukáže dlaní na židli z boku pracovního stolu a vážně se na mě zadívá. Ruce si přitom složí mezi nohy. „Určitě sis všimla, že vypadáš trochu jinak než dívky, které tu byly před tebou.“ 

Přikývnu. 

„Což ovšem neznamená, že bys byla o něco méně hezká nebo chytrá, ale vzhledem k tvému nynějšímu postavení, musíme trochu zapracovat na tvojí postavě.“ 

Nakrabatím čelo, ale neodpovídám. „Od zítřka začneš každé ráno brát pilulky po kterých nebudeš mít chuť k jídlu. Možná se budeš muset i nutit do toho, abys snědla i to málo, co budeš mít v předepsaném jídelníčku. Taky budeš mít k dispozici osobní trenérku, která bude dohlížet na to, abys ses každý den odpovídajícím způsobem hýbala. Vylepší se tím nejen tvoje figura, ale taky držení těla. Budeme tím předcházet bolestem zad, které tě vzhledem k velikosti tvých prsou zřejmě dřív či později asi neminou. Pokud by to bylo v budoucnu nutné, a já doufám, že nebude, přistoupíme k plastické modelaci prsou.“ 

„Jakože mi je uříznete?“ obejmu si ňadra pažemi. Sice mi komplikují život a mívám často vztek, že nejsou menší, ale tohle? 

Doktorka se usměje. „To ne. Jen bychom je maličko zmenšili. Ale možná to vůbec nebude třeba. Jak už jsem říkala, ještě trochu vyrosteš a až shodíš nějaké to kilo navíc, zmenší se i prsa.“  

„Dobře,“ souhlasím opatrně a začínám se vnitřně smiřovat s tím, že se zřejmě o žádný omyl nejedná. 

„Proč vybrali zrovna mě?“ slyším se najednou plačtivě říkat. 

Lékařka vzdychne a přimhouří oči. „Víš, že jsme my dvě vlastně jmenovkyně?“  

Zavrtím hlavou, po tvářích se mi koulí slzy. Vůbec mě to nezajímá, přesto odpovím, protože ona za to nemůže, protože je na mě milá, protože mě včera nenahlásila vychovatelkám nebo děkance. „Vy se taky jmenujete Star?“ pohledem zabloudím ke jmenovce na bílém plášti. MuDr. S. Nosková, stojí tam. 

Zavrtí hlavou. „Jmenuji se Stella, což je v latině totéž, co v angličtině Star. Hvězda. A přesně to jsi. A to je taky důvod proč tě vybrali. Už na první pohled je jasné, že jsi výjimečná. Tvoje jméno to jen potvrzuje. Maceška, která ti ho dala, to dobře věděla.“ 

Ušklíbnu se. A proč teda nevybrali taky vás? Chci se zeptat, ale odpověď už předem znám. Stella Nosková není ošklivá žena, dokonce by se dalo říct, že je velmi pohledná, ale její pleť je ve spáncích a na čele poznamenaná brázdami po akné. Závidím jí to.